Podle starokřesťanské tradice je autorem čtvrtého evangelia jeden ze Dvanácti, apoštol Jan Zebedeus, který v evangeliu vystupuje jako „jiný učedník“ (18,15n; 20,3 n.8) či „učedník, kterého miloval Ježíš“ (13,23; 19,26; 21,7.20). Vedle látek, které jsou společné všem evangelistům, přináší Jan zvláštní, „janovskou“ tradici, která má svůj původ v tom, že Ježíš v nejdůvěrnějším kruhu svých učedníků (např. 13-17) mluvil o mnohých tématech zjevení jiným způsobem než před ostatními lidmi. Zatímco synoptikové halí Ježíšovo synovství Boží závojem podivuhodné zdrženlivosti a nutí čtenáře, aby na základě Ježíšových slov a skutků tímto závojem pronikl a rozpoznal, kdo Ježíš je, ukazuje čtvrtý evangelista Ježíše jako Boha, který kráčí touto zemí, jako naddějinné Slovo (Logos, 1,1-3), jako Jednorozeného, který věčně na srdci Otcově (1,18) žije ve vzájemném vztahu lásky Otce a Syna (3,35; 5,20; 17,24). Synova bytostná jednota a jeho sepětí s Otcem nebyl oslabeny, když se pro nás lidi a pro naši spásu vtělil a stal člověkem, když se „Slovo stalo tělem“ (1,14). Kristovo Boží synovství probleskuje i ve chvílích jeho utrpení (18,6.36n), i z kříže udílí rozkazy svým věrným, kteří je uposlechnou (19,26n). Ježíšovo: „Já a Otec jsme jedno“ (10,30) a Tomášovo: „Můj Pán a můj Bůh!“ (20,28) jsou vrcholné výpovědi Janova evangelia o Ježíši.
Vzájemný vztah mezi Otcem a Synem, zvláště jejich láska, Synova poslušnost Otce, niterná zasvěcenost do díla Otcova a spolupráce na něm, to všecko je základem a vzorem pro vztah křesťanů k Bohu a ke Kristu i pro vztah křesťanů mezi sebou navzájem. Z Ježíšových slov i z příkladů, znázorněných na některých postavách, především na milovaném učedníku, vystává před námi z Janova evangelia model křesťanského společenství. Je to společenství, které se vyznačuje vnímavostí víry (20,8; 21,7), zasvěcenosti do Ježíšova díla (15,15), věrností (srv. časté „zůstat“, „zůstávat“) a veřejným přiznáním k Ježíši za všech situací (19,25), niterným vztahem k němu (13,23; 21,20), nezávislostí na světě (15,19; 17,6.14), ale zároveň vědomím misijních úkolů (17,18.21) a vždy vzájemnou bratrskou láskou (13,34; 15,12.17). V ní se mezi nás promítá vlastní život Boží, v ní je Bůh v Kristu mezi námi reálně přítomen (15,9n), ona je názorným svědectvím pro tento svět, aby se pod jejím přitažlivým vlivem roztoužil po Bohu a jeho darech (13,35).
Janovo evangelium uvádí výrazným způsobem Ježíšovo dílo do souvislosti se starozákonní kněžskou službou (Beránek Boží – 1,29.36; 19,33.36; chrám – 2,18-22), má misijní zájem o Samařsko (4), věnuje pozornost ženám – svědkyním víry: Marii, matce Ježíšově (2,1-12; 19,25-27), Marii a Martě z Betanie (11; 12,1-8), Marii Magdalské (20,1-18). Z mocných znamení Ježíšových uvádí výběr sedmi divů. Některé jsou podnětem k Ježíšovým řečem, které rozsahem převyšují dějové vypravování. Nejobsáhlejším celkem Ježíšových výroků jsou řeči na rozloučenou (13-17). Celým evangeliem prostupuje myšlenka Ježíšova příchodu od Otce na svět a jeho návratu ze světa k Otci (16,28). Na světě zanechává svou církev, je s ní však spojen Duchem svatým, který v církvi zpřítomňuje a dále rozvíjí dílo vtěleného Krista (14,15-20.26; 15,26).
Janovo evangelium se vyznačuje originálním, nenapodobitelným způsobem své mluvy, přiměřeným tématu, o němž projednává, a přesnými teologickými formulacemi. Proto po nich vděčně sahali koncilní otcové, když vyjadřovali učení církve, zvláště učení o Boží Trojici.
Datum sepsání kladou badatelé většinou na konec 1. století. Jako místo sepsání se uvádí již od starověku Malá Asie, kde podle tradice žil v Efezu apoštol Jan Zebedeus; dnes množí biblisté předpokládají, že Janovo evangelium vzniklo v Sýrii.
