Jób

Kapitola 21

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA SÓFAROVI

Úspěchy svévolníků

¹Jób na to odpověděl: ²„Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím. ³Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmívej se. ⁴Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý? ⁵Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku: ⁶Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. ⁷Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, ⁸své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, ⁹v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. ¹⁰Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. ¹¹Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. ¹²Hulákají při bubínku a citeře a radují se za zvuku flétny. ¹³Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. ¹⁴Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. ¹⁵Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘ ¹⁶Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků. ¹⁷Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu, ¹⁸jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.

Různý úděl lidský

¹⁹Bůh prý uchovává jejich ničemnosti jejich synům. Kéž splatí přímo jemu, aby to poznal! ²⁰Kéž na vlastní oči spatří svou bídu, vypije si kalich rozhořčení Všemocného. ²¹Zajímá ho, co se stane s jeho domem po něm, když je počet jeho měsíců odměřen? ²²Bude někdo učit Boha vědomostem? On soudí přece i vysoko postavené. ²³Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný, ²⁴jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklé morkem. ²⁵Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého. ²⁶Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi. ²⁷Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří. ²⁸Říkáte zajisté: ‚Kde je dům urozeného? Kde je stan, v němž přebývali svévolníci?‘ ²⁹Což jste se neptali mimojdoucích, neporozuměli jste jejich znamením? ³⁰V den běd bude zlý ušetřen, bude odnesen v den hrozné prchlivosti. ³¹Kdo mu vytkne jeho cestu, kdo mu odplatí za to, co napáchal? ³²Až bude odnesen do hrobky, nad jeho rovem se bude bdít. ³³Hroudy v jámě budou mu lehké; potáhnou se za ním všichni lidé, bude jich před ním bezpočet. ³⁴Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi – samá věrolomnost.“

Kapitola 22

TŘETÍ ŘEČ ELÍFAZOVA

Jóbovy hříchy

¹Na to navázal Elífaz Témanský slovy: ²„Znamená před Bohem něco muž? Věru, prozíravý dbá na svoje činy. ³Což se Všemocný zajímá o tvou spravedlnost, jsou mu tvoje bezúhonné cesty ziskem? ⁴Trestá tě snad za to, že se ho bojíš, za to s tebou vchází v soud? ⁵Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná. ⁶Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé, ⁷znaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chleba. ⁸Země patří tomu, kdo má pevnou paži, bude na ní sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal. ⁹Tys však s prázdnou posílal pryč vdovy, paže sirotků jsi drtil. ¹⁰Proto jsou kolem tebe osidla, náhlý strach tě plní hrůzou, ¹¹pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají.

Jóbova nevěra

¹²Což není Bůh vysoko nad nebesy? Pohleď vzhůru na hvězdy, jak jsou vyvýšeny. ¹³A ty říkáš: ‚Copak Bůh ví, skrze temné mrákoty co může soudit? ¹⁴Oblaka ho zahalují, takže nevidí; prochází se kdesi po obvodu nebes.‘ ¹⁵Chceš se držet stezky dávnověku, po níž chodívají mužové propadlí ničemnostem, ¹⁶kteří byli zasaženi, ačkoli čas nenadešel, proudem zatopeni do základů? ¹⁷Říkávali Bohu: ‚Jdi pryč od nás.‘ Co jiného jim měl Všemocný udělat? ¹⁸Jejich domy naplňoval blahobytem. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků! ¹⁹Spravedliví to uvidí a zaradují se, nevinný se jim vysměje: ²⁰‚Zničeni jsou ti, kdo na nás útočili, a co po nich zbylo, pozřel oheň.‘

Plody smíření

²¹Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek. ²²Přijímej z jeho úst naučení, vkládej si do srdce jeho slova. ²³Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován, vzdálíš-li od svého stanu podlost. ²⁴Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofírské zlato. ²⁵Pak bude Všemocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra. ²⁶Ve Všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu. ²⁷Budeš-li ho prosit, vyslyší tě, a ty budeš plnit svoje sliby. ²⁸Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo. ²⁹Až budou jiní poníženi, řekneš: ‚Ó pýcho!‘ Bůh zachrání ty, kdo klopí oči. ³⁰Zachrání toho, kdo není bez viny; bude zachráněn pro čistotu tvých rukou.“

Kapitola 23

TŘETÍ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI

Touha po Boží blízkosti

¹Jób na to odpověděl: ²„Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. ³Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, ⁴předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. ⁵Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne. ⁶Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. ⁷Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci. ⁸Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, ⁹jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to.

Hrůza z Boží blízkosti

¹⁰Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato. ¹¹Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, ¹²od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle. ¹³Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. ¹⁴Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci. ¹⁵Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. ¹⁶Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou. ¹⁷Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.

Kapitola 24

Zlořády mezi lidmi

¹Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou? ²Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, ³odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, ⁴ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. ⁵Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu. ⁶Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka. ⁷Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu; ⁸prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou. ⁹Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného. ¹⁰Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy; ¹¹mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň, ¹²ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí. ¹³Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách. ¹⁴Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci seplíží jako zloděj. ¹⁵Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří,‘ tvář si zahaluje rouškou. ¹⁶Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět. ¹⁷Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají. ¹⁸Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.

Přání a skutečnost

¹⁹Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší. ²⁰Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo. ²¹Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní. ²²I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist. ²³Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty. ²⁴Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů. ²⁵Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“

Kapitola 25

TŘETÍ ŘEČ BILDADOVA

Boží vyvýšenost

¹Na to navázal Bildad Šúchský slovy: ²„Vladařství a strach jsou v ruce toho, jenž na svých výšinách působí pokoj. ³Je možno jeho houfy sečíst? Nad kým nevzchází jeho světlo? ⁴Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? ⁵Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem, ⁶což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý !“

Kapitola 26

TŘETÍ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI

Divy Božího stvoření

¹Jób na to odpověděl: ²„Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla? Jak zachráníš vysílené rámě? ³Jak poradíš tam, kde chybí moudrost? Jak seznámíš s tím, co skýtá hojnou pomoc? ⁴Komu povídáš ta slova? Čí to dech vychází z tebe? ⁵Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají. ⁶Podsvětí je před ním obnaženo, říše zkázy nepřikryta. ⁷On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi, ⁸vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne; ⁹svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak. ¹⁰Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma. ¹¹Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody ; ¹²svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora zdolal. ¹³Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada. ¹⁴Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“

Kapitola 27

Jób ujišťuje svou nevinou

¹Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: ²„Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši. ³Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích, ⁴mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě. ⁵Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám, ⁶setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den. ⁷Můj nepřítel však ať je na tom jako svévolník, a ten, kdo proti mně povstává, jako bídák. ⁸Jakou naději na zisk má rouhač, vezme-li mu Bůh život? ⁹Bude Bůh poslouchat jeho křik, až bude v tísni? ¹⁰Najde blaho ve Všemocném, bude přivolávat Boha v každém čase?

Jób varuje přátele

¹¹Chci vás poučit o Boží moci, netajit, jak tomu je s Všemocným. ¹²Hle, sami jste to všichni uzřeli, proč se tedy oddáváte přeludům? ¹³Toto je před Bohem úděl člověka svévolného, dědictví ukrutníků, jež dostanou od Všemocného: ¹⁴Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem; ¹⁵ty, co vyváznou, ty pohřbí smrt, jejich vdovy nebudou je oplakávat. ¹⁶Kdyby někdo nakupil stříbra jak prachu a navršil oděvů jak hlíny, ¹⁷co navrší, to oblékne spravedlivý a stříbro připadne nevinnému. ¹⁸Svůj dům postavil jako mol, jako chatrč, kterou si udělal hlídač. ¹⁹Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu. ²⁰Hrůzy ho dostihnou jako příval vod, vichřice ho zachvátí v noci, ²¹odnese ho východní vítr a bude pryč, vichr jej odvane z jeho místa. ²²Tím ho Bůh postihne nelítostně, před jeho rukou bude marně prchat. ²³Budou nad ním tleskat rukama a ušklíbnou se nad místem, kde býval.“

Kapitola 28

PÍSEŇ O MOUDROSTI

Člověk propátrá mnohé

¹Stříbro má své naleziště a zlato místo, kde se čistí, ²železo se získává z prachu, z rudy se taví měď. ³Člověk překonává tmu, prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku. ⁴Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá. Zapomenuti, bez půdy pod nohama, na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem. ⁵Země, z níž vzchází chléb, je vespod zpřevracena jakoby ohněm; ⁶v jejím kamení je ložisko safírů, jsou v něm i zlatá zrnka. ⁷Dravý pták tam nezná stezku, oko luňáka ji nezahlédne, ⁸mládě šelmy po ní nešlapalo, lev po ní nevleče kořist. ⁹Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů, ¹⁰do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost, ¹¹zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.

Cestu k moudrosti nenajde

¹²Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti? ¹³Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. ¹⁴Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘ ¹⁵Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem, ¹⁶nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem. ¹⁷Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata, ¹⁸natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly. ¹⁹Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.

Jen Bůh má k moudrosti přístup

²⁰Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti? ²¹Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. ²²Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘ ²³Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo, ²⁴neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem. ²⁵Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, ²⁶když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, ²⁷hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal ²⁸a řekl člověku: ‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘

Kapitola 29

ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA

Vzpomínky na zašlé štěstí

¹Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: ²„Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, ³kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, ⁴jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, ⁵kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, ⁶kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. ⁷Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, ⁸mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, ⁹velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, ¹⁰hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. ¹¹Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, ¹²že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. ¹³Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. ¹⁴Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. ¹⁵Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, ¹⁶ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, ¹⁷bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. ¹⁸Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. ¹⁹Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. ²⁰Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ ²¹Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; ²²po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. ²³Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. ²⁴Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. ²⁵Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.

Kapitola 30

Nářek nad současným ponížením

¹Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. ²K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? ³Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, ⁴trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. ⁵Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; ⁶musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, ⁷hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, ⁸bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. ⁹A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; ¹⁰hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. ¹¹Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. ¹²Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, ¹³rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. ¹⁴Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. ¹⁵Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. ¹⁶A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. ¹⁷V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. ¹⁸Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; ¹⁹jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. ²⁰Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. ²¹Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. ²²Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. ²³Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. ²⁴Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. ²⁵Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? ²⁶Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. ²⁷Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. ²⁸Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. ²⁹Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. ³⁰Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. ³¹Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“

Kapitola 31

Očistná přísaha

¹„Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? ²Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? ³Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? ⁴Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? ⁵Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, ⁶ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. ⁷Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, ⁸ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. ⁹Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, ¹⁰ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. ¹¹Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, ¹²byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. ¹³Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, ¹⁴co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? ¹⁵Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? ¹⁶Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději ¹⁷a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl – ¹⁸ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –, ¹⁹jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, ²⁰jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, ²¹jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, ²²ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. ²³Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. ²⁴Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘ ²⁵jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, ²⁶jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, ²⁷a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal, ²⁸i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. ²⁹Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého – ³⁰vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, ³¹lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘ ³²cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –, ³³jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, ³⁴že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. ³⁵Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. ³⁶Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. ³⁷O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. ³⁸Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, ³⁹jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, ⁴⁰ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.

Kapitola 32

Elíhú zasahuje

PRVNÍ ŘEČ ELÍHÚOVA

I mladí mohou být moudří

¹Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. ²Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. ³Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka. ⁴Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. ⁵Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. ⁶Na to tedy navázal Elíhú, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. ⁷Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. ⁸Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. ⁹Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. ¹⁰Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. ¹¹Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. ¹²Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. ¹³Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ ¹⁴Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. – ¹⁵Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. ¹⁶Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. ¹⁷Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. ¹⁸Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. ¹⁹Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. ²⁰Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. ²¹Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; ²²nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.

Kapitola 33

Člověk není bez viny

¹Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu. ²Pohleď, otevírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk. ³Má řeč tryská z upřímného srdce, mé rty mluví o poznání vytříbeném. ⁴Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil. ⁵Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se! ⁶Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny. ⁷Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tebe tížit. ⁸Řekl jsi to přede mnou a já jsem tvá slova slyšel: ⁹‚Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti. ¹⁰Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele, ¹¹sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.‘ ¹²Hle, odpovídám ti: Zde nejsi v právu, neboť Bůh je větší než člověk.

Bůh chce člověka vykoupit

¹³Proč s ním vedeš spor? Že svými slovy neodpovídá? ¹⁴Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne. ¹⁵Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku, ¹⁶tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal, ¹⁷aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí, ¹⁸aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou. ¹⁹Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech, ²⁰takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo. ²¹Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. ²²Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. ²³Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, ²⁴tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: ‚Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.‘ ²⁵Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání. ²⁶Bude-li prosit Boha a on v něm najde zalíbení, ukáže mu svou tvář za hlaholu polnic a člověku vrátí jeho spravedlnost. ²⁷Bude zpívat před lidmi a řekne: ‚Hřešil jsem a převracel, co bylo přímé, ale nebylo mi odplaceno stejným.‘ ²⁸Bůh vykoupil jeho duši, aby neodešla do jámy, jeho život smí hledět na světlo. ²⁹To vše učiní Bůh pro muže dvakrát i třikrát, ³⁰aby odvrátil jeho duši od jámy a přivedl ke světlu, do světla živých. ³¹Poslouchej mě, Jóbe, pozorně, mlč, já budu mluvit. ³²Bude-li co říci, odpověz mi, promluv, chci pro tebe spravedlnost. ³³Nebudeš-li mít co říci, poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost.“

Kapitola 34

DRUHÁ ŘEČ ELÍHÚOVA

Jób není v právu

¹Na to navázal Elíhú slovy: ²„Vy moudří, slyšte mé řeči, vy vědoucí, naslouchejte mi. ³Ucho přece přezkušuje řeči, patro vychutnává pokrm. ⁴Volme si, co je právo, ať zvíme mezi sebou, co je dobré. ⁵Jób řekl: ‚Jsem spravedlivý, a Bůh upírá mi právo. ⁶Mám lhát? Proti svému právu mluvit ? Zasáhl mě zkázonosný šíp, avšak ne pro přestoupení.‘ ⁷Který muž je jako Jób? Prý pije výsměch jako vodu, ⁸spolčuje se s pachateli ničemností, obcuje se svévolnými lidmi; ⁹řekl: ‚Muži není k ničemu mít zalíbení v Bohu.‘

Všemocný je spravedlivý

¹⁰Proto mě slyšte, rozumní mužové: Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví. ¹¹Podle toho, co člověk udělá, odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky. ¹²Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví. ¹³Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět? ¹⁴Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, ¹⁵tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach. ¹⁶Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu, co říkám. ¹⁷Což může panovat ten, kdo nenávidí právo? Nebo Úctyhodného, jenž je spravedlivý, prohlásíš za svévolníka?

Spravedlivý je všemocný

¹⁸Je snad možno říci králi: ‚Ty ničemo,‘ nebo urozeným: ‚Svévolníku?‘ ¹⁹Bůh nestraní velmožům, nedá přednost váženému před nuzákem, protože všichni jsou dílem jeho rukou. ²⁰Umírají v okamžení, třeba o půlnoci. Lid se zachvěje, když odcházejí; i vznešený je odvolán, aniž kdo hne rukou. ²¹Na cesty každého jsou upřeny jeho oči, on každý krok vidí. ²²Není temnoty ani šera smrti, kde by se mohli skrýt pachatelé ničemností. ²³Na nikoho nevkládá nic navíc, že by se musel s Bohem soudit. ²⁴Ctihodné bije, nemusí nic vyšetřovat, jiné staví na ta místa; ²⁵je obeznámen s jejich dílem, podvrátí je za noc a jsou rozdrceni. ²⁶Potrestá je jako svévolníky, každý na to bude hledět, ²⁷za to, že se odchýlili pryč od něho a neměli uznání pro žádnou jeho cestu, ²⁸takže se až k němu donesl křik nuzných a slyšel křik utištěných. ²⁹Když zůstane klidný, kdo ho smí prohlásit za svévolníka? Když skrývá tvář, kdo ho může spatřit? A přece bdí nad pronárody i jednotlivci, ³⁰aby nekraloval člověk – rouhač a nestalse svůdcem lidu.

Rozhodnutí neleží u Jóba

³¹Sluší se doznat Bohu: ‚Snáším svůj trest, nebudu už pohoršlivě jednat. ³²Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním.‘ ³³Má snad odplácet dle tvého, když ty jeho názor za nic nemáš? Ty bys to měl rozhodnout, ne já. Pověz, co víš! ³⁴Rozumní mužové mi přisvědčí a moudrý muž mi bude naslouchat: ³⁵‚Jób nemluví uváženě, jeho slova nejsou prozíravá. ³⁶Je třeba jednou provždy Jóba přezkoušet, protože odpovídá jako mužové propadlí ničemnostem. ³⁷Vždyť ke svému hříchu přidává nevěrnost, mezi námi si výsměšně tleská a má mnoho řečí proti Bohu.‘“

Kapitola 35

TŘETÍ ŘEČ ELÍHÚOVA

Vyvýšenost Boží

¹Na to navázal Elíhú slovy: ²„Myslíš si, že je to podle práva říkat: ‚Moje spravedlnost převyšuje Boží?‘ ³Říkat: ‚Co z toho máš? Co mi prospěje, nebudu-li hřešit?‘ ⁴Odpovím ti několika slovy, i tvým přátelům, kteří jsou s tebou. ⁵Pohleď na nebe a viz, popatř na mraky vysoko nad sebou. ⁶Jestliže jsi zhřešil, čeho jsi dosáhl proti němu? Bude-li tvých přestoupení sebevíc, co mu tím uděláš? ⁷Jestliže jsi jednal spravedlivě, co jsi mu dal, co přijal z tvé ruky? ⁸Jen člověka jako ty zasáhne tvá svévole, lidského syna tvá spravedlnost.

Mlčení Boží

⁹Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných, ¹⁰a nikdo se nezeptá: ‚Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat, ¹¹vyučuje nás a nikoli zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?‘ ¹²Potom jim ovšem neodpovídá, když křičí pro pýchu zlovolných. ¹³Bůh přece nedá sluchu falši, Všemocný na to ani nepohlédne, ¹⁴zvláště když o něm prohlašuješ: ‚Nedívá se na to.‘ Tvá pře je před ním, jen na něho čekej! ¹⁵Jestliže tedy nestíhá hněvem a nestará se příliš o zpupnost, ¹⁶Jób si otevírá ústa do větru a neuváženě vede zbytečné řeči.“

Kapitola 36

ČTVRTÁ ŘEČ ELÍHÚOVA

Bůh člověka vychovává

¹Elíhú dále pokračoval slovy: ²„Měj se mnou trochu trpělivosti a sdělím ti, že ještě mám o Bohu co říci. ³Začnu se svým věděním zdaleka a přiznám svému Učiniteli spravedlnost, ⁴neboť opravdu má slova nejsou klam; před tebou je člověk dokonalých vědomostí. ⁵Hle, Bůh je úctyhodný, nezavrhne bez příčiny, je úctyhodný silou i srdcem. ⁶Nenechá naživu svévolníka, ale utištěným dopomůže k právu. ⁷Od spravedlivého neodvrací zrak; s králi je na trůn dosazuje navždy a jsou vyvýšeni. ⁸Jsou-li však spoutáni řetězy, chyceni do provazů utrpení, ⁹oznamuje jim, čeho se dopustili, že se rozbujela jejich přestoupení, ¹⁰otvírá jim ucho pro napomenutí a vyzývá je, aby se odvrátili od ničemností. ¹¹Poslechnou-li, budou-li mu sloužit, dokončí své dny v pohodě a v rozkoších svá léta. ¹²Neposlechnou-li, sejdou hubící střelou a zahynou pro svou nerozvážnost. ¹³Kdo jsou rouhavého srdce, přispívají k hněvu, nevolají o pomoc, ani když je spoutá. ¹⁴Proto zemře jejich duše v mládí a jejich život skončí se zasvěcenci smilstva. ¹⁵Utištěného zachrání skrze jeho utrpení, otevře mu ucho skrze útlak.

Kdo je podobný Bohu?

¹⁶To on tě odláká z jícnu soužení; abys měl kolem volný prostor, bez stísněnosti, a poklidný stůl plný tučnosti. ¹⁷Chceš-li se svévolně přít, pře tě přivede před soud. ¹⁸Ať tě rozhořčení nezláká k tleskání a velké výkupné ať tě nesvede z cesty. ¹⁹Vytrhne tě volání o pomoc, když se soužíš a napínáš všechnu svou sílu? ²⁰Nedychti po noci, která odvede národy z jejich míst. ²¹Bedlivě dbej, aby ses neobracel k ničemnosti a nevolil ji raději než utrpení. ²²Hle, jak nedostupný je Bůh ve své síle! Kdo je učitel podobný jemu? ²³Kdo smí dohlížet na jeho cestu? Kdo smí říci: ‚Jednáš podle?‘ ²⁴Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, jež lidé opěvují. ²⁵Všichni lidé je vyhlížejí, avšak člověk přihlíží jen zdáli.

Hymnus na Boží vznešenost

²⁶Hle, Bůh je vyvýšený, nad naše poznání, počet jeho let je nevyzpytatelný. ²⁷Přitahuje vodní kapky, padají jako déšť a v jeho záplavu se mění, ²⁸když se z mračen valí proudy a hojně skrápějí člověka. ²⁹Rozumí někdo rozprostření mraků, hromobití v jeho stánku? ³⁰Hle, nad tím rozprostírá světlo a přikrývá kořeny moře. ³¹Povede při s lidmi ten, jenž dává hojný pokrm. ³²Dlaněmi se chápe světla blesků, přikazuje jim zasáhnout útočníka. ³³Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod.

Kapitola 37

¹Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. ²Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. ³Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. ⁴Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. ⁵Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: ⁶sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. ⁷Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: ⁸Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; ⁹vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; ¹⁰svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; ¹¹oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, ¹²a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; ¹³užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.

Kdo pochopí divy Boží?

¹⁴Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. ¹⁵Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? ¹⁶Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? ¹⁷Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, ¹⁸dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? ¹⁹Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. ²⁰Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? ²¹Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. ²²Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; ²³avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. ²⁴Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“

Kapitola 38

Bůh promluvil

PRVNÍ ŘEČ BOŽÍ

Pán země i moře

¹Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: ²„Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? ³Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. ⁴Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. ⁵Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? ⁶Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, ⁷zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? ⁸Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, ⁹když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, ¹⁰když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata ¹¹a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘ ¹²Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo, ¹³aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřeseni? ¹⁴Země se mění jak hlína pod pečetidlem, ale oni tu stojí, ač jsou jen šat. ¹⁵Svévolníkům bude odepřeno světlo a zvednutá paže bude přeražena. ¹⁶Přišel jsi až ke zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně? ¹⁷Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil? ¹⁸Postřehls celou šíři země? Pověz, znáš-li to všechno.

Pán vod i hvězd

¹⁹Kde je cesta k obydlí světla? Kde má své místo temnota? ²⁰Můžeš je vykázat do jejich hranic? Máš ponětí o stezkách k jejich domu? ²¹Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů? ²²Přišel jsi někdy ke skladům sněhu, spatřil jsi sklady krupobití, ²³které si šetřím pro časy soužení, pro den války a boje? ²⁴Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo? Odkud se žene na zemi východní vítr? ²⁵Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu, ²⁶aby pršelo na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není, ²⁷aby se napojila místa pustá a zpustošená a vzešla mladá tráva? ²⁸Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy? ²⁹Z čího lůna vyšel led? Kdo rodí nebeské jíní? ³⁰Vody tuhnou na kámen, zamrzá hladina propastné tůně. ³¹Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? ³²Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? ³³Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? ³⁴Pozvedneš svůj hlas k oblaku, aby tě přikryla spousta vod? ³⁵Posíláš snad pro blesky, aby přišly a ohlásily se ti: ‚Tu jsme‘? ³⁶Kdo dal ibisovi moudrost a kohoutovi rozum? ³⁷Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky? Kdo složí nebeské měchy, ³⁸když prach se v slitinu spojí a hroudy k sobě přilnou?

Pán zvěře i ptactva

³⁹Můžeš ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat, ⁴⁰když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští? ⁴¹Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?

Kapitola 39

¹Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? ²Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, ³jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? ⁴Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? ⁵Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, ⁶jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? ⁷Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, ⁸na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. ⁹Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? ¹⁰Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? ¹¹Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce ? ¹²Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? ¹³Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; ¹⁴svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, ¹⁵zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. ¹⁶Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. ¹⁷Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. ¹⁸Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. ¹⁹Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? ²⁰Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, ²¹v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, ²²vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. ²³Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, ²⁴s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, ²⁵zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. ²⁶Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? ²⁷Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? ²⁸Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. ²⁹Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. ³⁰Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“

Kapitola 40

JÓB ODPOVÍDÁ BOHU

¹Hospodin dále řekl Jóbovi toto: ²„Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ ³Jób na to Hospodinu odpověděl: ⁴„Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. ⁵Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.“

DRUHÁ ŘEČ BOŽÍ

S Bohem se nelze měřit

⁶Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: ⁷„Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. ⁸Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý? ⁹Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem? ¹⁰Ozdob se tedy důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost. ¹¹Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho, ¹²pohleď na každého pyšného a zkruš ho, sraz na místě svévolníky, ¹³ukryj je všechny společně do prachu, jejich tvář ovaž pro úkryt v zemi. ¹⁴Potom ti vzdám chválu i já, že tvá pravice tě zachránila.

Netvor behemót

¹⁵Pohleď jen na behemóta, i jeho jsem učinil jako tebe; on jako dobytče žere trávu. ¹⁶Pohleď, jakou má sílu v bedrech, jak mocné jsou svaly jeho břicha. ¹⁷Napřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené, ¹⁸jeho kosti jsou bronzové válce, jeho hnáty jako železný sochor. ¹⁹On byl na počátku Božích cest; jen jeho Učinitel může na něj s mečem. ²⁰Pastvu mu poskytují hory, kde dovádí všeliká zvěř polní, ²¹uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu. ²²Lotos jej zastírá svým stínem, potoční topoly ho obklopují. ²³A hle, vzedme-li se řeka, neustoupí, důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí. ²⁴Kdo se mu postaví do očí a provleče mu chřípím smyčku?

Netvor livjátan

²⁵Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk? ²⁶Vložíš mu do chřípí sítěnou houžev, probodneš mu čelist hákem? ²⁷Bude se tě doprošovat o smilování a pokorně s tebou mluvit? ²⁸Uzavře snad s tebou smlouvu, abys jej vzal provždy za otroka? ²⁹Můžeš si s ním pohrávat jak s ptáčkem? Uvážeš ho pro své děvečky? ³⁰Budou o něj společníci smlouvat, rozkouskují si ho kupčíci? ³¹Propíchneš mu kůži bodci, jeho hlavu rybářskými harpunami? ³²Zkus na něho vložit ruku! Pomysli na boj, a neuděláš to.

Kapitola 41

¹Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí. ²Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? ³Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé. ⁴Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla. ⁵Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými? ⁶Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. ⁷Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, ⁸dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne; ⁹jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. ¹⁰Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, ¹¹z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, ¹²z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, ¹³jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, ¹⁴v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, ¹⁵laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, ¹⁶jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. ¹⁷Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, ¹⁸meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. ¹⁹Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, ²⁰šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, ²¹kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp. ²²Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí, ²³způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, ²⁴nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla. ²⁵Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu. ²⁶Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“

Kapitola 42

JÓBOVO VYZNÁNÍ

¹Jób na to Hospodinu odpověděl: ²„Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. ³Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží ? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. ⁴Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. ⁵Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. ⁶Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Dohra

JÓBOVA MODLITBA ZA PŘÁTELE

⁷Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób. ⁸Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ ⁹I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostivě přijal. ¹⁰Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.

JÓBŮV POŽEHNANÝ KONEC

¹¹I přišli k němu všichni jeho bratři a všechny sestry a všichni jeho dřívější známí, aby s ním v jeho domě pojedli chléb. Projevovali mu soustrast a snažili se ho potěšit po všem tom zlu, jež na něj Hospodin uvedl, a každý mu daroval po kesítě a zlatém kroužku. ¹²A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. ¹³Měl také sedm synů a tři dcery. ¹⁴Jednu nazval Jemíma, druhou Kesía a třetí Keren-ha-púk. ¹⁵Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako byly dcery Jóbovy. Otec jim dal dědictví jako jejich bratrům. ¹⁶Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení. ¹⁷I zemřel Jób stár a sytý dnů.