Vstupní obrazy

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Jób, vzor bohabojnosti

1 1 Byl muž v zemi Úsu jménem Jób; byl to muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. 2 Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. 3 Jeho stáda čítala sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic. Měl také velmi mnoho služebnictva. Ten muž předčil všechny syny dávnověku. 4 Jeho synové strojívali doma hodokvasy, každý ve svůj den, a zvali i své tři sestry, aby s nimi hodovaly a pily. 5 Když uplynuly dny hodokvasu, Jób pro ně posílal a posvěcoval je. Za časného jitra obětoval oběti zápalné za každého z nich; říkal si totiž: „Možná, že moji synové zhřešili a zlořečili v srdci Bohu.“ Tak činil Jób po všechny dny.

Satanovo osočování

6 Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. 7 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 8 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ 9 Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? 10 Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. 11 Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ 12 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.

Jóbova věrnost ve zkouškách

13 Nastal pak den, kdy Jóbovi synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 14 Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: „Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. 15 Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 16 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 17 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 18 Ještě nedomluvil, když přišel další a řekl: „Tvoji synové a dcery hodovali a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. 19 Vtom se zvedl od pouště silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli. Unikl jsem jenom já a oznamuji ti to.“ 20 Tu Jób povstal, roztrhl svou řízu a oholil si hlavu. Potom padl k zemi, klaněl se 21 a pravil: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ 22 Při tom všem se Jób nijak neprohřešil a neřekl proti Bohu nic nepatřičného.

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Satan osočuje Jóba dále

2 1 A nastal opět den, kdy synové Boží přišli, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan, aby i on předstoupil před Hospodina. 2 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 3 Hospodin se satana zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého. Ve své bezúhonnosti setrvává dosud, ačkoli jsi mě proti němu podnítil, abych ho bezdůvodně mořil.“ 4 Satan však Hospodinu odpověděl: „Kůži za kůži! Za sebe samého dá člověk všechno, co má. 5 Ale jen vztáhni ruku a dotkni se jeho kostí a jeho masa, hned ti bude do očí zlořečit.“

Jóbovo utrpení

6 Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ 7 A satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. 8 Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. 9 Jeho žena mu však řekla: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři.“ 10 Ale on jí odpověděl: „Mluvíš jako nějaká bláhová žena. To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Při tom všem se Jób svými rty neprohřešil.

Příchod Jóbových přátel

11 O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.

Jób a jeho přátelé

JÓBŮV NÁŘEK

Jób proklíná den svého narození

3 1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

Jób chválí smrt

11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

Jób se ptá po smyslu Božích cest

20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“

PRVNÍ ŘEČ ELÍFAZOVA

Připomínka Jóbovy zbožnosti

4 1 Na to navázal Elífaz Témanský slovy: 2 „Neponeseš těžce, zkusí-li to někdo s tebou mluvit? Kdo se však dokáže zdržet domluv? 3 Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval, 4 tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval. 5 Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou. 6 Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost? Nedává ti naději tvůj bezúhonný život? 7 Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul? Kde upadli přímí do záhuby? 8 Pokud jsem já viděl, jen ti, kdo se obírají ničemnostmi, ti, kdo rozsívají trápení, je také sklidí. 9 Hynou Božím dechem, když zavane jeho hněv, je s nimi konec. 10 Lev řve, kňučí mladý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy. 11 Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.

Noční vidění

12 Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; 13 při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, 14 přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, 15 když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. 16 Stanul – ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem a v tichu jsem slyšel hlas: 17 ‚Což je člověk spravedlivější než Bůh, čistší muž než jeho Učinitel?‘ 18 Nemůže-li věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, 19 tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola. 20 Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou. 21 Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano; umírají, ale ne v moudrosti.

Podivuhodné cesty Boží

5 1 Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš? 2 Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché. 3 Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil, vím však, že jeho příbytek propadne zatracení, 4 jeho synům záchrana se vzdálí, v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo. 5 Hladový sní jeho sklizeň, i z trní si ji vezme, žízniví po jeho majetku baží. 6 Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy, 7 člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru. 8 Spíše bych se dotazoval Boha, svoji záležitost předložil bych Bohu, 9 který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy: 10 Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu, 11 ponížené staví na vysoké místo, zarmoucení docházejí spásy; 12 chytrákům však hatí plány, aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni; 13 moudré jejich chytrostí dovede lapit, takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne: 14 ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci; 15 ubožáka od meče zachraňuje, z jejich úst a z jejich pevné ruky; 16 a tak nuzný má naději, ale podlost musí zavřít ústa.

Zaslíbení nového blaha

17 Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá; kázeň Všemocného neodmítej. 18 On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou. 19 Z šesti soužení tě vysvobodí, v sedmi nezasáhne tě nic zlého, 20 vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče, 21 před bičem jazyka budeš ukryt, nebudeš se bát, až přijde zhouba, 22 vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře, 23 vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou, 24 shledáš, že je pokoj ve tvém stanu, dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu, 25 shledáš, že tvé potomstvo je četné, tvoji potomci že jsou jak bylina země, 26 do hrobu sestoupíš ve zralosti, jako se sváží požaté obilí ve svůj čas. 27 Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu. Poslechni a sám to poznáš.“

JÓB ODPOVÍDÁ ELÍFAZOVI

Jób touží po smrti

6 1 Jób na to odpověděl: 2 „Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo! 3 Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou, 4 neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží. 5 Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící? 6 Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek? 7 Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo. 8 Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, 9 aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene. 10 Bylo by to pro mne ještě potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil. 11 Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? 12 Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? 13 Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?

Jób odmítá útěchu přátel

14 Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. 15 Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí, 16 jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje, 17 v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa, 18 jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají. 19 Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby, 20 za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se. 21 I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň. 22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi‘ či: ‚Plaťte za mne vlastním zbožím‘ 23 nebo: ‚Zachraňte mě z rukou protivníka‘ či snad: ‚Vykupte mě z rukou ukrutníků?‘ 24 Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil. 25 Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte? 26 Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá? 27 Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat. 28 Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát? 29 Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost! 30 Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?

Jób předkládá svou bídu Bohu

7 1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? 2 Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek, 3 tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. 4 Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku. 5 Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá. 6 Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději. 7 Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči. 8 Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.

Jób není Božím nepřítelem

9 Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí, 10 nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě. 11 A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše. 12 Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž? 13 Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘ 14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek. 17 Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, 18 že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš? 19 Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout? 20 Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě? 21 Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“

PRVNÍ ŘEČ BILDADOVA

Spravedlnost Všemocného

8 1 Na to navázal Bildad Šúchský slovy: 2 „Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr. 3 Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost? 4 Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal je v moc jejich nevěrnosti. 5 Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného, 6 budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost. 7 Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom.

Moudrost otců

8 Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet. 9 Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem. 10 Oni tě však poučí, řeknou ti všechno, a ze svého srdce pronesou řeč. 11 Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí? 12 Ještě raší, posekat je nelze, a schne dříve než ostatní tráva.

Svévolníci neobstojí

13 Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli, naděje rouhače přijde vniveč; 14 ve své důvěřivé jistotě se zklame, jeho doufání – toť pavučina. 15 Opře se o svůj dům, ale ten neobstojí, podrží se ho, on však nebude stát. 16 Na slunci je plný mízy, jeho výhonek přerůstá ze zahrady, 17 jeho kořeny se proplétají kamennými valy, lze jej vidět i v kamenných domech. 18 Je-li však vyhlazen ze svého místa, ono se ho zřekne: ‚Nikdy jsem tě nevidělo.‘ 19 Hle, takové jsou radosti jeho cesty; z jeho prachu vyraší hned jiný. 20 Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne ani ruku zlovolníků neposílí. 21 Jistě naplní tvá ústa smíchem a hlaholem tvé rty. 22 Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu, po stanu svévolných nezbude nic.“

JÓB ODPOVÍDÁ BILDADOVI

Boží svrchovanost

9 1 Jób na to odpověděl: 2 „Vskutku vím, je tomu tak, což může člověk být před Bohem spravedlivý? 3 Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví. 4 On má srdce moudré a nesmírnou sílu, což dojde pokoje ten, kdo se mu vzepře? 5 On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; 6 zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. 7 Slunci rozkáže – a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, 8 sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, 9 on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. 10 Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. 11 Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu. 12 Jestliže co uchvátí, kdo ho donutí to vrátit, kdopak se ho zeptá: ‚Co to děláš?‘ 13 Bůh, ten hněv svůj neodvrací, sami pomocníci Netvora se před ním musí shrbit.

Beznadějná pře

14 Jak bych mu já tedy mohl odpovídat? Jak bych před ním volil svoje slova? 15 Jemu neuměl bych odpovědět, i kdybych byl spravedlivý; svého Soudce jenom o milost bych prosil. 16 A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu. 17 Vždyť mě zachvacuje vichrem, bezdůvodně rozmnožuje moje rány, 18 ani oddechnout mi nedá a jen hořkostmi mě sytí. 19 Má-li kdo nesmírnou sílu, má ji on, a co se týče soudu, kdopak jiný mě předvolá? 20 I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého. 21 Jsem bezúhonný. Nic na sebe nevím. Protiví se mi už život. 22 Je to jedno, proto říkám: On skoncuje s bezúhonným jako se svévolníkem. 23 A když bičem náhle usmrcuje, ze zoufalství nevinných si činí posměch. 24 Země byla vydána v moc svévolníka a on přikrývá tvář jejích soudců; když ne on, kdo tedy?

Nemožnost očisty

25 Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, 26 prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající. 27 Řeknu-li si: Zapomenu na své lkání, smutku zanechám a pookřeji, 28 hned se všeho toho trápení zas lekám, neboť vím, že trest mi nepromineš. 29 Jestliže jsem si svévolně vedl, co se budu namáhat pro nějaký přelud? 30 I kdybych se umyl sněhem, dlaně si očistil louhem, 31 přece bys mě vnořil do takové jámy, že by si mě hnusil i můj šat. 32 On přec není jako já, abych mu odpovídal, abychom v soud vešli spolu. 33 Není mezi námi rozhodčího, jenž by vložil ruku na nás oba. 34 Kéž by odňal ode mne svou hůl a nepřepadal mě jak postrach. 35 Mluvil bych a nebál se ho, ale v mém případě tomu tak není.

Výčitky Všemocnému

10 1 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše. 2 Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou. 3 K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků? 4 Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk? 5 Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže, 6 že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu? 7 Vždyť víš, že svévolník nejsem a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky. 8 Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš. 9 Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach. 10 Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit? 11 Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi, 12 nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

Bůh je Jóbovi nepřítelem

13 Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – : 14 že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin. 15 Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření. 16 Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil. 17 Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje. 18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo. 19 Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu. 20 Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál, 21 dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti, 22 do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“

PRVNÍ ŘEČ SÓFAROVA

Chvála Boží moudrosti

11 1 Na to navázal Sófar Naamatský slovy: 2 „Má takové množství slov zůstat bez odpovědi? Má mluvka být v právu? 3 Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet? Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí? 4 Říkáš: ‚Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.‘ 5 Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě, 6 prozradil by ti taje moudrosti: dvojnásobný trest k záchraně vede. Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti. 7 Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, 8 jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat? Hlubší je než podsvětí. Co o tom víš? 9 Její míra je delší než země, širší nežli moře. 10 Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí? 11 Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti – a srozuměn není. 12 Může tupec dostat rozum? Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?

Vyhlídka na nový život

13 Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu, 14 jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost, 15 tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně, 16 zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula. 17 Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro. 18 Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí. 19 Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí, získat tebe budou si přát mnozí, 20 kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši.“

JÓB ODPOVÍDÁ SÓFAROVI

Jób odmítá Sófarovy řeči

12 1 Jób na to odpověděl: 2 „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost! 3 Ale já mám také rozum jako vy, nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví? 4 Jsem k posměchu i vlastnímu příteli, jemuž Bůh odpoví, když volá; v posměchu je spravedlivý, bezúhonný. 5 Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají! 6 Stany zhoubců zůstávají nerušené, v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha, i ten, kdo chce Boha mít v své moci. 7 Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, 8 poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. 9 Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila 10 a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora. 11 Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm? 12 Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?

U Boha je všechna moc

13 Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. 14 Co rozboří, nikdo nezbuduje, zavře dveře za někým a otevřít je nelze. 15 Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi. 16 U něho je moc i pohotová pomoc, patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí. 17 Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce, 18 pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra, 19 kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody, 20 odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost, 21 opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť, 22 odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí, co jev šeru smrti, 23 pronárodům dává vzrůst i zánik, rozprostírá pronárody i odvádí je, 24 bere rozum náčelníkům lidu země, zavádí je do bezcestných pustot, 25 aby tápali v temnotě beze světla, ano, zavádí je jako opilého.

Obvinění přátel ze lži

13 1 Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu. 2 Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy. 3 Ano, budu mluvit se Všemocným, obhájit se chci před Bohem. 4 Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni. 5 Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré. 6 Slyšte, jak se budu hájit, důvody mých rtů sledujte s pozorností. 7 To v zájmu Boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu? 8 Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho? 9 Bude-li vás zkoumat, dopadnete dobře? Či ho chcete obloudit, jako lze obloudit člověka? 10 Tvrdě vás potrestá, budete-li jednat pokoutně a stranit. 11 Což vás neohromí jeho vznešenost, nepadne na vás strach z něho? 12 Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.

Jób se chce odpovídat před Bohem

13 Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit, pak ať se přese mne přežene cokoli. 14 Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku. 15 I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. 16 Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup. 17 Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím. 18 Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým. 19 Kdo chce se mnou vésti spor? Budu-li mlčet, zhynu. 20 Jen dvojí mi, Bože, nečiň, a nebudu se před tebou skrývat: 21 Vzdal ode mne svoji ruku a strach z tebe ať mě nepřepadá. 22 Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi. 23 Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. 24 Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele? 25 Chceš postrašit odvátý list, honit suché stéblo? 26 Věru, znamenáš si na mě trpké věci, přičítáš mi nepravosti mého mládí, 27 svíráš do klády mé nohy, dáváš pozor na všechny mé stezky, zanášíš si každou šlápotu mých nohou. 28 Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.

Neodvratnost smrti

14 1 Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. 2 Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí. 3 Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou. 4 Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo. 5 Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl. 6 Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou. 7 Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, 8 byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. 9 Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. 10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? 11 Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne; 12 člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

Naděje i ve smrti

13 Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě. 14 Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán. 15 Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou. 16 A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu, 17 zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel. 18 Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa; 19 voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka. 20 Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho. 21 Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti. 22 Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“

DRUHÁ ŘEČ ELÍFAZOVA

Výtka nadutosti

15 1 Na to navázal Elífaz Témanský slovy: 2 „Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu? 3 Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí? 4 Ty sám porušuješ bázeň Boží, rozjímat před Bohem znemožňuješ. 5 Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil. 6 Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze svévole, tvoje rty vypovídají proti tobě. 7 Jsi snad zrozen jako první z lidí, přišels na svět dříve než pahorky? 8 Vyslechls důvěrný rozhovor Boží, že strhuješ jen na sebe moudrost? 9 Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé ? 10 Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec. 11 Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví? 12 Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima? 13 Svým duchem se stavíš proti Bohu, vypouštíš z úst nehorázná slova. 14 Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy? 15 Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny, 16 což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?

Svévolníci žijí ve strachu

17 Poslouchej mě, co ti sdělím. Budu ti vyprávět, co jsem uzřel, 18 co hlásali moudří, co jim netajili jejich otcové, 19 ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel: 20 Svévolník se úzkostlivě chvěje po všechny dny, hrůzovládci počet jeho let je ukryt. 21 Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce. 22 Nevěří, že by se z temnot vrátil – je vyhlédnut pro meč. 23 Poplašeně bloudí, že není chléb, ví, že je mu připraven den temnot. 24 Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený, 25 neboť vztáhl ruku proti Bohu, počínal si vyzývavě proti Všemocnému, 26 rozběhl se proti němu se skloněnou šíjí, pod hustým krunýřem svých štítů. 27 Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách. 28 Usadil se ve zničených městech, v neobývatelných domech, hrozících zřícením. 29 Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže. 30 Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst. 31 Ač nevěří v šalebnost, bude jí zaveden, výměnou sklidí zase jen faleš. 32 Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat, 33 bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy. 34 Spolek rouhačů zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů; 35 plodí trápení a rodí ničemnosti, jejich lůno připravuje lest.“

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI

Terčem Boha i lidí

16 1 Jób na to odpověděl: 2 „Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením. 3 Kdypak skončí to mluvení do větru? Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš? 4 Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou. 5 Já bych vám však svými ústy dodával odvahu, svými rty bych šetrně projevil soustrast. 6 Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti, když od toho upustím, co ztratím? 7 Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností, že jsi zpustošil celou mou pospolitost. 8 Zasáhl jsi mě, mám na to svědka, je jím má vychrtlost, ta mi to do očí dokazuje. 9 Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby; můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak. 10 Dokořán na mě otvírají ústa, potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou. 11 Bůh mě dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. 12 Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. 13 Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč vylévá na zem. 14 Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. 15 Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. 16 Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, 17 ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. 18 Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu !

Svědek v nebesích i ručitel

19 Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. 20 Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. 21 Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. 22 Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.

17 1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá. 2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím. 3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním? 4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš. 5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.

Lidem k posměchu

6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá. 7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín. 8 Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem. 9 Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější. 10 Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím. 11 Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala. 12 Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko. 13 I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách. 14 Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘ 15 Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří? 16 Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“

DRUHÁ ŘEČ BILDADOVA

Svévolník se sám chytí do sítě

18 1 Na to navázal Bildad Šúchský slovy: 2 „Jak dlouho ještě povedete tyhle řeči? Rozvažte to a pak budem mluvit. 3 Proč jsme ceněni jak dobytek, jsme snad nečistí ve vašich očích? 4 Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš, kvůli tobě má být opuštěna země, má se skála přemístit ze svého místa? 5 Avšak světlo svévolníka zhasne, plamen jeho ohně nezazáří, 6 světlo v jeho stanu ztemní, zhasne nad ním jeho kahan. 7 Těsno bude jeho rázným krokům, vlastní plány přivedou ho k pádu, 8 nohama se zaplete do sítě, prochází se po pletivu nad pastí, 9 za patu se chytí do osidla, zadrhne se kolem něho smyčka. 10 Na zemi je ukryt na něj provaz, nástraha na něho na pěšině.

Obětí Knížete smrti

11 Ze všech stran ho přepadají hrůzy, ženou se mu v patách. 12 Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád! 13 Ať po kusech sžírá jeho kůži, ať mu Kníže smrti pozře údy. 14 Vytržen z bezpečí svého stanu musí kráčet v náruč Krále hrůzy. 15 V jeho stanu se zabydlí, co mu nepatřilo, po jeho příbytku bude roztroušena síra. 16 Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve. 17 Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno. 18 Vyženou ho ze světla do temnot, zapudí ho pryč ze světa. 19 Nezůstane mu nástupce a následník v jeho lidu, z místa, kde pobývá, nikdo nevyvázne. 20 Nad jeho dnem strnou děsem na západě, na východě se jich zmocní hrůza. 21 Tak to dopadne s příbytky bídáků, s místem, kde neznali Boha.“

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI

Jóba opustili i nejbližší

19 1 Jób na to odpověděl: 2 „Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi? 3 Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak nestoudně jednat? 4 I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně. 5 Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? 6 Uznejte přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. 7 Úpím-li pro násilí, zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. 8 Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. 9 Mou slávu ze mne svlékl a sňal korunu z mé hlavy. 10 Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil mou naději jako strom. 11 Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého protivníka. 12 Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu a táboří kolem mého stanu. 13 Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi odcizili, 14 moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě. 15 Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem cizozemec. 16 Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím doprošovat. 17 Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. 18 I padouši se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, 19 všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. 20 Jsem vyzáblý, kost a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. 21 Smilujte se, smilujte se nade mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. 22 Proč mě pronásledujete jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa?

Vykupitel je živ

23 Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis 24 rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! 25 Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. 26 A ač kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. 27 Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynulá mé ledví po tom prahne v mém nitru. 28 Říkáte: ‚Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho. 29 Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“

DRUHÁ ŘEČ SÓFAROVA

Sófar je pobouřen

20 1 Na to navázal Sófar Naamatský slovy: 2 „Jak tak o tom přemítám, musím odporovat, proto abych si pospíšil. 3 Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.

Svévolník nemá naději

4 Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi, 5 že plesání svévolníků trvá krátce a radost rouhačů jen okamžik? 6 I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků, 7 navždy zanikne tak jako jeho výkal, a kdo jej vídali, řeknou: ‚Kde je?‘ 8 Odlétne jak sen a nenajdou ho, bude zaplašen jako vidění noční. 9 Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne, nikdo ho na jeho místě neuvidí. 10 Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným, vlastníma rukama vrátí, co svou silou získal. 11 I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti, i ta s ním ulehne do prachu. 12 Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká a přechovává ji pod jazykem, 13 kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře, 14 jeho pokrm se mu v útrobách změní, stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem. 15 Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha. 16 Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije. 17 Nebude se dívat na tekoucí vody, na řeky, potoky medu a mléka. 18 Výtěžek vrátí, nezhltne jej, nad ziskem z obchodu nebude jásat. 19 Odstrkoval a opouštěl nuzné, uchvátil dům, ač jej nestavěl. 20 V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání. 21 Před jeho žravostí nic neobstálo, proto jeho blahobyt nebude trvalý. 22 I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko, dopadnou na něho ruce všech bědných. 23 Jen ať si plní své břicho, Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv, jeho útroby zasáhne prškou šípů. 24 Bude prchat před železnou zbrojí a prostřelí ho bronzový luk. 25 Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí; zajde obklopen přízraky. 26 Všechna temnota je pro něj uchována, pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk, zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl. 27 Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu. 28 Výnos jeho domu se přestěhuje jinam, rozplyne se v den Božího hněvu. 29 To je úděl svévolného člověka, určený Bohem, Bohem mu přiřčené dědictví.“

Jób (21-42) →