Pastorální Epištoly
Celek tří dopisů – 1Tm, 2Tm a Tt – je od 18.stol. výstižně označován jako „pastorální epištoly“. Apoštol Pavel je adresuje svým nejbližším a osvědčeným spolupracovníkům Timoteovi a Titovi. Timoteus, původem z řecko-židovské rodiny z Lystry, provázel Pavla od druhé misijní cesty (Sk 16,1 – 3). Apoštol jej často uvádí v listech jako spoluodesílatele (2K, Ko, Fp, Fm). O titovi se dovídáme z Ga (2,1-5), že byl rodilý Řek. Pavel jej často užíval jako svého vyslance (srv. 2K) a oba muže ustanovil svými zástupci, Timotea v Efezu a Tita na Krétě. V pastýřských listech jim dává směrnice o řádech a povinnostech, které mají posílit a upevnit sborovou disciplínu vzhledem k rozmáhajícímu se kacířství uvnitř křesťanských obcí. Obsah kacířského učení nelze přesně určit. Patrně jde o gnostické spekulace ve spojení s „židovskými mýty“ (Tt 1,14). Protože tito bludaři byli misijně velmi aktivní (2Tm 3,6; Tt 1,11), představovali pro křesťanské obce veliké nebezpečí.
Ty však tím nemají být překvapeny: Bludaři jsou poslové konce před příchodem Kristovým. Apoštol Pavel zdůrazňuje na mnoha místech, že výpovědi heretiků jsou bezcenné, avšak jejich působnost je nebezpečná. Vyvolávají spory, závist, roztržky. Tím nejen vnášejí do obcí nepokoj, ale vystavují je i vnějšímu ohrožení. Proto je nutné přerušit diskuzi s nimi jako bezvýslednou. Pravý způsob, jak je potírat, je poučování a kázeň na základě „zdravého učení“, které je osvědčené a vyzkoušené, zakotvené v řadě hymnů, vyznání a modliteb. Proti falešným učitelům je na místě přísnost, vůči jejich přívržencům mírnost, aby zůstala naděje pobloudilé získat. Tento nový tón jisté diskvalifikace protivníka předem z pozice pravověří (tradice), v pastorálních listech zvláště silný, vysvětlují mnozí tak, že jsou dílem apoštola stojícího na konci života a představují poslední stadium jeho konfrontace s heretickými skupinami.
Ze stejného předpokladu se vysvětluje i rozvoj vnitřních struktur obcí, při němž charismatické pavlovské tradice srůstají s tradicemi presbyterskými. V čele komunity stojí kruh představitelů církve, kteří nejen bdí nad čistotou apoštolského učení, ale zároveň svým vzorným chováním reprezentují obce před okolním světem. Mnohé z organizace obcí zůstává nevyjasněno, protože pastorální dopisy nepopisují církevní zřízení, ale předpokládají, že je všeobecně známé. Vedle presbyterů či biskupů pracuje pod jejich vedením i kruh diakonů. Rozhodující postavení měl asi apoštol sám. Nyní aktem ordinace pověřuje na základě prorockého charizmatu touto vedoucí úlohu v obci jednu osobu. Nedá se tu však ještě mluvit o monarchickém biskupovi, jehož pravomoci by podléhaly všechny funkce v obci (srv. Ignác z Antiochie). Jde o zodpovědného učitele, „kormidelníka“ sboru (1Tm 1,19), který má střežit poklad evangelia, provést obec těžkou situací, a tak ji zachovat připravenou pro slavný příchod Ježíše Krista. Dopisy nedávají instrukce týkající se vnitřního sborového života. Z jediné pasáže, výzvy k liturgické modlitbě (1Tm 2,1nn), nelze určit, do jakého bohoslužebného rámce patří. Zdůrazňuje se však v ní univerzální šíře misijního záměru spasitele Boží vůle. Křest, večeře Páně a duchovní dary nejsou v dopisech zmíněny. Neznamená to duchovní chudobu křesťanských obcí, ale jednoznačný zájem o jejich „řády“. Církevní zřízení je na počátku vývoje a pozdější vyhraněné rozdělení na tři úřady (biskup, presbyter, diakon) je teprve naznačeno. V poměru k obci zůstává představitel církve bratrem v diakonské službě v rodinném společenství sboru, avšak jeho poslání má charakter závazného apoštolského pověření.
To je další význačný rys pastorálních dopisů. Pavel autoritou svého apoštolského úřadu uplatňuje před obcemi nárok pro Timotea a Tita jako legitimní apoštolské delegáty. Oni přijímají pověření k novému úkolu proto, že za ním stojí autorita apoštolská, a z moci Ducha svatého poznávají, že je to cesta, na kterou volá církev v nové situaci sám Ježíš Kristus. Martyrium Pavlovo se blíží. Boží dílo však přetrvá i smrt zvěstovatele. Jeho kontinuita bude zachována v služebnících, kteří se budou řídit apoštolskými příkazy a kteří budou také ochotni jako Pavel nést pro evangelium utrpení až do smrti. Nové řády nejsou projevem oportunizmu a přizpůsobením řádům tohoto světa, nýbrž jsou nutným opatřením, aby křesťanské obce mohly žít uprostřed světa a konat dál misijní poslání.
Možnost žít relativně „pokojným životem“ (2Tm 2,2) museli křesťané vyvažovat omezeními a vykupovat osobní statečností všech, především však vedoucích pracovníků. Pavel je prototypem věrnosti evangeliu až do smrti. Právě 2Tm je tak obdivuhodně situačním dopisem, že se zdá téměř vyloučeno, že by nemusel být napsán samotným apoštolem.
Pavlovský původ pastorálních dopisů, dosvědčovaný nejstarší církevní tradicí, byl v novější době předmětem sporu a dodnes definitivně neuzavřené diskuze, zda dílo skutečně napsal apoštol Pavel na sklonku svého života, či zda je promyšlenou tvorbou některého z Pavlových žáků. Mnoho vnitřních znaků mluví pro autorství Pavlovo (návaznost teologického myšlení, detaily z osobního života aj.) mnoho pro to, že tyto listy byly napsány některým Pavlovým žákem (jiný styl řeči, slovník, obsah náboženských pojmů atd.). Je též možné, že listy napsané původně Pavlem v r.66-67 prošly po roce 90 konečnou redakcí jeho žáků. Na začátku 2.stol. byly již v církvi známý a užívány. Podle tradice byly 1Tm a Tt napsány v Makedonii a 2Tm, který je možno chápat jako apoštolovou závěť, ve vězení v Římě. Obsah dopisů vyznívá jednoznačně: Pastorální listy zastávají teologii apoštola Pavla v třetí křesťanské generaci, žijící snad v Malé Asii v těžkých podmínkách ohrožení.
Pastorálním listům vděčíme za to, že vytrhly pavlovské dědictví z gnostických spekulací a předaly je pozdějším generacím církve v plné čistotě.
