Starý zákon byl původně napsán hebrejsky, z malé části aramejsky. Jeho zrod a ustálení byl proces časově, ale i místně velmi rozložitý.
Místy, kde se posvátné texty spisovaly a střežily, byly především svatyně, později jeruzalémský chrám a v době izraelského království též královský dvůr. Mnohá vyprávění kolovala delší dobu jen ústně a byla časem doplňována různými podrobnostmi anebo upadala v zapomenutí. Písemně se zprvu zachycovaly především vedle důležitých textů smlouvy mezi Bohem a lidem různé zkušenosti lékařské (kněží byli i lékaři) a právní ustanovení (kněží byli i soudci) ve vědomí, že posledním, byť neviditelným lékařem je sám Bůh. Modlitby a zpěvy znali účastníci bohoslužeb zpaměti a u prorockých výroků bylo důležité vyčkat, zda se naplní. Proto psali prorocká slova spíše žáci proroků, a ne oni sami, výroky podle obsahu hned i řadili, a tím nezřídka porušili jejich časový sled.
Různé svatyně měly své místní tradice. Při postupující centralizaci kultu se písemnosti dostávaly do ústřední svatyně, jeruzalémského chrámu. Vedle toho však místní tradice zřejmě přetrvávaly dál a také při rozdělení Izraele na judské a severoizraelské království se jejich tradice poněkud rozrůznily. Tím lze vysvětlit rozdíly mezi paralelními texty. Při zničení chrámu Babylóňany r. 587/6 a za deportace kněžstva do zajetí, kdy byla zřejmě zničena velká část chrámového archivu, se zajatí přímo úzkostlivě snažili zachovat všechno, co se chránit dalo. Byli často odkázáni jen na svou paměť; raději tedy ponechali různé verze vedle sebe, než aby se vystavili nebezpečí, že o něco přijdou (srov. např. dvojí znění Desatera, Ex 20 a Dt 5, nebo 2S 22 = Ž 18 aj.)
Starý zákon ve své dnešní podobě je v jádru dílem babylonského zajetí, i když namnoze velmi měrně dochoval látky o celá staletí starší, které se už dříve prosadily jako závažné a normativně platné. K nim byly přiřazeny další spisy z doby po návratu z babylonského zajetí, které se rovněž jako závažné a normativní prosadily. Rozhodnutí učitelů Zákona o definitivním tvaru T znaku (Starého zákona) pochází z doby, kdy se po pádu Jeruzaléma v r. 70 po Kr. stala na čas střediskem studia hebrejského Písma rabínská škola v přímořském městě Jamnii ( =Jabné), ve které dozrála definitivní podoba Starého zákona asi r. 90 po Kr. Nicméně uzavření sbírky (kánonu) bylo vlastně jen oficiálním a formálním potvrzením toho, co v podstatě již dlouhou dobu, zejména mezi palestinskými židy, platilo.
Dříve než došlo k potvrzení židovského kánonu, nejspíše už v průběhu 2. Století př. Kr., si vytvořili svůj kánon, omezující se jen na Knihy Mojžíšovy, Samařané či Samaritáni, kteří se za hasmonejských výbojů natrvalo odloučili od židovstva. Šlo o pozůstatky severoizraelských kmenů zanechaných v zemi Asyřany po pádu Samaří r. 721 př. Kr. silně promíšených s pohanskými přistěhovalci včetně mnohých potomků mimo jeruzalémských zbytků obyvatel jižního království, které zůstaly v zemi a nebyly odvedeny do Babylónu po pádu Jeruzaléma r. 586 př. Kr. a nepřijaly reformní snahy navrátilců z babylonského zajetí. Nepatrné hloučky Samaritánů dosud žijí v okolí Šekemu ve střední Palestině. Jejich text Mojžíšových knih, zvaný Samaritanus, vykazuje od kanonického textu židovského (převzatého církví) značený počet odchylek.
Židovský typ kánonu, zvaný palestinský, uzavřený v Jamnii (Jabně), je třídílný: Zákon-Proroci-Spisy. Připomíná židům jeruzalémský chrám zničený Římany r. 70 po Kr. Velesvatyni odpovídá Zákon (Tóra, = Knihy Mojžíšovy), cjrámové svatyny Proroci (a to přední: Jozue, Soudců, Knihy Samuelovy, Knihy královské, a zadní: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Dvanáct malých proroků = Ozeáš až Malachiáš) a chrámové předsíni tzv. Spisy (tři velké: Žalmy, Jób, Přísloví, pět malých, svátečních: Rút, Píseň, Kazatel, Pláč, Ester a zbývající: Daniel, Ezdráš-Nehemjáš, Knihy paralipomenon). Tyto knihy, i když v jiném pořadí, byli všemi církvemi přijaty jako kanonické.
Od 3. Století př. Kr. vznikal v egyptské diaspoře řecký překlad, označovaný jako alexandrijský typ či Septuaginta. Jelikož židovstvo ještě nemělo závazný typ kánonu (pro ten se rozhodlo až po zničení chrámu), vytvořila si egyptská diaspora svůj kánon, neustavený žádným usnesením jako závazný, do něhož zahrnula i různé spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty. Navíc si knihy svého kánonu uspořádala podle časového měřítka: včera – dnes – zítra, a to v knihy výpravné či ,historické‘ (Knihy Mojžíšovy zůstaly v čele), naučné a prorocké. Když se křesťanství začalo šířit do oblastí s řečtinou jako dorozumívacím jazykem, stala se právě Septuaginta Biblí mladé církve. Navíc jí její uspořádání umožnilo zařadit za ,prorocké knihy‘, v nichž byl ohlašován příchod Spasitelův, své vlastní knihy (Nový zákon), jež dosvědčují, že očekávaný Mesiáš přišel v Ježíši Kristu.
Rozdíly mezi palestinským a alexandrijským typem kánonu (znásobené ještě nepřesnostmi řeckého překladu) vedly časem k nejednomu nedorozumění, ba napětí mezi křesťany a židy. Židé si proto ve 2. Století pořídili nové překlady do řečtiny, které věrněji odpovídaly hebrejské předloze: Theodotionův, Aquilův a Symmachův. Ale i odpovědní křesťanští teologové pochopili, že je nutno dát přednost hebrejskému textu před septuagintám. Tak vznikla v první polovině 3 stol. tzv. Hexapla, rozsáhlé to dílo jednoho z největších starověkých teologů Órigena, který se pokusil o úpravu septuagintního textu srovnáním s hebrejským a s ostatními řeckými. Na jeho dílo pak navázali Pamphilos, Lukián a Hesychios.
Západní křesťanstvo mělo asi od poloviny 2. století svůj latinský překlad podle Septuaginty zvaný Vetus latina. Ten se však záhy začal vyvíjet ve dva v lecčem odchylné typy, v tzv. Italu a Africianu. Z toho důvodu papež Damasus pověřil učeného mnicha Hieronyma (Jeronýma) jejich revizí. Po počátečním pokusu vzít si za podklad Septuagintu v Órigenově úpravě se Hieronymus posléze rozhodl pro nový překlad přímo z hebrejštiny. Tak se zrodila kolem r. 400 latinská Vulgáta, která časem zatlačila Vetus latinu a byla nakonec v 16. století na tridentském kancilu prohlášna za závaznou pro římskokatolickou církev. Doba humanizmu svým voláním po návratu k pramenům dala reformaci mocný podnět k novým překladům Bible z původních jazyků. V minulých letech pořídila římskokatolická církev revizi Vulgáty podle původních textů jako nový oficiální latinský překlad zvaný Neovulgata (1979).
Spolu se Septuagintou přijala mladá církev i spisy, které do palestinského kánonu nebyly přijaty (Tóbijáš, Judit, Přídavky k Ester, Kniha moudrosti, Sírachovec, Báruk, Přídavky k Danielovi, 1. - 3. makabejská, Modlitba Menašeho, 3. Ezdrášova, Žalm 151). Po staletí se o ně vedl zápas. Východní církve, ačkoli se přidržují pro Starý zákon verze seotuagintní, přijímají tyto spisy jako nekanonické, ale nikdy k nim nezaujaly výslovný postoj. Překladatel Vulgáty Hieronymus se pod vlivem palestinského prostředí, v němž žil a překládal, spíše klonil k židovskému stanovisku. Jen zběžně se ne příliš úzkostlivě přeložil Tóbijáše a Júdita a přijal Přídavky k Ester a Přídavky k Danielovi ke svému překladu obou knih z hebrejštiny; ostatní byly k Vulgátě připojeny z Vetus latiny. Reformace tyto knihy od počátku oddělila od kanonických neboli ,od Boha vydaných‘ jako ,lidské‘ či apokryfní. Přesto byly i v reformačních překladech připojování za kanonické knihy starozákonní až do r. 1827, kdy biblické společnosti přijaly zásadní usnesení vydávat Bible bez nich. Už r. 1648 jim odmítla Westminsterská konfese přiznat inspirovanost a upřela jim i jakoukoli závaznost pro církev. V Lutherově překladu z r. 1534 se sice také zdůrazňuje, že to nejsou knihy stejné hodnoty s kanonickými, ale připouští se, že je „užitečné a dobré je číst“. Církev římskokatolická je r. 1546 na tridentském koncilu prohlásila za deuterokanonické, a tudíž za nedílnou součást kánonu. Stanovila i jejich závazný počet. Slovem apokryfní označuje římskokatolická církev pseudepigrafy, tj. judaistické spisy, které nebyly pojaty do žádného oficiálního kánonu.