Svědkové Jehovovi - pravda, nebo lež?

Církevní organizace Svědkové Jehovovi patří k řadě Církevních Organizací sloužících k izolování a polapení lidí tíhnoucích k Bohu. Nenechte se ale rouškou křesťanství mýlit, Svědkové Jehovovi vyloučí každého, kdo se odváží vzývat pravého Ježíše. Ježíš Kristus je podle tohoto učení jen anděl a jeho Božství zásadně neuznávají. Duch Svatý v podání této organizace není živou bytostí, Božím Duchem, ale jen energií, tím vším naplňují Biblický verš o nesení jiného evangelia.

2K 11,4 Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Ga 1,7 Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.

Ga 1,8 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!

Ga 1,9 Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Každý svědek Jehovův také musí okamžitě změnit svou víru na základě tzv. “nové pravdy“ v momentě, kdy je uveřejněna v literatuře této organizace, tedy primárně v časopise Strážná věž. Pokud nebude ochoten takové nové učení přijmout a přizpůsobit se mu, bude za to vyloučen.

Příběh Jiřího Oplta, staršího sboru svědků Jehovových v Opavě.

Tento životní příběh se nikdy neobjeví na stránkách časopisů společnosti Strážná věž. Stejně jako řada jiných, které život napsal, by se sem jaksi nehodil. Na jeho konci totiž není usmívající se svědek sloužící radostně své organizaci, ale lidská tragédie. Přesto, nebo spíše právě proto je důležité, aby nebyl zapomenut.

Na naše první setkání si vlastně nepamatuji. Muselo k němu dojít někdy v roce 1991, kdy jsem začal navštěvovat sbor svědků Jehovových v Opavě. V té době zde byl Jirka sborovým starším. První konkrétní vzpomínka na něj je ze společné cesty autobusem do Nových Lublic, vesnice vzdálené asi 20 km od Opavy, kde s rodinou bydlel.

Jednou za 14 dní se zde konalo studium knihy – tedy vlastně dvě studia, protože toto shromáždění by správně mělo probíhat každý týden. Jirkova skupinka umožňovala setkání svědkům, kteří bydleli v této odlehlejší části Opavska, a byla doplněna o několik dalších lidí, ochotných sem dojíždět z okresního města. Byli to především mladí lidé, a tak není divu, že se zde brzy utvořila velmi přátelská a neformální atmosféra. Po skončení oficiálního programu jsme se obvykle nerozešli jen tak domů, ale s radostí jsme využívali úžasné pohostinnosti Jirky a jeho manželky Věrky. Povídalo se, hrálo na kytaru, v létě sedělo u ohně na zahradě, a to často až dlouho do noci. Nebylo výjimkou, když někdo z nás přenocoval, náruč jsme zde měli vždy široce otevřenou. Skupinka pochopitelně budila pozornost, protože když byli někteří přeřazeni „na knihu“ jinam, odmítali toto přátelské prostředí opustit a vytrvale jezdili na „své“ studium do Lublic. Pozoruhodné bylo, že i přes kontroly cestujících dozorců vlastně nikdy nevznikly žádné vážnější problémy, a naše malé společenství žilo. Nevím jak ostatní, ale já jsem od jisté doby pociťoval jakéhosi spikleneckého ducha.
Ne snad, že by se zde dělo něco proti organizaci svědků Jehovových, dokonce ani průběh tohoto shromáždění se nijak zásadně neodlišoval od ostatních podobných skupinek, přesto však byl v mnohém jiný. Snad méně formální, možná otevřenější diskusi, radostnější… nevím. Když s odstupem let přemýšlím, co mě (a patrně i další členy sboru) na toto místo přitahovalo, jsem přesvědčen, že to byla hlavně Jirkova a Věrčina přirozenost, jejich laskavé a opravdu křesťanské chování. Za Jirkou bylo možné přijít ne jako za dozorcem, ale jako za skutečným přítelem, zeptat se na jeho názor, požádat jej o radu. Rozhodně nebyl nějakým reformátorem, ani se nikdy nestavěl do opozice vůči naukám a postojům Strážné věže; pokud si vzpomínám, byl naopak vždy loajálním a věrným členem organizace. Přesto dokázal zůstat hluboce lidský ve svém jednání, nevnucoval své přesvědčení za každou cenu svému okolí. Na poměry mezi svědky Jehovovými byl, dalo by se říci, značně tolerantní. Když jsme my mladí měli „kacířské“ názory a v něčem nesouhlasili s oficiální linií, byl s námi ochoten vždy diskutovat a vyslechnout naše argumenty, byť s nimi třeba nesouhlasil.

Co mi asi navždy zůstane v paměti, je Jirkova poctivost. Vzpomínám si, jak pečlivě chodíval připravený na teokratickou školu, které předsedal. Jestliže došlo k tomu, že se nedostavil některý z řečníků, byl vždy připraven místo něho proslov přednést. A nebyl to jen improvizovaný záskok, ale opravdu nachystané vystoupení. Stejné to bylo, když vedl studium knihy, Strážné věže… Obdobně vážně bral i svou zodpovědnost sborového staršího a „službu“, ale i roli otce, manžela, zaměstnance. A patrně někde tady je nutno hledat kořeny tragédie, v níž sehrál hlavní roli.

Jak to vlastně všechno začalo? Možná prvním problémem byl postoj dospívající dcery, která se rozhodla jít svou vlastní cestou, přestala navštěvovat shromáždění a dávala najevo svou nechuť ke svědkům. K tomu se přidaly Jirkovy chronické bolesti páteře – ty jej trápily poměrně často. Navíc přišel o práci, a také v dalším zaměstnání byla budoucnost docela nejistá. Ale ani ve společenství svědků Jehovových, kde se tolik nasazoval a pro něž žil, se mu nevyhnuly problémy. I když o tom příliš nemluvil, v té době se prostě nebyl schopen ztotožnit s některými postoji organizace – záležitostmi okolo civilní služby, registrace v České republice, apod. Navíc svým rozumným přístupem, rozvahou a snahou o laskavé řešení konfliktních situací příliš nezapadal v místní radě starších. Ze svědectví jiného bývalého dozorce opavského sboru vyplývá, že jeho způsob jednání byl mnohdy ostatním starším trnem v oku. Jirka zkrátka kladl důraz na poněkud jiné hodnoty, než se od něj požadovalo. Ještě je nutno říci, že pro svou víru opravdu plně žil. Zkusme počítat: denně dojížděl do zaměstnání v Opavě, čímž strávil více než dvě hodiny. Kromě toho se v neděli vypravoval na stejnou cestu s celou rodinou na shromáždění. V průběhu týdne „teokratická škola“ (kterou vedl) a „služební shromáždění“, dále povinnost chodit „do služby“; schůzky starších a další aktivity vyplývající z jeho úřadu dozorce vůbec nepočítaje. K tomu všemu se doma s rodinou staral o domek a malé hospodářství, které jim pomáhalo jakž takž vyžít (manželka Věrka je v invalidním důchodu). Vychází-li vám, že toto vše lze zvládat jen s vypětím sil, počítáte správně. Pravdou je, že několik přátel se snažilo pomáhat. Ale jaký byl postoj většiny starších? „Když to nezvládáš, prodej dům a přestěhuj se někam do bytu.“ (Jen pro představu – na vesnici žili již dlouhé roky. Jirkova manželka a děti dokonce celý život; měli zde spoustu příbuzných). Opakovaně jim bylo vytýkáno jejich „hmotařství“ – neboť vlastní nejen domek, ale také stodolu (!) a nakonec si dovolili pořídit i automobil (stařičký wartburg), protože množství autobusových spojů na vesnici notně prořídlo…

Organizace svědků Jehovových sice oficiálně hlásá, že evangelizační služba členů je zcela dobrovolná, ovšem toto tvrzení je naprosto iluzorní. Svědkové jsou „do služby“ všemožnými způsoby tlačeni, a starší jim mají být příkladem. Jirka se kazatelské služby poslušně účastnil, ale již zmíněné okolnosti mu pochopitelně bránily v tom, aby nějak vynikal v počtu vykázaných hodin na konci měsíce. Nikdo ze „zodpovědných bratří“ nevzal v úvahu, že z času, jenž může dát k dispozici, poskytuje organizaci prakticky všechen. Jirku to pochopitelně mrzelo a trápilo. Koncem léta roku 1997 jsme se viděli před začátkem jednoho z nedělních shromáždění, a tehdy jsem si poprvé všiml, jak smutným a unaveným (dnes bych nejspíše řekl depresivním) dojmem působí. Zeptal jsem se ho, co se stalo, jestli má nějaké starosti. Bolestně se usmál a řekl něco v tom smyslu, že to bude v pořádku. Zpětně si uvědomuji několik jiných situací v tomto období, které naznačovaly stav krize, v níž se nacházel. Kupříkladu při jedné z mých návštěv se z ničeho nic zeptal, jak se může člověk, který má nějaké duševní obtíže, dostat k léčbě do psychiatrické léčebny. Měl jsem zato, že tam jako starší možná navštěvuje nějakého svědka nebo se vyptává kvůli někomu jinému; proto jsem odpověděl a více se k této věci nevracel. Jindy mi zničeho nic řekl, že je přece důležitější, jak na člověka pohlíží Bůh, a ne lidé v organizaci svědků Jehovových – jakoby o tom sám sebe ujišťoval. V průběhu září přijel na pravidelnou kontrolu do opavského sboru cestující dozorce, pan Kryšanda. Při jeho služebním setkání se staršími došlo i na probírání množství času odslouženého „dům od domu“. Jirkovi vytknul, že jako starší slouží málo a není příkladem pro ostatní. Pokud svou účast nezvýší, měl by uvažovat o vhodnosti dalšího setrvávání v úřadu staršího sboru.

To bylo začátkem týdne; Jirka se vrátil domů, a Věrka jej poprvé v životě viděla plakat. I další dny bylo jeho chování neobvyklé, a Věrka mi při návštěvě vyděšeně líčila, co se doma odehrává: Jirka šel jeden večer do vesnické hospody a tam pil alkohol – což nikdy dříve neudělal.
O tom, co se stalo, ale nechtěl s nikým mluvit, jen několikrát utrousil poznámku, že to stejně všechno nemá smysl. Vypadal jako bez života, chodil od ničeho k ničemu; syn jej jednoho dne viděl sedícího a plačícího v seníku…

Události pak nabraly rychlý a děsivý spád. V sobotu dopoledne Věrka poslala Jirku pro nějaké věci na půdu jejich domku. Když se dlouho nevracel, nejprve na něj volala, a nakonec poslala syna, aby se po něm podíval. Ten, tehdy dvanáctiletý, nalezl tátu na půdě – oběšeného. Nic už nezmohla ani přivolaná osádka záchranné služby. Posledním, kdo jej viděl naživu, byl soused, který si Jirky všimnul stál v okně půdy a smutně sledoval podzimem nádherně zbarvené stromy na návsi.

Následující události a pohřeb byly jednou velkou noční můrou. Jak jinak opět se na scéně objevili „bratři“, kteří zpochybňovali, zda je vhodné, aby při obřadu promluvil někdo ze starších.
Vždyť to, co Jirka „provedl“, je přece neúcta k Bohu a jeho daru života! Díky za to, že alespoň v této chvíli zvítězil normální rozum a lidská slušnost. Většina svědků, jež Jirku znala, nakonec na pohřeb přišla. To, jak byla celá událost pro okolí nečekaná, dokládají dotazy, jež kladli někteří neinformovaní z Jirkova okolí. Byli přesvědčeni, že zemřel nejspíše na srdeční infarkt; jinak si jeho smrt sami prostě neuměli vysvětlit. Sbor Věrce nabídl pomoc, dokonce jí telefonoval i onen cestující dozorce a někteří starší (možná je začalo trápit svědomí), ale přestálé události na ni již byly příliš. Postupně se zcela stáhla ze sborových aktivit, a po několika letech rezignovala na členství mezi svědky Jehovovými. Skupinka knihy se záhy rozpadla; část lidí, kteří ji tvořili, rovněž opustila řady organizace, jiní jsou nečinní. Kouzelná atmosféra, jež zde vládla, se už nikdy nevrátí. I když v Lublicích stále máme dveře otevřené a někteří k Věrce čas od času zavítáme, je to už prostě jiné. Jen občas se mi na návštěvě zde vybaví Jirkova postava, jak sedí v křesle, hraje u ohně na kytaru nebo pracuje kolem domu. Zůstávají pouze vzpomínky; většina z nich je hezkých, i když stále mají hořkou příchuť. Jirka nás opustil bez jediného slůvka rozloučení nebo vysvětlení, zanechal tady milující manželku a dvě děti. Jeho smrt však byla a stále zůstává němou výčitkou. Jistě, faktorů, které sehrály svou hrůznou roli, bylo nepochybně více. Ale jedno je jisté: ti, od nichž by měl dostat laskavou křesťanskou podporu, u kterých měl mít pochopení pro své životní problémy a trápení, selhali na celé čáře. Ba co více. Nejen že mu neodebrali z jeho nákladu, ale ještě více zátěže mu naložili. Kde zůstala Ježíšova slova: „můj náklad netíží a mé jho netlačí?“ A co křesťanská láska, o níž svědkové tak rádi a často mluví? Jako již tolikrát, i zde zůstalo jen u prázdných proklamací a frází. V plné síle se zde však ukázal skutečný duch organizace, který má do toho křesťanského velmi, velmi daleko.

Jirka mi někdy přátelsky říkával „bojovníku“, snad kvůli mé ne zrovna poddajné povaze. Když jsem řešil své osobní nesnáze, a v jednom období také pro mě nepřekonatelné rozpory v dogmatech Strážné věže, často jsme společně rozmlouvali. Z těchto důvěrných rozhovorů nemohu zapomenout na jeho snahu povzbudit mě: „Bojuj, ty můj bojovníku; však ty to zvládneš…“ Měl pravdu. V té době však ještě netušil, že on sám svůj vlastní životní boj, který bude muset svést – boj mezi svým citlivým svědomím a autoritářskou náboženskou organizací – prohraje.
Příběh, o který jsem se podělil, mě osobně velmi zasáhl. Jistě se však jedná pouze o jeden z řady tragických osudů ve společenství svědků Jehovových. O většině jiných se na veřejnosti patrně vůbec neví a mezi svědky samotnými se na ně raději rychle zapomíná. Jsem přesvědčen o tom, že nemálo členů této skupiny žije ve značné rozpolcenosti a vnitřním zmatku. V rámci studia psychologie jsem před několika lety prováděl výzkum mezi bývalými svědky. Respondentům (101 osob) ze 42 sborů byla položena mimo jiné i otázka, zda se během svého působení v organizaci setkali s případem sebevraždy člena sboru. Kladně odpovědělo 42% dotazovaných; 15% dokonce uvedlo, že to bylo více než jednou. Myslím, že se jedná o velmi varovné údaje, které svědčí o tom, že atmosféra v prostředí sborů svědků Jehovových ani zdaleka neodpovídá tomu, jak o tom organizace sama přesvědčuje veřejnost i vlastní členy. Proti zlu a lidské hlouposti je nutné bojovat. Snad tato forma odporu – uveřejnění pravdy a varování ostatních – bude prospěšná všem těm, kteří jsou schopni otevřít oči a naslouchat.

Za všechny, kteří jsme Jirku znali a měli rádi Lukáš Humpl „Tento příběh byl napsán a zveřejněn se souhlasem manželky Věrky a syna Jirky.“

Tento text dokládá jak Církevní Organizace Svědkové Jehovovi člověka izoluje, odřízne od okolního světa a pak ho vydírá, že když nebude poslušný, nemilosrdně ho vyloučí. Tedy klasický postup sekty. A proč to vlastně sekty dělají? Opravdovým důvodem jejich existence, nejsou peníze, ačkoliv to tak na první pohled tak vypadá. Je jím démonická služba. V tomto případě se jedná o velice efektivní odvádění lidí od poznání Pravdy metodou vydávání se za křesťanskou církev.

Zdroj: Strážná věž