Evangelium podle Marka

Marek vytvořil spis, v němž je vlastní evangelium o vzkříšení (16,6) vyvrcholením Ježíšovy zvěsti o království Božím, zvěsti o Ježíšových mocných skutcích, o vytvoření kruhu Dvanácti, o jeho vztahu k hříšníkům, jimž otvírá cestu k Bohu, o svátostném společenství, které zakládá při svém posledním stolování, i o jeho utrpení a oběti.
Vyznání církve vyjadřuje evangelista zejména tam, kde zdůrazňuje, že Ježíš je Syn Boží. Je to titul, který označuje Ježíšovu jednotu s Bohem Otcem a jeho jedinečné poslání (1,11;9,7) V 15,39 zazní toto vyznání i z úst římského setníka, který představuje církve z pohanů. Titul Mesiáš (Kristus), který byl za Ježíšova života chápán politicky, je usměrněn poukazem na Ježíšovo utrpení a Ježíš se k němu přiznává až před smrtí (14,61n).
Často se v Markově evangeliu setkáváme s výzvami k mlčení, když se odhalí něco z Ježíšova poslání. Tak je vyjádřen Ježíšův odstup vůči vnější popularitě i varování před povrchním svědectvím víry. Když evangelista sestavoval menší části tradice v rozsáhlejší spisek, byly mu tyto výzvy k mlčení také prostředkem k tomu, aby upozornil, že teprve závěrečné (velikonoční) události jsou klíčem k pochopení Ježíšova života a předmětem křesťanského zvěstování.
Evangelia byla psána anonymně, dnešní nadpisy byly doplněny později. Nejstarší doklad o spojení tohoto evangelia se jménem Markovým je z poloviny 2. století (Papias z Hierapole). Podle tradice byl evangelista Marek totožný s Petrovým společníkem Markem z 1P 5,13. Bývá také uváděn do souvislosti s Janem Markem, dočasným průvodcem apoštola Pavla. V každém případě to byl helénisticky vzdělaný křesťan židovského původu. Vznik tohoto evangelia se klade do let šedesátých nebo – vzhledem na možné narážky na zničení chrámu v k. 13 – na začátek let sedmdesátých. Jako místo vzniku uvádí tradice Řím. Nasvědčovaly by tomu některé latinizmy v Markově řečtině.
Závěrečné verše (16,9-20) nejsou v nejstarších rukopisech a byly patrně doplněny podle tradic, z nichž čerpala ostatní evangelia.