Trpí za nás Bůh?

"Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3/16)

Tuto větu zná zřejmě každý křesťan, jenže uvažovali jsme někdy nad tím hluboce?

Jednou se mi zdálo sen o tom, jak moc Boha ubližujeme naším chováním, naším hřešením a neposlušností. Viděl jsem, jak Bůh pláče (byl to znázorněn na rostlinách, ale smysl jsem pochopil), když my ho neposloucháme, stejně, jako když Ho neposlouchali jeho národ - Izraelité.

Když si my lidé stěžujeme, jak je pro nás tento svět těžký, jak zde trpíme a každým dnem bojujeme proti zlu, proti odolání pokušení. Když vidíme, jak odcházejí ty nejvěrnější Boží služebníci a jak jsou zabití křesťany a všechny Boží svatí. Většinou za tohle vše obviňujeme Boha se slovy "Pokud je Bůh tak veliký, proč tohle dopouští, aby se to stalo?"

Jenže co my? Ptali jsme se sami sobě "proč jsme hřešili? Proč jsme tak neposlušní vůči sobě i Bohu?"
Když je pro nás těžké vidět tyto hrůzy a prožívat tyto soužení, jak potom těžké musí být pro milujícího Boha Otce, který tohle musí nechávat, aby se to stalo, aby mohl přesvědčit celý vesmír i Zem i podzemí, že On je ten spravedlivý, věrný a milující, že každému z nás dává šanci a možnosti volby rozhodování. Nikomu z nás do ničeho nenutí, nechává to vše na nás, aby jsme se rozhodli sami, jakým způsobem chceme žit a jak moc Ho budeme poslouchat, zatím co satan tyto svobodné volby odmítá a vnucuje do nás pokušení jeho špatných možností (jako to vnucoval prvním lidem tohoto světa).

Denně Bůh za nás pláče, protože my jsme Jeho děti, kteří ho neposloucháme a ubližujeme, kvůli naším hříchům se s námi Bůh nemůže spojit a o to víc Ho to bolí, protože mu na nás záleží. Záleží mu na nás tak moc, že musel obětovat svého jediného Svatého Syna - Ježíše Krista, aby byl s námi ve spojení, abychom s ním mohli sdílet náš život a být v Jeho království a společenství. Když pozemský rodič přijde o své dítě, tak si vzpomene na Boha a začne ho obviňovat, jenže přemýšlel někdy člověk, jak moc bolestivější muselo být, když o svého Syna přišel Bůh Otec, když ho musel obětovat za naše špíny? Dovede si člověk tuto bolest představit předtím, než začne Boha obviňovat? Je to sice něco nepřestavitelného, ale zkuste si představit, jak z vašeho těla si lžičkou vydloubnete za živa své srdce a cévy a hodíte to třeba zlodějům, vrahům a jiných špinavým hříšníkům, kteří o vás vůbec nic nevědí, a to jen pro to, aby jste je mohli zachránit před smrti a očistit je krví z té srdce...

Zamyslete se někdy nad svými hříchy a nad svou poslušností vůči Bohu, předtím, než začnete Boha obviňovat. Když je to těžké pro vás, jak moc těžké a bolestné to musí být pro Boha, aby tohle nechával všecko dít, kvůli spravedlnosti a naši poslušnosti? Přesto nám Bůh zůstává věrný a milující a dává nám šanci se změnit, zatím co my se k němu chováme neposlušně. On k nám promlouvá každý den skrze Ducha svatého, zatím co my Ho odmítáme poslouchat...

Vyjděme z Babylóna, nemějme účast na jeho hříších. Vzdejme se babylónského způsobu myšlení. Odevzdejme své srdce Bohu, opětujme jeho lásku. Staňme se jeho dětmi (J 1,12) a dědici Božího království (Řím 8,17).

Mnozí (…)žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Fil 3,18-20)

Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích... (1Pt 1,4)

Bděte, neboť nevíte kdy se ten den nastane. Hle přijdu jako zloděj v noci! (Ježíš Kristus)