Před mým setkáním s Bohem jsem žil vcelku úspěšným způsobem života. Nikdy jsem se o existenci Boha nezajímal a vyrůstal jsem v ateistické rodině. Těsně po revoluci, ve svých 16-ti letech, jsem měl možnost začít podnikat, a tak jsem toho využil. Docela se mi dařilo.

Oba dva, dnes již s mojí manželkou, jsme byli “společenští lidé”, pravidelně jsme navštěvovali nejrůznější bary a diskotéky. Náš vztah moc dobře nefungoval.Často jsme se hádali a žárlili na sebe. Byli jsme obklopeni našimi přáteli, starými jako my, ale i o deset let staršími. Pocházím ze čtyř dětí a jsem ten nejmladší. Všichni mí sourozenci jsou rozvedení. Když jsem viděl vztahy většiny našich přátel, lidí okolo sebe, rozbitá manželství všech mých sourozenců a můj vztah s Darinou (mojí ženou), usoudil jsem, že mít děti v rozvráceném manželství znamená riziko o ně přijít nebo vidět je zřídka. Věděl jsem, že kdybych děti měl, tak bych je měl velmi rád a neuměl jsem si představit o ně přijít.

Poprvé jsem se setkal s informací o Bohu tak, že jsem začal zaměstnávat některé křesťany a ti mi o Bohu říkali. Několik měsíců jsem se s nimi dohadoval, snažil se je přesvědčit o opaku a vyvracet jejich názory. Viděl jsem ale, že jejich životy fungují dobře, rodiny mají na rozdíl ode mne v pořádku a jelikož jsem je již nějakou dobu znal, věděl jsem, že nejsou blázni, když mi tyto věci tvrdí. O Bohu taky mluvili jako o Někom, s kým skutečně žijí, mluví s Ním a opravdu Ho osobně znají. Zarážela mě tvrzení, že Bůh je blízko, že žije, slyší a mluví.

Postupně jsem se ve svém uvažování dostal do fáze, kdy jsem se s křesťany přestal dohadovat a začalo mě skutečně zajímat, jestli Bůh je. Uvědomoval jsem si, že pokud Bůh skutečně existuje, bude to mít dalekosáhlé důsledky pro můj život a chtěl jsem vědět, zda je pro Boha přijatelné, jak žiji. Řekl jsem jim tedy, že pokud Bůh je, tak to chci vědět a chci se s Ním skutečně setkat. Vím, že se o Bohu říká, že je vševědoucí a všudypřítomný a tudíž nemusím chodit do jejich shromáždění, abych se s Ním setkal. Na to mi odpověděli, že není nutné účastnit se jejich shromáždění a že si dokonce o tom mohu s Bohem promluvit. Dal jsem jim najevo, že mě tato možnost nenapadla a chtěl jsem tedy vědět, jak to udělat. Bylo mi řečeno, abych mu to řekl svými slovy, že jestli je, tak ať se mi dá poznat.

V následujících dnech jsem se tedy v celodenním shonu občas na chvíli zastavil, ztišil se a někam směrem k nebi jsem Bohu řekl, že jestli je, tak bych byl opravdu rád, kdybych to věděl.

V těchto dnech jsem byl tedy napjatý, jakým způsobem to Bůh udělá, protože jsem tušil, že k něčemu skutečně dojde.

Poprvé jsem se osobně s Bohem setkal, když jsem byl doma sám. Stalo se to tak, že mě uprostřed chodby Někdo zastavil a naplnil mě radostí a štěstím, které jsem do té doby nepoznal. Okamžitě jsem věděl, že to je Bůh a také jsem si uvědomil, že k Němu mluvím jiným způsobem než k lidem, opravdově a z hloubi srdce. Toto setkání trvalo jen chvíli a já jsem Bohu jen děkoval a říkal Mu, že to je úžasné. Nechápal jsem také v té chvíli, jak jsem mohl kdy pochybovat o Boží existenci, když je to tak jasné. Toto první setkání s Bohem však po chvíli odeznělo a já šel dál svou cestou.

Za nějakou dobu po této a ještě dalších událostech jsem navštívil shromáždění církve Nový Život. Sedl jsem si do zadní řady a čekal, co se bude dít. Shromáždění začalo chválami, kdy se zpívaly náboženské písně a lidé tančili se zvednutýma rukama nad hlavou. Pro mě z toho plynulo, že alespoň k něčemu bude tento večer dobrý – nevěděl jsem přesně, co je to sekta, tak jsem si říkal, že už si aspoň na tuto otázku dokážu odpovědět. Po nějaké době tyto zpěvy skončily a nějaký pán začal mluvit do mikrofonu. Začal jsem poslouchat a po několika minutách si uvědomil, že poslouchám s otevřenými ústy. Na konci shromáždění dával kazatel výzvy k přijetí Ježíše Krista. Já jsem toto rozhodnutí ještě nechtěl udělat, jelikož jsem nebyl k tomuto kroku zcela rozhodnutý. Po shromáždění jsem svému – také nevěřícímu – příteli sdělil, že jsem zdaleka nerozuměl všemu, co kazatel říkal, ale někde v hloubi duše jsem si byl naprosto jist, že vše byla pravda. Věděl jsem, že jsem do té doby nic takového neslyšel a že jinde ani neuslyším.

Za několik týdnů nato jsem se již pevně rozhodl, že bez Boha dál žít nechci. Společně se svou přítelkyní jsme se vydali na nedělní shromáždění, kde jsme oba veřejně učinili rozhodnutí žít s Bohem.

Žijeme dnes oba s Bohem sedmým rokem. V podnikání se nám daří velmi dobře, máme pětiletého syna a plánujeme další děti. Bůh nás přesvědčil o tom, že se s Ním rodinných ani dalších krachů nemusíme obávat a tato otázka je v našem životě vyřešena. Máme se s Bohem velmi dobře a společně s mojí manželkou můžeme žít smysluplným životem a naplňovat plány, které s našimi životy Bůh má.

Zdroj: http://www.novyzivot.cz/