Proč je ve Zjevení Boží lid vyzýván k opuštění Babylóna, když v době napsání této knihy Babylón už dávno neexistoval? Bude toto město znovu vybudováno nebo jde o symbol, kterému je třeba porozumět? Čím se vyznačuje babylónský způsob myšlení? Proč bychom měli z Babylóna vyjít? Jak se můžeme stát občany Božího království?

Jak všichni víte, poslední knihou v Bibli je kniha, která nese název Zjevení. Mnozí křesťané se touto knihou vůbec nezabývají, nestudují ji ani nečtou, protože ji považují za zapečetěnou. V jejich očích je obestřená tajemstvím a jsou přesvědčení, že k jejímu výkladu chybí klíč.

Drží se tohoto svého pohledu bez ohledu na jasný pokyn, který Jan ohledně této knihy dostal od samotného Ježíše a který je zaznamenán v její poslední kapitole: “Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko. (…) Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal.” (Zj 22,10.12)

Mnohé křesťany ke studiu této knihy nezlákají ani slova, která jsou zapsána hned na jejím začátku:

Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. (Zj 1,3 ČSP)

Věřím tomu, že křesťané, kteří tuto knihu nečtou, se připravují o Boží požehnání, o kterém se hovoří ve verši, který jsem právě četl. Věřím tomu, že tato zvláštní kniha plná tajemných symbolů a prorockých obrazů je pro naši dobu velice aktuální. Souhlasíte se mnou?

Podívejme se spolu do 18. kapitoly této knihy, abychom viděli, jak to s tou aktuálností ve skutečnosti je.

V této kapitole jsou zaznamenána slova, která zvolal mohutným hlasem anděl, který s velikou mocí sestupoval z nebe a jehož slávou byla ozářena země. Ve druhém a třetím verši můžeme číst jeho důležité poselství:

“Padl, padl veliký Babylón a stal se doupětem démonů, skrýší všech nečistých duchů a každého zlověstného a nenáviděného ptáka; neboť vínem Božího hněvu pro smilství té nevěstky byly opojeny všecky národy, králové světa s ní smilnili a bohatí kupci země bohatli z její rozmařilosti a přepychu.”

Potom se ozval z nebe jiný hlas:

“Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy. Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny.” (v. 4.5)

V dalších verších je uveden popis ohlášeného soudu nad Babylónem a nářek králů světa, zámožných kupců a majitelů lodí, kteří ze spojení s tímto velkým městem bohatli a teď stojí tváří v tvář jeho náhlému zpustošení. Je tam však uvedeno i to, že pro nebe, pro svaté, apoštoly a proroky je konec Babylóna dobrou zprávou, důvodem k radosti, protože nad tímto městem byl vynesen rozsudek, který ono vyneslo nad nimi. Ve zdech tohoto města „tekla krev proroků a svatých a všech zavražděných na zemi“ (v. 24).

Konec Babylóna má být náhlý a rychlý. Ve Zjevení 18,21 je napsáno:

A jeden silný anděl pozvedl balvan, těžký jako mlýnský kámen, vrhl jej do moře a zvolal: “Tak rázem bude svržen Babylón, to veliké město, a nebude po něm ani památky.”

Celá 18. kapitola pojednává o pádu velikého města jménem Babylón. Nevím, nakolik jste zběhlí v historii, ale snad ani ti, kteří v dějepise vůbec nedávali pozor, nemůžou zprávu o pádu Babylóna považovat za žhavou novinku. Babylónská říše podlehla Médo-Persii v roce 539 př.n.l., samotné město Babylón fungovalo do roku 130 př.n.l., kdy bylo vypáleno a jeho obyvatelstvo odvlečeno do Médie.

Před chvilkou jsme se shodli na tom, že kniha Zjevení je pro nás a pro naši dobu aktuální. Jenže se zdá, že 18. kapitola bude asi výjimkou. Babylón je zničen skoro 2200 let. V době, kdy Jan na ostrově Patmos psal knihu Zjevení, toto město už 200 let neexistovalo. Proč je tedy veZjevení Babylónu věnován takový prostor? Proč hlas z nebe naléhavě vyzývá Boží lid, aby z tohoto města vyšel a neměl účast na jeho hříších, aby ho nestihly pohromy, které na toto město dopadnou? Ukazuje to snad na budoucí obnovení Babylóna?

Pokud bereme vážně biblická proroctví, můžeme si být jistí tím, že k obnově tohoto města nikdy nedojde. V Izajáši 13,19-20 jsou zaznamenána následující slova:

Babylón, skvost mezi královstvími, pyšná okrasa Kaldejců, dopadne jako Sodoma a Gomora, vyvrácené Bohem. Už nikdy nebude osídlen, nebude obydlen po všechna pokolení. Žádný Arab si tam nepostaví stan, pastýři tam nenechají odpočívat stáda.

Toto město již obnoveno nebude. Nebude znovu vystavěno, nezíská svou někdejší slávu a moc. O čem tedy Ježíš hovoří, když ve Zjevenívyzývá svůj lid k odchodu z Babylóna? Může se jeho vážná výzva k opuštění Babylóna týkat i nás? Může se týkat tebe i mě?

Jak už jsem zmínil na začátku tohoto kázání, Zjevení je kniha plná symbolů a prorockých obrazů. A jedním ze symbolů, které jsou zde použity, je i Babylón. Nejde o reálné město nesoucí tento název, protože Babylón nebude podle biblického proroctví nikdy znovu osídlen. Není to tak, že by Zjevení ukazovalo na obnovení skutečného města Babylóna a na jeho úlohu v době konce, spíše je to tak, že symbol Babylóna má představit určité charakteristiky mocnosti nebo spolku, který bude hrát v událostech doby konce klíčovou roli a který nakonec padne stejně, jako padl starověký Babylón, protože i on bude nutit lidi napít se vína falešných babylónských doktrín.

Abychom symbolům a obrazům použitým ve Zjevení mohli porozumět, musíme dovolit Bibli, aby se vykládala sama. Klíčem pro výklad této obtížně srozumitelné knihy je znalost Starého zákona. Převážná část Zjevení totiž na Starý zákon odkazuje a bez jeho znalosti se v symbolice této knihy nemáme šanci vyznat. Chceme-li získat hodnověrný výklad, musí být podložen dalšími částmi Písma.

To platí i o zmíněném Babylónu. Chceme-li porozumět tomuto symbolu, musíme znát charakteristiku skutečného Babylónu, který před dávnými časy stával v jižní Mezopotámii. Pokud věříme tomu, co Ježíš zjevil Janovi na ostrově Patmos, určitě bychom měli o porozumění tomuto symbolu usilovat. My, jakožto Boží lid, jsme hlasem z nebe vyzýváni k tomu, abychom Babylón opustili a neměli účast na jeho hříších. Pokud tak neučiníme, padnou na nás pohromy určené pro toto město. Abychom mohli z Babylóna vyjít, abychom ho mohli opustit, musíme vědět, co máme opustit a jakých hříchů se máme vyvarovat.

Patrně nejvíce se o principech, na kterých pradávný Babylón fungoval, můžeme dozvědět ze starozákonní knihy Daniel. Její příběhy, které všichni dobře známe, ukazují na charakteristiky, kterými se má vyznačovat i symbolický Babylón v době konce. S pomocí této knihy můžeme rozpoznat základní znaky babylónského myšlení, ve kterém je uvězněn Boží lid doby konce podobně, jako jsou uvězněni hrdinové knihy Danielv reálném Babylóně. Dobrou zprávou je, že se z této knihy můžeme dozvědět i o tom, jakým způsobem je možné z Babylóna vyjít.

Babylónský král Nebúkadnesar II. byl mocný dobyvatel. Přesně jak bylo předpovězeno v proroctvích, jeho výpadům neodolalo ani judské království. Pro odpadnutí svého lidu Bůh vydal Jeruzalém do Nebúkadnesarových rukou. Město bylo vypáleno a zcela rozbořeno, dokonce i jeruzalémský chrám byl vypleněn a zničen. Král Nebúkadnesar dosáhl dalšího slavného vítězství. Z dobytého Jeruzaléma si odvezl bohatou kořist (za zmínku stojí především chrámové poklady) a do své země s sebou odvedl mnohé zajatce.

Mezi těmito zajatci byl i Daniel a jeho tři druhové a právě z jejich příběhů se můžeme dozvědět několik zajímavých informací o fungování starověkého Babylóna. V první kapitole knihy Daniel se setkáváme s babylónským králem, který zajatým šlechticům „určil každodenní příděl z královských lahůdek a z vína, které pil při svých hodech, a dal je vychovávat po tři roky. Po jejich uplynutí měli stávat před králem.“(v. 5) Mladíci dostali nová jména oslavující babylonská božstva a měli se učit kaldejskému písemnictví a jazyku.

Když se po určité době zdál Nebúkadnesarovi zvláštní sen, který ho velice rozrušil, ale na který si nemohl vzpomenout, chtěl po babylónských věštcích, zaklínačích, hvězdopravcích a čarodějích, aby mu řekli, co se mu zdálo a podali mu k tomu správný výklad. Když se tito mudrci snažili králi vysvětlit, že není v lidských silách sdělit králi jeho sen, rozhodl se je Nebúkadnesar ke splnění úkolu motivovat.

Král hvězdopravcům odpověděl: “Mé slovo je příkaz: Jestliže mi neoznámíte sen a jeho výklad, budete rozsekáni na kusy a z vašich domů se stane hnojiště. Jestliže mi však sen a jeho výklad sdělíte, dostane se vám ode mne darů, odměny a velké pocty. Sdělte mi tedy sen a jeho výklad!” (Dan 2,5-6)

Když se ani poté uspokojivé odpovědi nedočkal, „velice se rozzlobil a rozkázal všechny babylónské mudrce zahubit.“ (Dan 2,12) Z příběhu pak víme, že královo řádění zastavil až Daniel, kterému Bůh králův sen zjevil a dal mu k němu i výklad. Nebúkadnesar uznal, že Danielův Bůh je Bůh bohů a Pán králů, který odhaluje tajemství.

Po nějaké době se mu však všechno v hlavě rozleželo a rozhodl se, že sochu, kterou viděl ve snu, vylepší podle svých představ. Na pláni Dúra nechal postavit sochu ze zlata, jejíž výška byla šedesát loket a šířka šest loket. Na její posvěcení svolal nejmocnější muže své říše, nejvyšší úředníky, satrapy, zemské správce, místodržitele, správce pokladu, soudce a další vlivné osoby. Na daný povel, tedy až zazní hudba, měli všichni padnout a poklonit se této soše.

Už z králova jednání s babylónskými mudrci jsme poznali, že Nebúkadnesar uměl své poddané motivovat k poslušnosti. Proto i nyní nechal král vyhlásit:

Kdo nepadne a nepokloní se, bude v tu hodinu vhozen do rozpálené ohnivé pece. (Dan 3,6)

Tato králova pobídka měla úspěch. Jakmile začala hrát hudba, téměř všichni se zlaté soše poklonili. Jen tři hebrejští mládenci odmítli splnit králův rozkaz. A to i přes to, že jim ve své blahosklonnosti nabídl druhou šanci k uposlechnutí. Není divu, že se král rozlítil a nechal tyto tři rebely vhodit do ohnivé pece, která byla rozpálená sedmkrát více než obvykle. Babylónský král totiž nikomu nebude pro legraci.

Všichni víme, jak tento příběh dopadl. Po zázračné záchraně tří mládenců vzdal král poctu jejich Bohu a obyvatelům své říše vydal rozkaz následujícího znění:

Kdokoli z lidí kterékoli národnosti a jazyka by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšakovu a Abed-negovu, ať je rozsekán na kusy a jeho dům ať je učiněn hnojištěm, neboť není jiného Boha, který by mohl vyprostit jako tento Bůh. (Dan 3,29)

Všimli jste si, jak král opět pěkně svým poddaným vysvětlil, proč mají jeho příkazy brát vážně?

Ve čtvrté kapitole Daniele můžeme číst o tom, že po nějaké době král opět zapomněl na to, že v nebesích je Bůh, který má skutečnou moc, Bůh který zná budoucnost, Bůh, který dokáže své věrné zachránit i z rozpálené pece, Bůh, který ustanovuje a sesazuje krále, Bůh, který dokonce i jemu svěřil všechno, co má. Nebúkadnesar nedbal na varování, které dostal ve snu, nedbal na Danielovu radu, aby překonal své hříchy spravedlností a svá provinění milostí k strádajícím, aby činil pokání a uznal Boží nadřazenost a moc. Proto se Bůh rozhodl dát babylónskému králi dostatečný podnět k tomu, aby se mu v hlavě rozsvítilo.

Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po svém královském paláci v Babylóně a řekl: “Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?” (Dan 4,26-27)

V tu chvíli se z nebe ozval hlas, který pyšnému králi připomněl sen, který měl před rokem a trest, který ho čeká. A v tu hodinu se toto slovo splnilo. Král ztratil rozum, přišel o své postavení, byl vyhnán pryč od lidí, žil jako zvíře pod širým nebem a jako zvíře se i choval. Byl sražen na úplné dno.

Co se můžeme z dosud vzpomenutých příběhů dozvědět o podstatě a charakteristických rysech starověkého Babylóna, který je předobrazem Babylóna doby konce?

Babylón bylo bohaté a mocné město, hlavní město říše, která ve své době ovládala velkou část světa. Nejvýznamnější panovník této říše byl král Nebúkadnesar a právě v jeho jednání můžeme rozpoznat některé z charakteristik Babylóna, které se projeví i před druhým příchodem Ježíše Krista.

Tento král se stavěl na místo Boha. Zajatce z podrobených zemí se snažil převychovat, přimět k uctívání babylónských bohů a vlastně jim vymýt mozky. Své poddané motivoval k poslušnosti metodou cukru a biče. I když je pravda, že cukr občas vynechával. Razil jednoduché pravidlo – když budeš poslouchat, budeš z toho něco mít. Pokud poslouchat nebudeš, krutě na to doplatíš ty i tvoje rodina.

Vidinou zisku a silou strachu je možné lidi pohnout téměř k čemukoliv. Je-li mým bohem Nebúkadnesar, potom dodržuju příkazy proto, abych byl spasen a abych nebyl zatracen. Mou motivací je možnost zisku a především strach. Pokud je mým Bohem Stvořitel nebe a země, moje poslušnost jeho zákona je motivovaná láskou k němu. V tom je rozdíl mezi občanem Babylóna a občanem Božího království.

Král Nebúkadnesar považoval za nejvyšší autoritu sám sebe. I když byl občas nucen uznat Boží svrchovanou moc, po čase se vracel do starých babylónských kolejí. Za pomoci nátlaku prosazoval náboženství na povel spojené s modloslužbou. V tomto systému lidé neuctívají sami od sebe, ale čekají na příkaz, na signál, na to, až jim bude řečeno, co mají dělat a čemu mají věřit. Nikdo nic nevysvětluje, není zde žádná diskuse. Jen příkaz spojený s okamžitou hrozbou. Pud sebezáchovy působí jako velmi efektivní motivace. Navíc náboženství na povel je pohodlné. Člověk nemusí přemýšlet, nemusí se rozhodovat. Stačí jen poslouchat autoritu a její příkazy.

Dovolte mi malou vsuvku. V případě zlaté sochy na poli Dúra se objevili tři muži, kteří byli osvobozeni z pout této babylónské motivace ziskem a strachem. Neměli vypnutý svůj mozek a zachovali si svobodu rozhodování. Až do chvíle, kdy všichni ostatní padli a klaněli se soše, nebyli vidět. Nevyčnívali, neupozorňovali na sebe. Jsou zviditelněni až v okamžiku, kdy mají veřejně projevit souhlas a podporu náboženskému systému ovládání druhých, v okamžiku, kdy se mají dopustit modloslužby. Ačkoli patřili mezi vysoké státní úředníky a tedy podporovali a budovali babylónskou říši svými schopnostmi a vlivem, v této chvíli věděli, že je třeba vystoupit z davu.

Určitě to nebylo jednoduché rozhodnutí. Vzepřít se autoritě a jít proti proudu bývá obtížné. Navíc tito mladí muži dobře věděli o hrozbě upálení zaživa, pokud králův příkaz neposlechnou. Šadrak, Méšak a Abed-nego svým postojem ukazují, že jejich věrnost Bohu není závislá na okolnostech. Babylónský systém manipulace počítá s lidským strachem a vypočítavostí, tři mládenci však ukazují, že mají motivaci, která výrazně tyto sobecké pohnutky převýší. Není to strach z trestu nebo naděje na věčnou odměnu, co je vede k věrnosti Bohu. Jejich motivací je láska ke svému Stvořiteli a Vykupiteli. Tito tři mladí muži nebyli ve svých srdcích zajatci Babylóna. Ačkoli v něm fyzicky ještě byli, ve svých srdcích z něho vyšli, byli svobodní. Byli občany Božího království.

Základní charakteristiky Babylóna jsou zřejmé i z příběhu o stavbě Babylónské věže, který je zaznamenán v Genesis 11.

V prvním verši je uveden jeden z hlavních znaků Babylóna, který platí i pro dobu konce:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech.

Může se zdát zvláštní, že tato jednota není Bohem vnímána pozitivně. Proč? Co může být lepšího než naprostá shoda v řeči, činech i názorech? Nevyzýval snad i Ježíš své následovníky k jednotě (viz např. J 17,11.21)?

Jak už jsme mohli vidět na pláni Dúra, důležité je, v čem tato jednota spočívá. Je zásadní rozpoznat, jestli jde o jednotu v Duchu a v pravdě, tedy o jednotu v Kristu, nebo o jednotu v nezávislosti na Bohu, ve vzpouře proti němu. Podle všeho to byla právě tato druhá možnost, která stála za jednotou lidstva v době, kdy se pustili do stavby babylónské věže.

Co bylo špatného na společném rozhodnutí lidí vybudovat si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi? Co bylo špatného na tom, že chtěli zůstat pospolu, že nechtěli být rozptýleni po celé zemi (Gn 11,4)? Podívejme se, co Bůh řekl, když dával své požehnání osmi lidem, kteří přežili potopu a jejich potomkům:

Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: “Ploďte a množte se a naplňte zemi. (…) Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.” (Gn 9,1.7)

Podle Boží vůle se měli lidé hemžit po tváři Země. Měli se po ní rozptýlit, měli ji naplnit. Lidé se však rozhodují jinak. Nechtějí poslechnout, chtějí zůstat pohromadě. Vždyť v jednotě je síla. Chtějí si udělat jméno, vyvýšit se. Chtějí dosáhnout nebe vlastními silami, nezávisle na Bohu.

Jedním z hlavních znaků Babylónu je určování své identity a hodnoty na základě svého výkonu. Tento postoj se nevyhýbá ani duchovní oblasti. Pokud se v duchovní oblasti zaměříme na svůj výkon a výkon lidí kolem nás, objevuje se jev, který bychom mohli nazvat náboženská soutěživost. Jednotliví “soutěžící” jsou hodnoceni na základě své náboženské výkonnosti. Na jejím základě soudíme, kdo má šanci za své zásluhy získat spasení a kdo se do nebe určitě nepodívá.

Tato soutěž může probíhat v mnoha náboženských disciplínách. Můžeme soutěžit například v tom, kolik času denně trávíme na modlitbě, kolik hodin studujeme Bibli, jak zdravě žijeme, kolik lidí jsme přivedli ke Kristu a své výkony porovnávat s ostatními. Pokud to však děláme, pokud se zaměřujeme na svůj výkon a výkon lidí kolem nás, je to znakem babylónského myšlení. Podobně je to se sebevyvyšováním. Pokud jsem JÁ centrem všeho, je to špatně. Jak všichni víme, zaměřenost na sebe, touha po sebevyvýšení a nezdravá láska k sobě stála na samotném začátku vzpoury vůči Bohu a vzniku všeho zla.

Jedním z důvodů pro stavbu babylónské věže mohla být snaha zachránit se před případnou další potopou, kterou by Bůh mohl na svět seslat. Když si lidé postaví věž až do nebe, bude na ně Bůh krátký. Bůh sice slíbil, že už svět nezaplaví vodami potopy (Gn 9,11.15), jenže stavitelé věže neberou Boží slova příliš vážně. Chtějí si žít po svém, chtějí být nezávislí na Bohu. Myslí si, že se do nebe mohou dostat i bez jeho pomoci. Že spasení mohou dosáhnout svými silami.

Jde o systém, ve kterém je spasení z víry nahrazeno spasením ze skutků. Tento babylónský náboženský systém byl vždy pro Boží lid nástrahou, protože lidské přirozenosti více vyhovuje spoléhat na spasení, které si můžeme zasloužit, než na spasení z milosti, které je nám nabízeno zdarma.

Shrňme si tedy základní charakteristiky Babylóna, jak je můžeme vidět v příběhu o babylónské věži nebo v knize Daniel. Patří mezi ně jednota založená na nesprávných základech. Babylóňan má problém jít proti davu, protože má v sobě zakódováno, že jedině v davu je v bezpečí, že jedině v davu může být zachráněn. Dalšími znaky Babylóna jsou formální náboženství vynucované státní mocí, které funguje na povel, zbožštění vůdců, nedůvěra v Boží slovo, neposlušnost Božího zákona a vzpoura vůči Božímu vedení. Důležitým znakem babylónského myšlení je touha po nezávislosti na pravém Bohu a snaha dosáhnout spasení vlastními silami.

Dalo by se toho určitě najít víc, ale minimálně toto jsou znaky, kterými se vyznačoval starověký Babylón a které se projeví i v Babylónu doby konce. Starověký Babylón slouží jako předobraz náboženského odpadnutí, které bude aktivní před druhým příchodem Ježíše Krista a které se bude snažit před završením pozemských dějin kontrolovat svědomí lidí.

Bůh by jistě nevybízel svůj lid, aby vyšel z Babylóna, pokud by pro něj mělo být nemožné ho identifikovat. Během prvních staletí po zrodu křesťanství ztotožňovala židovská a křesťanská literatura s Babylónem papežský Řím. Také v 1. Petrově listu 5,13 je toto město označeno za Babylón, protože Petr psal svá slova v Římě a fyzický Babylón už dávno neexistoval. V překladu B21 je tento verš uveden takto:

Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená církev v Babylonu a Marek, můj syn.

Popis uvedený v knize Zjevení navíc jasně uvádí znaky římské církve, které jsou synonymem znaků duchovního Babylónu. Z důvodu jejího odpadlictví většina protestantů reformačního a poreformačního období ztotožňovala římskou církev s duchovním Babylónem. Obecně se dá říci, že tradičně jsou s Babylónem spojovány odpadlé křesťanské denominace, které nadřadili lidské tradice, zvyky a pověry nad učení Písma.

Jsem přesvědčen, že pokud jsme povoláni k tomu, abychom vyšli z Babylóna a neměli účast na jeho hříších, musíme se především vzdát babylónského způsobu uvažování, o kterém jsme před chvílí hovořili. Jedině tak můžeme vyjít z duchovního Babylóna a stát se občany Božího království.

Ale vraťme se ke králi Nebúkadnesarovi. Opustili jsme ho ve chvíli, kdy přišel o zdravý rozum, o své postavení a dostal se na samé dno, na úroveň divokého zvířete. Tímto trestem dal Bůh Nebúkadnesarovi další šanci. Když pyšný král nerozuměl jemnějším pobídkám, srazil ho na úplné dno s nadějí, že konečně pochopí realitu, vzdá se svého babylónského myšlení, uzná Boží nadřazenost a odevzdá Bohu své srdce.

Stalo se. Po dlouhých sedmi letech, které Nebúkadnesar prožil jako zvíře, se mu vrátil rozum. Stalo se tak v okamžiku, kdy pozdvihl své oči k nebi a začal velebit věčně živého Krále nebes. Poté mu byla navrácena i jeho důstojnost a postavení. Sám Nebúkadnesar o tom píše:

„Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já, Nebúkadnesar, své oči k nebi a rozum se mi vrátil. Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná, jeho království po všechna pokolení. Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘

Tou dobou se mi vrátil rozum a ke slávě mého království mi opět byla vrácena má důstojnost a lesk. Moje královská rada a hodnostáři mě vyhledali, opět jsem byl dosazen do svého království a byla mi přidána mimořádná velikost.

Nyní tedy já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále nebes. Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.“ (Dan 4,31-34)

Všechno nasvědčuje tomu, že příběh krále Nebúkadnesara má dobrý konec. Zdá se, že tento vládce babylónské říše nakonec z duchovního Babylóna vyšel a připojil se k zástupu těch, kteří své životy podřídili pravému Bohu.

Dokonce i král Nebúkadnesar byl zajatcem Babylóna. Měl Babylón ve svém srdci. Po sedmi letech zmateného rozumu v něm Babylóňan odumřel. Král prožil znovuzrození. Až když bezvýhradně přijal svou pozici poraženého a uznal, že jeho život je v rukou svrchovaného Soudce, tehdy byl připraven přijmout Boží darovanou milost, důsledkem čehož byl návrat rozumu i královských poct. Ačkoli potom i nadále žil v Babylóně, byl to nový člověk, už ne Babylóňan. Měl nové myšlení. Stal se vnitřně svobodný.

Vyjití z Babylóna není jednoduché. To je patrné i z návratu Židů po 70 letech babylónského zajetí. V Babylóně si zvykli. Bylo jim tam dobře. I nám může být v Babylóně dobře. I my můžeme mít problém jít proti davu. Pokud ale neuposlechneme Boží výzvu a z tohoto města nevyjdeme, pokud nadále budeme mít účast na jeho hříších, stihnou nás jeho pohromy.

Neboť jeho hříchy se navršily až k nebi a Bůh nezapomněl na jeho viny. (…)…proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm. Neboť mocný je Hospodin, Bůh, který ji odsoudil.” (Zj 18,5.8)

Není snadné Babylón opustit. Ani Židé by se z babylónského zajetí bez Boží pomoci nedostali. Ale když pod Božím vedením dokázal z Babylóna vyjít Nebúkadnesar, určitě to můžeme dokázat také. Jen nesmíme zapomínat na to, že jediná cesta, jak se vzdát babylónského občanství a přijmout občanství Božího království, je skrze moc a zásluhy Ježíše Krista. On je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6).

Vyjděme z Babylóna, nemějme účast na jeho hříších. Vzdejme se babylónského způsobu myšlení. Odevzdejme své srdce Bohu, opětujme jeho lásku. Staňme se jeho dětmi (J 1,12) a dědici Božího království (Řím 8,17).

Mnozí (…)žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Fil 3,18-20)

Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích… (1Pt 1,4)

Amen.

Zdroj: Neuvěřitelná odhalení