Jób

Kapitola 1

Vstupní obrazy

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Jób, vzor bohabojnosti

¹Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. ²Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. ³Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. ⁴Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. ⁵Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.

Satanovo osočování

⁶Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. ⁷Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ ⁸Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ ⁹Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? ¹⁰Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. ¹¹Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ ¹²Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.

Jóbova věrnost ve zkouškách

¹³Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. ¹⁴Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. ¹⁵Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ ¹⁶Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ ¹⁷Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ ¹⁸Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. ¹⁹Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ ²⁰Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se ²¹a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ ²²Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.

Kapitola 2

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Satan osočuje Jóba dále

¹A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. ²Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ ³Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ ⁴Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. ⁵Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“

Jóbovo utrpení

⁶Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ ⁷A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. ⁸Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. ⁹Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ ¹⁰Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.

Příchod Jóbových přátel

¹¹O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. ¹²Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. ¹³Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.

Kapitola 3

Jób a jeho přátelé

JÓBŮV NÁŘEK

Jób proklíná den svého narození

¹Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. ²Jób mluvil takto: ³„Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ ⁴Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. ⁵Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. ⁶A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. ⁷Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. ⁸Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. ⁹Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, ¹⁰neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

Jób chválí smrt

¹¹Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? ¹²Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? ¹³Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku ¹⁴spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, ¹⁵nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, ¹⁶nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. ¹⁷Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, ¹⁸vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, ¹⁹malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

Jób se ptá po smyslu Božích cest

²⁰Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, ²¹kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, ²²těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? ²³A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? ²⁴Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; ²⁵čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. ²⁶Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“

Kapitola 4

PRVNÍ ŘEČ ELÍFAZOVA

Připomínka Jóbovy zbožnosti

¹Na to navázal Elífaz Témanský slovy: ²„Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? ³Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, ⁴tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. ⁵Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. ⁶Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? ⁷Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? ⁸Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. ⁹Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. ¹⁰Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. ¹¹Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.

Noční vidění

¹²Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; ¹³při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, ¹⁴přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, ¹⁵když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. ¹⁶Stanul – ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: ¹⁷‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ ¹⁸Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, ¹⁹tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola. ²⁰Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. ²¹Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.

Kapitola 5

Podivuhodné cesty Boží

¹Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš? ²Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché. ³Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil, vím však, že jeho příbytek propadne zatracení, ⁴jeho synům záchrana se vzdálí, v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo. ⁵Hladový sní jeho sklizeň, i z trní si ji vezme, žízniví po jeho majetku baží. ⁶Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy, ⁷člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru. ⁸Spíše bych se dotazoval Boha, svoji záležitost předložil bych Bohu, ⁹který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy: ¹⁰Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu, ¹¹ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy; ¹²chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni; ¹³moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne: ¹⁴ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci; ¹⁵ubožáka od meče zachraňuje, z jejich úst a z jejich pevné ruky; ¹⁶a tak nuzný má naději, ale podlost musí zavřít ústa.

Zaslíbení nového blaha

¹⁷Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej. ¹⁸On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou. ¹⁹Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého, ²⁰vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče, ²¹před bičem jazyka budeš ukryt, nebudeš se bát, až přijde zhouba, ²²vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře, ²³vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou, ²⁴shledáš, že je pokoj ve tvém stanu, dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu, ²⁵shledáš, že tvé potomstvo je četné, tvoji potomci že jsou jak bylina země, ²⁶do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas. ²⁷Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu. Poslechni a sám to poznáš.“

Kapitola 6

JÓB ODPOVÍDÁ ELÍFAZOVI

Jób touží po smrti

¹Jób na to odpověděl: ²„Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo! ³Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou, ⁴neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží. ⁵Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící? ⁶Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek? ⁷Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo. ⁸Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, ⁹aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene. ¹⁰Bylo by to pro mne ještě potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil. ¹¹Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? ¹²Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? ¹³Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?

Jób odmítá útěchu přátel

¹⁴Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. ¹⁵Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí, ¹⁶jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje, ¹⁷v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa, ¹⁸jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají. ¹⁹Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby, ²⁰za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se. ²¹I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň. ²²Řekl jsem snad: ‚Dejte mi‘ či: ‚Plaťte za mne vlastním zbožím‘ ²³nebo: ‚Zachraňte mě z rukou protivníka‘ či snad: ‚Vykupte mě z rukou ukrutníků?‘ ²⁴Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil. ²⁵Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte? ²⁶Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá? ²⁷Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat. ²⁸Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát? ²⁹Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost! ³⁰Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?

Kapitola 7

Jób předkládá svou bídu Bohu

¹Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? ²Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek, ³tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. ⁴Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. ⁵Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. ⁶Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. ⁷Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. ⁸Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

Jób není Božím nepřítelem

⁹Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, ¹⁰nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. ¹¹A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. ¹²Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? ¹³Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘ ¹⁴děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, ¹⁵že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. ¹⁶Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. ¹⁷Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, ¹⁸že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? ¹⁹Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? ²⁰Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? ²¹Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

Kapitola 8

PRVNÍ ŘEČ BILDADOVA

Spravedlnost Všemocného

¹Na to navázal Bildad Šúchský slovy: ²„Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr. ³Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost? ⁴Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal je v moc jejich nevěrnosti. ⁵Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného, ⁶budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost. ⁷Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom.

Moudrost otců

⁸Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet. ⁹Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem. ¹⁰Oni tě však poučí, řeknou ti všechno, a ze svého srdce pronesou řeč. ¹¹Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí? ¹²Ještě raší, posekat je nelze, a schne dříve než ostatní tráva.

Svévolníci neobstojí

¹³Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli, naděje rouhače přijde vniveč; ¹⁴ve své důvěřivé jistotě se zklame, jeho doufání – toť pavučina. ¹⁵Opře se o svůj dům, ale ten neobstojí, podrží se ho, on však nebude stát. ¹⁶Na slunci je plný mízy, jeho výhonek přerůstá ze zahrady, ¹⁷jeho kořeny se proplétají kamennými valy, lze jej vidět i v kamenných domech. ¹⁸Je-li však vyhlazen ze svého místa, ono se ho zřekne: ‚Nikdy jsem tě nevidělo.‘ ¹⁹Hle, takové jsou radosti jeho cesty; z jeho prachu vyraší hned jiný. ²⁰Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne ani ruku zlovolníků neposílí. ²¹Jistě naplní tvá ústa smíchem a hlaholem tvé rty. ²²Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu, po stanu svévolných nezbude nic.“

Kapitola 9

JÓB ODPOVÍDÁ BILDADOVI

Boží svrchovanost

¹Jób na to odpověděl: ²„Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý? ³Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví. ⁴On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře? ⁵On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; ⁶zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. ⁷Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, ⁸sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, ⁹on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. ¹⁰Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. ¹¹Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu. ¹²Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘ ¹³Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.

Beznadějná pře

¹⁴Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova? ¹⁵Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil. ¹⁶A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. ¹⁷Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, ¹⁸ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí. ¹⁹Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá? ²⁰I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého. ²¹Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. ²²Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. ²³A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. ²⁴Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejích soudců; když ne on, kdo tedy?

Nemožnost očisty

²⁵Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, ²⁶prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající. ²⁷Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji, ²⁸hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš. ²⁹Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud? ³⁰I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, ³¹přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat. ³²On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu. ³³Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba. ³⁴Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach. ³⁵Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.

Kapitola 10

Výčitky Všemocnému

¹Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. ²Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. ³K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? ⁴Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? ⁵Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, ⁶že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? ⁷Vždyť víš, že svévolník nejsem a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. ⁸Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. ⁹Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. ¹⁰Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? ¹¹Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, ¹²nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

Bůh je Jóbovi nepřítelem

¹³Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – : ¹⁴že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. ¹⁵Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. ¹⁶Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. ¹⁷Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. ¹⁸Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. ¹⁹Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu. ²⁰Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, ²¹dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, ²²do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“

Kapitola 11

PRVNÍ ŘEČ SÓFAROVA

Chvála Boží moudrosti

¹Na to navázal Sófar Naamatský slovy: ²„Má takové množství slov zůstat bez odpovědi? Má mluvka být v právu? ³Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet? Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí? ⁴Říkáš: ‚Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.‘ ⁵Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě, ⁶prozradil by ti taje moudrosti: dvojnásobný trest k záchraně vede. Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti. ⁷Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, ⁸jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš? ⁹Její míra je delší než země, širší nežli moře. ¹⁰Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí? ¹¹Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti – a srozuměn není. ¹²Může tupec dostat rozum? Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?

Vyhlídka na nový život

¹³Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu, ¹⁴jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost, ¹⁵tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně, ¹⁶zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula. ¹⁷Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro. ¹⁸Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí. ¹⁹Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí, získat tebe budou si přát mnozí, ²⁰kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši.“

Kapitola 12

JÓB ODPOVÍDÁ SÓFAROVI

Jób odmítá Sófarovy řeči

¹Jób na to odpověděl: ²„Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! ³Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? ⁴Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. ⁵Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají! ⁶Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci. ⁷Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, ⁸poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. ⁹Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila ¹⁰a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. ¹¹Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm? ¹²Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?

U Boha je všechna moc

¹³Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. ¹⁴Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze. ¹⁵Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi. ¹⁶U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí. ¹⁷Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce, ¹⁸pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra, ¹⁹kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, ²⁰odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, ²¹opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť, ²²odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co jev šeru smrti, ²³pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je, ²⁴bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot, ²⁵aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.

Kapitola 13

Obvinění přátel ze lži

¹Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu. ²Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy. ³Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem. ⁴Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni. ⁵Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré. ⁶Slyšte, jak se budu hájit, důvody mých rtů sledujte s pozorností. ⁷To v zájmu Boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu? ⁸Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho? ⁹Bude-li vás zkoumat, dopadnete dobře? Či ho chcete obloudit, jako lze obloudit člověka? ¹⁰Tvrdě vás potrestá, budete-li jednat pokoutně a stranit. ¹¹Což vás neohromí jeho vznešenost, nepadne na vás strach z něho? ¹²Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.

Jób se chce odpovídat před Bohem

¹³Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit, pak ať se přese mne přežene cokoli. ¹⁴Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku. ¹⁵I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. ¹⁶Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup. ¹⁷Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím. ¹⁸Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým. ¹⁹Kdo chce se mnou vésti spor? Budu-li mlčet, zhynu. ²⁰Jen dvojí mi, Bože, nečiň, a nebudu se před tebou skrývat: ²¹Vzdal ode mne svoji ruku a strach z tebe ať mě nepřepadá. ²²Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi. ²³Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. ²⁴Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele? ²⁵Chceš postrašit odvátý list, honit suché stéblo? ²⁶Věru, znamenáš si na mě trpké věci, přičítáš mi nepravosti mého mládí, ²⁷svíráš do klády mé nohy, dáváš pozor na všechny mé stezky, zanášíš si každou šlápotu mých nohou. ²⁸Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.

Kapitola 14

Neodvratnost smrti

¹Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. ²Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. ³Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. ⁴Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. ⁵Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. ⁶Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. ⁷Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, ⁸byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. ⁹Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. ¹⁰Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? ¹¹Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; ¹²člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

Naděje i ve smrti

¹³Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. ¹⁴Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. ¹⁵Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. ¹⁶A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, ¹⁷zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. ¹⁸Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; ¹⁹voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. ²⁰Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. ²¹Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. ²²Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“

Kapitola 15

DRUHÁ ŘEČ ELÍFAZOVA

Výtka nadutosti

¹Na to navázal Elífaz Témanský slovy: ²„Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu? ³Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí? ⁴Ty sám porušuješ bázeň Boží, rozjímat před Bohem znemožňuješ. ⁵Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil. ⁶Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze svévole, tvoje rty vypovídají proti tobě. ⁷Jsi snad zrozen jako první z lidí, přišels na svět dříve než pahorky? ⁸Vyslechls důvěrný rozhovor Boží, že strhuješ jen na sebe moudrost? ⁹Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé ? ¹⁰Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec. ¹¹Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví? ¹²Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima? ¹³Svým duchem se stavíš proti Bohu, vypouštíš z úst nehorázná slova. ¹⁴Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy? ¹⁵Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny, ¹⁶což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?

Svévolníci žijí ve strachu

¹⁷Poslouchej mě, co ti sdělím. Budu ti vyprávět, co jsem uzřel, ¹⁸co hlásali moudří, co jim netajili jejich otcové, ¹⁹ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel: ²⁰Svévolník se úzkostlivě chvěje po všechny dny, hrůzovládci počet jeho let je ukryt. ²¹Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce. ²²Nevěří, že by se z temnot vrátil – je vyhlédnut pro meč. ²³Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot. ²⁴Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený, ²⁵neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti Všemocnému, ²⁶rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů. ²⁷Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách. ²⁸Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozících zřícením. ²⁹Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže. ³⁰Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst. ³¹Ač nevěří v šalebnost, bude jí zaveden, výměnou sklidí zase jen faleš. ³²Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat, ³³bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy. ³⁴Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů; ³⁵plodí trápení a rodí ničemnosti, jejich lůno připravuje lest.“

Kapitola 16

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI

Terčem Boha i lidí

¹Jób na to odpověděl: ²„Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. ³Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? ⁴Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. ⁵Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. ⁶Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? ⁷Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. ⁸Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. ⁹Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. ¹⁰Dokořán na mě otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. ¹¹Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. ¹²Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. ¹³Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. ¹⁴Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. ¹⁵Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. ¹⁶Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, ¹⁷ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. ¹⁸Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu !

Svědek v nebesích i ručitel

¹⁹Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. ²⁰Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. ²¹Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. ²²Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.

Kapitola 17

¹Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. ²Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. ³Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? ⁴Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. ⁵Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

Lidem k posměchu

⁶Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. ⁷Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. ⁸Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. ⁹Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. ¹⁰Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. ¹¹Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. ¹²Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. ¹³I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. ¹⁴Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ ¹⁵Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? ¹⁶Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“

Kapitola 18

DRUHÁ ŘEČ BILDADOVA

Svévolník se sám chytí do sítě

¹Na to navázal Bildad Šúchský slovy: ²„Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budem mluvit. ³Proč jsme ceněni jak dobytek, jsme snad nečistí ve vašich očích? ⁴Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš, kvůli tobě má být opuštěna země, má se skála přemístit ze svého místa? ⁵Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří, ⁶světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan. ⁷Těsno bude jeho rázným krokům, vlastní plány přivedou ho k pádu, ⁸nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí, ⁹za patu se chytí do osidla, zadrhne se kolem něho smyčka. ¹⁰Na zemi je ukryt na něj provaz, nástraha na něho na pěšině.

Obětí Knížete smrti

¹¹Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách. ¹²Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád! ¹³Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy. ¹⁴Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy. ¹⁵V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra. ¹⁶Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve. ¹⁷Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno. ¹⁸Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa. ¹⁹Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne. ²⁰Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza. ²¹Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha.“

Kapitola 19

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI

Jóba opustili i nejbližší

¹Jób na to odpověděl: ²„Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi? ³Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat? ⁴I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. ⁵Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? ⁶Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. ⁷Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. ⁸Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. ⁹Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy. ¹⁰Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. ¹¹Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. ¹²Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu. ¹³Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, ¹⁴moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. ¹⁵Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. ¹⁶Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. ¹⁷Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. ¹⁸I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, ¹⁹všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. ²⁰Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. ²¹Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. ²²Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

Vykupitel je živ

²³Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis ²⁴rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! ²⁵Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. ²⁶A ač kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. ²⁷Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynulá mé ledví po tom prahne v mém nitru. ²⁸Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho. ²⁹Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“

Kapitola 20

DRUHÁ ŘEČ SÓFAROVA

Sófar je pobouřen

¹Na to navázal Sófar Naamatský slovy: ²„Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil. ³Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.

Svévolník nemá naději

⁴Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi, ⁵že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik? ⁶I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků, ⁷navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: ‚Kde je?‘ ⁸Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční. ⁹Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí. ¹⁰Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal. ¹¹I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu. ¹²Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, ¹³kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, ¹⁴jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem. ¹⁵Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha. ¹⁶Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije. ¹⁷Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka. ¹⁸Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat. ¹⁹Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl. ²⁰V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání. ²¹Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý. ²²I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných. ²³Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne prškou šípů. ²⁴Bude prchat před železnou zbrojí a prostřelí ho bronzový luk. ²⁵Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky. ²⁶Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl. ²⁷Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu. ²⁸Výnos jeho domu se přestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu. ²⁹To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.“