Ježíš Kristus


Křesťanské stránky a sociální síť

X





Neznáte heslo?
Profil ▾
Ježíš Kristus
Klíčová slova: ,
Přidáno: 06 Listopad, 2020

Zobrazeno: 110 x

Z temnoty do světla

Jakou šanci má člověk obestřený neproniknutelnou temnotou na to, aby jeho život prozářilo světlo z nebe? Stačí jen nečinně sedět a doufat ve změnu nebo je třeba jít štěstí naproti? Jak dopadlo setkání nevidoucího „Syna Nečistého“ se Synem Božím, který vidí do lidských srdcí? Může nám setkání s Ježíšem otevřít oči? Nakolik může proměnit náš život?
Ježíš byl spolu se svými učedníky na cestě do Jeruzaléma. Jako obvykle je doprovázel veliký zástup, protože kde byl Ježíš, tam byli lidé, přitahovaní jeho učením, zázraky, které konal, jeho charismatem, nebo pouhou zvědavostí. Protože se blížily Velikonoce (Pesach), možná se k Ježíšovi a jeho učedníkům připojili také poutníci, kteří stejně jako oni směřovali do Jeruzaléma, kde se chystali slavit jeden z největších židovských svátků.Možná je to zvláštní, ale řekl bych, že se učedníci na tyto Velikonoce příliš netěšili. U Marka 10:32 je dokonce napsáno, že když tentokrát mířili do Jeruzaléma, děsili se a báli. Nejen proto, že nevraživost židovských náboženských vůdců vůči Ježíšovi byla zřejmá. Do mysli učedníků se vkrádaly obavy vyvolané slovy jejich Mistra. Cestou totiž s nimi Ježíš znovu mluvil o tom, že v Jeruzalémě bude vydán velekněžím a učitelům Zákona, že bude odsouzen k smrti a vydán pohanům, že se mu budou posmívat, plivat na něho, že ho zbičují a zabijí. Opět mluvil také o tom, že po třech dnech znovu povstane. V Lukášově evangeliu je napsáno, že učedníci těmto slovům neporozuměli, že smysl tohoto výroku jim byl skrytý, že nechápali, co bylo řečeno (viz Luk 18:34).

Je to zvláštní, protože mně se tato Ježíšova slova zdají být docela jasná. Možná jim učedníci spíš nechtěli rozumět, protože se naprosto neslučovala s jejich představami. Možná se snažili tuto hrozivou předpověď ignorovat, vytěsnit ze své mysli. Možná se utěšovali tím, že jde o další z řady podobenství, která jejich Mistr tak rád vyprávěl, ale na výklad těchto slov se Ježíše raději neptali, protože se báli, že by jim mohl potvrdit jejich zřejmý smysl, který odmítali přijmout. Nejednáme někdy podobně jako učedníci? Nesnažíme se překroutit, ignorovat nebo vytěsnit ze své mysli Boží slova, která se nám nelíbí nebo která neodpovídají našim představám?

Jako by nestačily temné obavy, které v mysli Dvanácti Ježíšova slova vyvolávala, dva z nich, Jakub a Jan, přistoupili ke svému Mistrovi, aby si u něj vyžádali přední postavení v jeho slávě. Není divu, že se na ně zbývajících deset naštvalo, když zaslechli, jak se ti dva snaží zajistit si místa po Ježíšově levici a pravici v jeho království, které už jistě brzy ustanoví. Ježíš se svým ctižádostivým učedníkům sice snažil vysvětlit, v čem spočívá skutečná velikost, ale přesto se mnozí z nich dál dívali na Jakuba a Jana s nepříliš skrývaným rozhořčením.

V Ježíšově blízkosti však nikdo nedokázal být dlouho zachmuřený a tak když se blížili k Jerichu, nálada učedníků už byla výrazně lepší. Víte, že v Bibli máme zaznamenánu pouze jednu Ježíšovu návštěvu Jericha? Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde má dosáhnout vrcholu nevraživost náboženských představitelů namířená vůči němu, kde má být zrazen jedním ze svých nejbližších, spoután, vysmíván, bičován, odsouzen k smrti při pochybném soudním procesu, přibit na kříž… Proč právě teď jde do Jericha? Vyšel z Kafarnaum, mohl zvolit i jinou cestu. Mohl projít Samařskem a využít tak poslední příležitost oslovit tamější obyvatele. Nemusel procházet Jerichem, ale přesto právě nyní toto město navštívil. Měl se tam totiž setkat se dvěma lidmi.

Víte, s kým se Ježíš setkal v Jerichu nebo poblíž Jericha? Určitě se tam setkal se spoustou lidí, ale setkání se dvěma z nich bylo zvláštní. Jedním z té dvojice byl bohatý muž nevelkého vzrůstu, který vylezl na strom, aby Ježíše aspoň zahlédl a druhým byl slepý žebrák, sedící u prašné cesty do města. Je možné, že Ježíš procházel Jerichem jen proto, aby se setkal s těmito dvěma muži a od základů změnil jejich život, jejich pohled na svět.

Náš Bůh je takový. Přijde za námi kamkoliv, aby nás oslovil. Nezáleží mu na tom, jestli jsme bohatí nebo chudí, jestli jsme vrchní celníci nebo špinaví žebráci. Miluje nás a chce pro nás to nejlepší. Proto mu není zatěžko jít za námi, proto se nás snaží různým způsobem oslovit. Chce změnit náš pohled na svět, naše hodnoty, chce změnit náš život, dát mu nový smysl, novou perspektivu. Chce, abychom mohli žít věčně v jeho blízkosti, na nádherné nové zemi, kde už nebude žádná bolest, nemoci, smrt, ani strádání. Proto se s námi chce setkávat a proto se setkal i s těmi dvěma muži v Jerichu.

Ve svém dnešním kázání nechci mluvit o Zacheovi, bohatém vrchním celníkovi, který ve snaze zahlédnout Ježíše tak kreativně vyřešil svůj hendikep. Chci mluvit o slepci, který seděl u cesty do Jericha a žebral. O Zacheovi se píše pouze v evangeliu Lukáše, ale o tomto slepci ve třech evangeliích – LukášověMatoušově a Markově. Není to zajímavé? O obrácení zámožného celníka lozícího po stromě píše pouze Lukáš, o uzdravení slepého žebráka u Jericha píší tři evangelisté. Já se budu držet textu, který je zaznamenán u Marka 10:46-52.

Mimochodem, víte, jak se ten slepý žebrák, o kterém dnes budeme mluvit, jmenoval? V Markovi 10:46 je psáno, že když Ježíš „vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.“ O tomto muži se píše jako o Bartimaiovi (Bartimeovi BKR), ale to nemusí být jeho jméno. Toto slovo znamená „Syn Timaiův“. Může to být jméno, ale nemusí. Lidé nemuseli znát skutečné jméno slepého žebráka sedícího u cesty poblíž Jericha, mohli ho znát pouze jako syna muže jménem Timaios a proto mu říkat Bartimaios. Mimochodem možný význam jména Timaios je „Nečistý“ nebo „Poskvrněný“ v náboženském smyslu.

Bartimaios je tedy synem Nečistého, Poskvrněného. A lidé ho patrně jako nečistého a poskvrněného vnímají. Ježíš však podobné předsudky vůči tomuto muži a vůči lidem obecně nemá. I když se znečistíme hříchem, přichází za námi, aby nás očistil, aby nás zbavil poskvrny. Každý z nás, ať už jsme se provinili čímkoliv, může být očištěn krví, kterou za nás Spasitel prolil na kříži na Golgotě. Ale vraťme se k Bartimaiovi.

Bartimaios sedí u cesty do Jericha. Sedí na stejném místě jako každý den a žebrá. Slepý žebrák, oblečený do rozedraného pláště, který je jeho jediným majetkem. Asi si dovedeme představit, že žebrání je jedním z nejvíce ponižujících způsobů obživy, ale Bartimaios neměl na vybranou. Jak jinak by si mohl slepec zajistit trochu jídla, aby přežil další den?

Někdy víme, o čem mluvíme. Většinou si myslíme, že víme, o čem mluvíme. Ale jsou také případy, kdy to vůbec nevíme. A tady máme takovou situaci – protože nevíme, jaké to je být slepý. Asi si nemůžeme sednout vedle slepého a říci mu: „Vím přesně, jak se cítíš.“ Protože to nevíme. Nevíme, jak se cítí, protože nemáme stejný zdravotní hendikep jako on.

Být slepý znamená žít v naprosté temnotě. Slepý nemůže vidět pohyb mraků po obloze, nemůže vidět západ slunce, mohutné stromy, barevné květiny, ptáky, zvířata… Nemůže vidět ani lidi, kteří kolem něj chodí. Nevidí radost zrcadlící se v úsměvu nebo slzy smutku v očích jiného člověka. Nedokáže vnímat spoustu krásných věcí kolem sebe. Jeho orientace v prostoru je problematická. Asi všichni jsme někdy šli někam po tmě nebo hráli na slepou bábu. Ale to není ta pravá slepota. A tak se jen těžko dovedeme vcítit do toho, jak komplikovaný život má slepý člověk.

Bartimaios, slepý žebrák, je totálně závislý na dobrotě a milosrdenství kolemjdoucích. Jako slepý si nemá šanci najít práci a v jeho době neexistují žádné vládní sociální programy nebo charitativní organizace, které by mu pomohly. Nebo o nich alespoň nikdy neslyšel. A tak den za dnem sedí u cesty a volá: „Prosím, pane, slituj se nad slepým žebrákem. Prosím, pane, prosím!“ Když občas něco od někoho dostane, může vděčně zvolat: „Děkuju, děkuju ti, pane!“ Ale vzápětí musí znovu prosit: „Prosím, pane, slituj se nad slepým žebrákem!“

Dnes by mu ale žebrání mohlo jít dobře. Brzy budou Velikonoce a tisíce poutníků už jsou na cestě do Jeruzaléma. Mnozí z nich budou procházet kolem místa, kde Bartimaios sedí. A víte, jak to bývá. Když jdou lidé slavit velké náboženské svátky, obvykle bývají ve vstřícné a štědré náladě. A čím více lidí kolem Bartimaia projde, tím větší je šance, že od nich získá nějaké drobné nebo alespoň trochu jídla. Ano, Bartimaios čeká, že dnešek by mohl být dobrý den. Ani ve snu ho však nenapadlo, že by mohl být až tak dobrý. Jak tak sedí u prašné cesty, vůbec netuší, jak radikálně se dnes jeho život změní. V tom je naděje i pro ty z nás, kteří nevidí východisko z problémů a těžkostí, kterým čelí. Pozitivní změna je možná. Bůh dokáže dělat zázraky!

Slepý Bartimaios čekal, že by toho dne kolem něj mohlo procházet více lidí než obvykle. Ale když uslyšel hluk davu, který se k němu blížil, byl překvapen. Takový zástup nečekal. Když z řeči kolemjdoucích vyrozuměl, že v davu, který kolem něj prochází, je Ježíš Nazaretský, dal se do křiku:„Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mar 10:47)

Bartimaios věděl, kdo je Ježíš. Už o tom muži mnohé slyšel. Slyšel o zázracích, které činil. Slyšel o malomocných a chromých, které uzdravil, o posedlých démony, které vysvobodil, dokonce o mrtvých, které vzkřísil. A co pro něj bylo nejzajímavější, slyšel o tom, že Ježíš uzdravil i slepé. Tento muž, který je někde v davu, který právě kolem Bartimaia prochází, umí navrátit zrak! Když Bartimaios slýchal o zázracích, které Ježíš z Nazareta za poslední tři roky vykonal, došel k přesvědčení, že Ježíš není obyčejný Rabbi. Někteří lidé říkají, že to je zaslíbený Mesiáš. Taky Bartimaios tomu věřil. Ježíš je určitě Mesiáš!

Poznání toho, kým je Ježíš, je velice důležité. Je velice důležité poznat, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš, že je to Boží Syn, který přišel na tento svět, aby zachránil ty, kdo v něho uvěří. Toto poznání je velice důležité, ale nestačí. Informace o tom, kým Ježíš je, nestačí. Je třeba poznat Ježíše. To je poznání, které rozhoduje o našem uzdravení od závislosti na hříchu. Poznání Ježíše rozhoduje o našem spasení. Poznáváme Ježíše? Kolik času mu v našich životech věnujeme? Nakolik se zaobíráme jeho slovem? Jsou naše modlitby opravdové? Máme u nich srdce? Hledáme Boží vůli? Jsme ochotní se jí podřídit? Milujeme svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí?

Když Bartimaios slyšel o tom, co Ježíš vykonal pro ostatní lidi, přemýšlel o tom, jaké by to bylo, setkat se s ním tváří v tvář. Co by asi vykonal pro něj? Mohl by mu vrátit zrak? Bartimaios byl přesvědčený, že ano. Ježíš by to dokázal. Slepý žebrák ale neměl moc možností cestovat. Se svým postižením se jen těžko mohl vydat hledat Krista někam do Galileje nebo do Jeruzaléma. Někdy uvažoval nad tím, jaká je šance, že by Ježíš navštívil Jericho. Byl prý dokonce i v Samařsku, tak proč by nepřišel sem?

A teď se to stalo. Možnost splnění Bartimaiova nejtoužebnějšího přání se o mílový krok přiblížila. Už není tak nereálná. Už to není jen mlhavý sen. Ježíš je blízko! Tak blízko Bartimaia, jak ještě nikdy nebyl a možná už ani nikdy nebude.

Nakolik se naše situace liší od situace nuzného slepého žebráka, syna Nečistého, zabaleného do špinavého rozedraného pláště, sedícího u cesty do Jericha a čekajícího na almužnu, která mu umožní přežít další den? Možná si myslíme, že s tímto ubožákem nemáme společného vůbec nic. Jsme bohatí, v porovnání s Bartimaiem určitě, jsme čistí, máme slušné oblečení, vidíme docela dobře… Co když se v tom ale mýlíme? Co když jsme na tom o dost hůř, než si myslíme? Co když jsme ve skutečnosti ubozí, bědní a nuzní, slepí a nazí, jen o tom nevíme? Mýlil se Ježíš, když právě těmito nelichotivými slovy hodnotil stav církve v době konce (viz Zj 3:17)?

Bartimaios měl možná slepé oči, ale duchovní zrak měl v pořádku. Teď trošku předběhnu příběh, ale Bartimaios, ač slepý, viděl, kdo je Ježíš. Pokořil se před ním. Volal k němu, i když ho od toho lidé odrazovali. Důvěřoval mu. Přijal od něj uzdravení a následoval ho. Je tu něco, z čeho bychom si od Bartimaia mohli vzít příklad? Opravdu nejsme slepí? Vidíme reálně stav světa kolem nás? Vidíme reálně náš duchovní stav? Vidíme jasně Boží plán pro náš život? Vidíme cesty, po kterých nás chce vést? Vidíme jasně Krista a jeho otevřenou náruč? Vidíme, co pro nás Bůh udělal? Vidíme, co nám nabízí? Pokud to nevidíme, potřebujeme z Ježíšových rukou přijmout oční mast, abychom prohlédli. A pokud to všechno vidíme, co s tím děláme?

Vraťme se ale k Bartimaiovi. Když uslyšel, že v davu, který kolem něj prochází, je Ježíš Nazaretský, dal se do křiku:„Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ (Mar 10,47) Slepý žebrák vyhodnotil situaci správně. I když samozřejmě nevěděl, že Ježíš bude za několik dní přibit na kříž, vytušil, že tato šance na osobní setkání s Mesiášem se už nemusí opakovat. Neotálel a se vší rozhodností se chopil jedinečné příležitosti, která se mu naskytla. Snažil se překřičet dav a ze všech sil volal k Ježíši o smilování.

Když Bartimaios slyšel, že je Ježíš blízko, neváhal ani minutu. Z plna hrdla volal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Když Ježíše označoval za Syna Davidova, vyznával tak Bartimaios svou víru v to, že je Ježíš zaslíbeným Mesiášem. Slepý žebrák si byl vědom své bezmocnosti, ale věřil, že Kristus pro něj může něco udělat. Proto k Ježíši volal, proto po něm chtěl, aby mu pomohl. Kdyby Bartimaios toho dne zůstal potichu sedět v prachu a nic neříkal, jeho zítřek by vypadal úplně stejně jako všechny předchozí dny. Seděl by u cesty do Jericha a žebral až do své smrti. Možná byl slepý, ale přesto jasně viděl, že pokud se svou situací nic neudělá, pokud se neobrátí s prosbou o pomoc k tomu jedinému, který mu pomoci může, bude odsouzen k bídnému životu v temnotě. Protože však tak mocně volal, protože tak křičel, aby získal Ježíšovo smilování, jeho život se měl razantně změnit. Měla se před ním otevřít budoucnost, ve kterou se ještě včera ani neodvažoval doufat.

Dokážeme využívat příležitostí, které v životě dostáváme? Držíme se ze všech sil naší naděje a voláme ke Kristu, dokud je čas? Nebo si snad myslíme, že můžeme důležitá životní rozhodnutí odkládat na zítřek? Myslíme si, že můžeme rozhodnutí týkající se našeho věčného bytí nebo nebytí odkládat na později? Pokud ano, velmi reálně nám hrozí, že kvůli své pohodlnosti promarníme jedinečnou šanci. Voláme k Ježíši o pomoc? Nebo si myslíme, že si dokážeme pomoci sami? Dokážeme říci lidem kolem nás, u koho můžou nalézt pomoc oni?

Ne všem se Bartimaiův křik zamlouval. V Markovi 10:48 je napsáno: Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Věřte tomu nebo ne, ale když Bartimaios volal k Ježíši o smilování, mnozí z těch, kteří Krista následovali, se ho snažili umlčet. Možná pro to měli své důvody. Možná jim nebyl Bartimaiův křik příjemný, možná se jim zdál otravný nebo jim připadalo nedůstojné, aby někdo v přítomnosti Mistra tak vyřvával. Možná už chtěli triumfálně vstoupit do Jeruzaléma a neměli chuť nechat se zdržovat nějakým slepým žebrákem a jeho potřebami. Možná mezi nimi byli i lidé, kterým vadilo, že Ježíše označoval jako „Syna Davidova“. Ať už to však bylo jakkoli, Bartimaios na napomínání lidí kolem nedbal a když se ho snažili utišit, o to víc křičel k Ježíši.

Nenechá se přece odradit tím, co si o něm lidé myslí. Nenechá se odradit jejich předsudky. Nestará se o to, že mu říkají, že má být tiše. Toto je jeho životní šance! Tady jde o jeho život! Je to teď nebo nikdy! Musí jednat! Co když už tu nebude jiná příležitost setkat se s tím, kdo jediný ho může vyvést z temnoty do světla? To rozhodně Bartimaios nehodlá riskovat. A tak volá k Ježíši. Přesto, jak na to lidé kolem něj podrážděně reagují, přesto, že se mu v tom mnozí snaží bránit. Také my máme jedinečnou příležitost jít za Kristem, také my bychom neměli dát na veřejné mínění, neměli bychom dovolit lidem, ani okolnostem, aby nám v tom bránili. Je to naše životní šance. Jde tu o náš věčný život!

Marek 10:49: Ježíš se zastavil a řekl: “Zavolejte ho!” I zavolali toho slepého a řekli mu: “Vzchop se, vstaň, volá tě!”

Přes všechno to dohadování, přes hluk davu, Ježíš Bartimaiův křik slyší. Nemělo by nás to překvapit, protože Ježíš vždycky slyší lidi, kteří k němu s vírou volají. A je jedno, jestli právě sedí v prachu u cesty, jestli jsou doma, v práci, v autě nebo v kostele. Ježíš není nikdy příliš zaměstnán na to, aby neslyšel i tvoje volání. Po pravdě, nic ve vesmíru pro něj není důležitější, než ty. Vzpomeň si, jak vysokou cenu za tebe zaplatil. Dokázal svou lásku k tobě, když se za tvé hříchy nechal přibít na kříž. Když k němu dnes budeš volat, on ti bude naslouchat. Když ho o to poprosíš, očistí tě od hříchů, vymění tvůj rozedraný špinavý plášť, do kterého se halíš, za roucho své spravedlnosti.

Je zajímavé, že přesto, že Bartimaios volá přímo k Ježíši, Ježíš mu neodpovídá přímo. Ježíš říká svým učedníkům, aby k němu slepého zavolali. Ježíš mohl jít přímo k Bartimaiovi, ale zvolil jinou cestu. Určitě pro to měl důvod. Rozhodl se do uzdravení slepého žebráka zapojit své následovníky, protože to pro ně bylo dobré, aby se zapojili. I pro nás je dobré se zapojit. I s námi Ježíš rád spolupracuje na záchraně druhých. Proto Kristus nejde za žebrákem, ale posílá své učedníky, aby slepého zavolali k němu. Ježíš jim dal příležitost stát se součástí zázraku. I nám dává příležitost, abychom se stali součástí zázraku a proto nás posílá, abychom k němu přiváděli lidi, kteří ho hledají. Máme přivádět lidi ke Kristu. Máme je vést ne k tomu, aby následovali nás, ale k tomu, aby následovali Ježíše.

Když Ježíš řekl svým učedníkům, aby k němu zavolali Bartimaia, dav se utišil v očekávání toho, co se bude dít. Učedníci poslaní Ježíšem se prodrali zástupem až k žebrákovi a řekli mu: “Vzchop se, vstaň, volá tě!” Bartimaios nikdy předtím nebyl středem pozornosti tolika lidí. Nikdy před tím mu svou pozornost nevěnoval Mesiáš. Slepý muž odhodil svůj plášť, vyskočil na nohy a pravděpodobně s pomocí některého z učedníků pospíchal za Ježíšem.

Když slyšel o tom, že ho Ježíš volá, odhodil svůj plášť. Co je na tom? Bartimaios byl slepý žebrák. Jeho plášť byl jeho největším majetkem. Jediným majetkem, který stál za zmínku. Bylo to jeho lůžko, jeho přikrývka, jeho ochrana před nepřízní počasí… Bylo to jeho všechno. Pokud jsi žebrák, navíc slepý, není pro tebe nic důležitějšího, než tvůj plášť. Když ho Ježíš zavolal, Bartimaios svůj plášť odhodil. Odešel od něj. Chápejte, že když je někdo slepý, neodhazuje jen tak svůj nejvzácnější majetek a neodchází od něj. Proč? Protože bude mít problém, až se ho bude snažit najít. Pokud ovšem nevěří, že jeho oči budou uzdraveny, že bude vidět a svůj žebrácký plášť už nebude potřebovat. A kdyby ho snad potřeboval, se zdravýma očima ho dokáže snadno najít.

Každopádně, na své cestě za Ježíšem byl Bartimaios ochoten se svého pláště vzdát. Byl ochoten se vzdát toho nejcennějšího, co měl, protože ho k sobě volal Ježíš. Tím, že svůj plášť odhodil, riskoval, že o něj přijde. Následování Krista nás může něco stát. Je velice pravděpodobné, že nás bude něco stát. Někdy je cena, kterou jsme nuceni zaplatit za následování našeho Spasitele, dost vysoká. Pro někoho může rozhodnutí pro Krista znamenat ztrátu zaměstnání nebo přátel, pro někoho těžkosti v rodině. Někteří se pro toto rozhodnutí můžou stát terčem posměchu a pohrdání, jiní můžou zažívat různé druhy pronásledování. Je důležité, abychom si uvědomili, že v porovnání s tím, co můžeme díky Ježíši získat, je jakkoli vysoká cena, kterou za jeho následování budeme nuceni zaplatit, přijatelná. Náš Spasitel nám nabízí nesrovnatelně víc, než můžeme ztratit pro své rozhodnutí jít za ním.

Můžeme to samozřejmě brát i tak, že odhozený plášť je symbolem starého života, kterého se žebrák na své cestě za Ježíšem a za uzdravením vzdává. Dokážeme se vzdát svého starého hříšného způsobu života, když se rozhodneme jít za Ježíšem, který nás volá? Dokážeme se vzdát svého starého špinavého pláště, který byl pro nás vším a přijmout od Ježíše něco lepšího?

Bartimaios tedy neváhá a pospíchá za Kristem. Když se k němu dostal,Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (Mar 10:51)

Řekl bych, že toto je jedna z nejvtipnějších otázek v Bibli. Ke Kristu přivedou slepého člověka a Ježíš se ho ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Co by ten slepec asi tak mohl chtít? Přesto, že Ježíš do toho muže vidí, přesto že zná jeho touhu po uzdravení, přesto se ho ptá, co pro něj může udělat. Určitě to má svůj důvod.

Je to zvláštní setkání. Stojí tu proti sobě Ježíš, zdroj světla a života a slepý žebrák Bartimaios. Vševidoucí Boží Syn a nevidoucí „Syn Nečistého“. Všemohoucí Stvořitel a bezmocný, nešťastný člověk. Naprosté světlo a naprostá temnota. A Ježíš se Bartimaia ptá, co chce, aby pro něj učinil.

Když Bartimaios volal na kolemjdoucí, aby se nad ním smilovali, občas dostal trochu jídla a občas pár drobných mincí. Většinou ale nedostal nic. Občas jej někdo možná i odstrčil nebo udeřil. Lidé se ho zpravidla neptali, co pro něj můžou udělat. A teď se ho samotný Mesiáš ptá: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Může získat cokoli, stačí, když si o to řekne! Je těžké si představit, jaké emoce musel Bartimaios prožívat, jak mu bušilo srdce, jak se mu chvěl hlas, když s nadějí vyslovil své největší přání: „Mistře, ať vidím!“ (Mar 10:51 BKR)

A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním. (Mar 10:52 CSP)

Ježíš vyslyšel Bartimaiovu prosbu a uzdravil ho. Žebrák otevřel oči a první co uviděl, byl Ježíš. Nedovedeme si představit příval štěstí a vlnu radosti, která musela Bartimaia po jeho uzdravení zaplavit. U Lukáše 18:42 je napsáno, že po svém uzdravení oslavoval Boha a že všechen lid, který tento zázrak viděl, vzdal Bohu chválu.

Ježíši nebyl Bartimaios lhostejný. Uzdravil jeho oči, ocenil jeho víru. Vyvedl ho z temnoty do nádherného světla. Ve fyzickém i v duchovním smyslu slova. I v dnešní době jsou lidé, jejichž oči jsou slepé. A co hůř, je spousta lidí, kteří jsou slepí duchovně. V duchovní temnotě však nebloudí pouze nevěřící. Podle Ježíšových slov ve Zjevení 3:17 je duchovní slepota rozšířená i mezi těmi, kteří se pokládají za Ježíšovy následovníky. Tato slepota je o to nebezpečnější, že si jí nejsou vědomi. Víte jistě, že se nás slova, která Ježíš řekl o Laodikeji, netýkají?

Dobrou zprávou je, že pokud si uvědomíme, že náš duchovní zrak je zastřený, existuje účinný lék. Jsme zváni, abychom přišli k Ježíši, který jediný nás může vyvést z duchovní temnoty do světla své slávy. Když přijdeme k jeho světlu, nebudeme už muset bloudit v temnotě a otročit hříchu. Když k němu přijdeme, budeme se moci radovat ve věčném světle na nové zemi, kde už nebude noci.

Pokud už chodíme s Ježíšem v jeho světle, chvalme Boha a děkujme mu za jeho dar spasení. Je úžasné patřit k Boží rodině, je úžasné být jeho dětmi. Pokud jsme ale obdrželi tento nádherný dar spasení a jsme členy Boží rodiny, jsme povoláni, abychom s naším Pánem spolupracovali na rozšíření jeho království. Máme k němu zvát ostatní a pomáhat jim přijít k Ježíši. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4:12)

V příběhu, který jsem vám vyprávěl je zdůrazněno, že Bartimaios byl uzdraven okamžitě. Stejně okamžité je očištění od hříchů, které nám Ježíš nabízí. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1J 1:9)

Co Bartimaios udělal poté, co Ježíš uzdravil jeho oči? Utíkal domů, ke své rodině, ke svým přátelům a radoval se s nimi? Začal spřádat plány týkající se jeho budoucí kariéry nebo se chystal cestovat, aby si mohl na vlastní oči prohlédnout všechny krásy světa? Po svém uzdravení Bartimaios následoval Ježíše. I když mu Ježíš řekl, že ho jeho víra uzdravila a že může v pokoji odejít, Bartimaios se od svého Zachránce nechtěl odloučit. Šel za ním. Stal se jeho následovníkem. Viděl, že cesta, po které kráčel Ježíš, je lepší než všechny cesty, na které by se mohl vydat bez Ježíše. Chtěl být blízko toho, kdo ho uzdravil, blízko toho, kdo ho zachránil.

Slepý Bartimaios si uvědomoval, v jak ubohém stavu se nachází. Když se mu naskytla šance setkat se s Ježíšem, nepřestával k němu volat, přesto, že ho od toho mnozí odrazovali. Věřil tomu, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš a že on jediný mu může pomoci. Když jej Kristus zavolal, neváhal, odhodil svůj starý plášť a šel za ním. Projevil svou víru, přijal naprosté uzdravení a rozhodl se svého Zachránce následovat. Myslím, že se od Bartimaia můžeme něco naučit.

Amen.


Zdroj:  http://neuveritelnaodhaleni.cz/

Vaše hodnocení





Pokud nejste registrovaným uživatelem, potom váš komentář se musí schválit správcem webu
(z bezpečnostních důvodu, aby se nejednalo o reklamu, nebo spam).
Sprosté urážky a slovní napadení budou však vymazány.

Diskuze k tomuto příspěvku.

Napsat první komentář