Ježíš Kristus


Křesťanské stránky a sociální síť

X





Neznáte heslo?
Profil ▾
Ježíš Kristus
INFORMACE ↴
Klíčová slova:
Přidáno: 15 srpna, 2012

Zobrazeno: 587 x

Jób (21-42)

DRUHÁ ODPOVĚĎ JÓBOVA SÓFAROVI

Úspěchy svévolníků

21 1 Jób na to odpověděl: 2 „Poslouchejte dobře mou řeč, potěšíte mě tím. 3 Strpte, abych též promluvil; až domluvím, posmívej se. 4 Týká se mé lkání jen člověka? Což nemám důvod být netrpělivý? 5 Obraťte se ke mně, užasnete; dejte si na ústa ruku: 6 Když se rozpomínám, jsem naplněn hrůzou, mého těla se zmocňuje zděšení. 7 Proč naživu zůstávají svévolníci? Dožijí se vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, 8 své potomstvo mají pevně kolem sebe, své potomky mají před očima, 9 v jejich domech je pokoj beze strachu, Boží hůl na ně nedopadá. 10 Jejich býk nebývá připouštěn nadarmo, jejich kráva se otelí a nezmetá. 11 Vypouštějí jako stádo své nezvedence a jejich děti skotačí. 12 Hulákají při bubínku a citeře a radují se za zvuku flétny. 13 Tráví své dny v pohodě a do podsvětí sestupují v mžiku. 14 Bohu říkají: ‚Jdi pryč od nás, nechcem o tvých cestách vědět. 15 Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?‘ 16 Avšak svůj blahobyt nemají v svých rukou. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků. 17 Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu, 18 jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem.

Různý úděl lidský

19 Bůh prý uchovává jejich ničemnosti jejich synům. Kéž splatí přímo jemu, aby to poznal! 20 Kéž na vlastní oči spatří svou bídu, vypije si kalich rozhořčení Všemocného. 21 Zajímá ho, co se stane s jeho domem po něm, když je počet jeho měsíců odměřen? 22 Bude někdo učit Boha vědomostem? On soudí přece i vysoko postavené. 23 Jeden zemře v plném květu, zcela bezstarostný, klidný, 24 jeho dížka je plná mléka a jeho kosti jsou prosáklé morkem. 25 Druhý zemře s hořkou duší, aniž okusil co dobrého. 26 Společně ulehnou do prachu a pokryjí je červi. 27 Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří. 28 Říkáte zajisté: ‚Kde je dům urozeného? Kde je stan, v němž přebývali svévolníci?‘ 29 Což jste se neptali mimojdoucích, neporozuměli jste jejich znamením? 30 V den běd bude zlý ušetřen, bude odnesen v den hrozné prchlivosti. 31 Kdo mu vytkne jeho cestu, kdo mu odplatí za to, co napáchal? 32 Až bude odnesen do hrobky, nad jeho rovem se bude bdít. 33 Hroudy v jámě budou mu lehké; potáhnou se za ním všichni lidé, bude jich před ním bezpočet. 34 Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi – samá věrolomnost.“

TŘETÍ ŘEČ ELÍFAZOVA

Jóbovy hříchy

22 1 Na to navázal Elífaz Témanský slovy: 2 „Znamená před Bohem něco muž? Věru, prozíravý dbá na svoje činy. 3 Což se Všemocný zajímá o tvou spravedlnost, jsou mu tvoje bezúhonné cesty ziskem? 4 Trestá tě snad za to, že se ho bojíš, za to s tebou vchází v soud? 5 Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná. 6 Bezdůvodně jsi bral zástavu od bratří, svlékal jsi z nich šat a nechával je nahé, 7 znaveného neosvěžils vodou, hladovému odepřel jsi chleba. 8 Země patří tomu, kdo má pevnou paži, bude na ní sídlit ten, koho Bůh milostivě přijal. 9 Tys však s prázdnou posílal pryč vdovy, paže sirotků jsi drtil. 10 Proto jsou kolem tebe osidla, náhlý strach tě plní hrůzou, 11 pro tmu nevidíš a spousty vod tě přikrývají.

Jóbova nevěra

12 Což není Bůh vysoko nad nebesy? Pohleď vzhůru na hvězdy, jak jsou vyvýšeny. 13 A ty říkáš: ‚Copak Bůh ví, skrze temné mrákoty co může soudit? 14 Oblaka ho zahalují, takže nevidí; prochází se kdesi po obvodu nebes.‘ 15 Chceš se držet stezky dávnověku, po níž chodívají mužové propadlí ničemnostem, 16 kteří byli zasaženi, ačkoli čas nenadešel, proudem zatopeni do základů? 17 Říkávali Bohu: ‚Jdi pryč od nás.‘ Co jiného jim měl Všemocný udělat? 18 Jejich domy naplňoval blahobytem. Nechť jsou mi vzdáleny záměry svévolníků! 19 Spravedliví to uvidí a zaradují se, nevinný se jim vysměje: 20 ‚Zničeni jsou ti, kdo na nás útočili, a co po nich zbylo, pozřel oheň.‘

Plody smíření

21 Měj se k Bohu důvěrněji, ať užiješ pokoje. Vzejde ti z toho jen užitek. 22 Přijímej z jeho úst naučení, vkládej si do srdce jeho slova. 23 Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován, vzdálíš-li od svého stanu podlost. 24 Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofírské zlato. 25 Pak bude Všemocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra. 26 Ve Všemocném najdeš svoje blaho, budeš pozvedat svoji tvář k Bohu. 27 Budeš-li ho prosit, vyslyší tě, a ty budeš plnit svoje sliby. 28 Rozhodneš-li se pro něco, stane se tak, a na tvých cestách bude zářit světlo. 29 Až budou jiní poníženi, řekneš: ‚Ó pýcho!‘ Bůh zachrání ty, kdo klopí oči. 30 Zachrání toho, kdo není bez viny; bude zachráněn pro čistotu tvých rukou.“

TŘETÍ ODPOVĚĎ JÓBOVA ELÍFAZOVI

Touha po Boží blízkosti

23 1 Jób na to odpověděl: 2 „Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží. 3 Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, 4 předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa. 5 Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne. 6 Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu. 7 Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci. 8 Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, 9 jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to.

Hrůza z Boží blízkosti

10 Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato. 11 Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, 12 od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle. 13 Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. 14 Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci. 15 Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach. 16 Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou. 17 Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.

Zlořády mezi lidmi

24 1 Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou? 2 Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, 3 odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, 4 ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. 5 Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu. 6 Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka. 7 Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu; 8 prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou. 9 Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného. 10 Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy; 11 mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň, 12 ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí. 13 Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách. 14 Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci seplíží jako zloděj. 15 Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří,‘ tvář si zahaluje rouškou. 16 Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět. 17 Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají. 18 Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.

Přání a skutečnost

19 Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší. 20 Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo. 21 Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní. 22 I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist. 23 Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty. 24 Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů. 25 Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“

TŘETÍ ŘEČ BILDADOVA

Boží vyvýšenost

25 1 Na to navázal Bildad Šúchský slovy: 2 „Vladařství a strach jsou v ruce toho, jenž na svých výšinách působí pokoj. 3 Je možno jeho houfy sečíst? Nad kým nevzchází jeho světlo? 4 Což může člověk být před Bohem spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy? 5 Jestliže ani měsíc nesvítí jasně, nejsou-li ani hvězdy čisté před jeho zrakem, 6 což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý !“

TŘETÍ ODPOVĚĎ JÓBOVA BILDADOVI

Divy Božího stvoření

26 1 Jób na to odpověděl: 2 „Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla? Jak zachráníš vysílené rámě? 3 Jak poradíš tam, kde chybí moudrost? Jak seznámíš s tím, co skýtá hojnou pomoc? 4 Komu povídáš ta slova? Čí to dech vychází z tebe? 5 Však i mrtvé věci pod vodami a obyvateli jejich sformovány bývají. 6 Podsvětí je před ním obnaženo, říše zkázy nepřikryta. 7 On roztáhl sever nad pustotou, nad nicotou zavěsil zemi, 8 vody zabaluje do oblaků, mračno pod nimi se neprotrhne; 9 svůj trůn zahaluje, rozprostírá nad ním oblak. 10 Na vodní hladině vykroužil obzor, kde končí světlo i tma. 11 Sloupy nebes se chvějí a trnou, když okřikne vody ; 12 svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora zdolal. 13 Jeho duch dal nebesům velkolepost, jeho ruka proklála útočného hada. 14 Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?“

Jób ujišťuje svou nevinou

27 1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši. 3 Ale dokud budu dýchat, dokud Boží dech bude v mých chřípích, 4 mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě. 5 Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám, 6 setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den. 7 Můj nepřítel však ať je na tom jako svévolník, a ten, kdo proti mně povstává, jako bídák. 8 Jakou naději na zisk má rouhač, vezme-li mu Bůh život? 9 Bude Bůh poslouchat jeho křik, až bude v tísni? 10 Najde blaho ve Všemocném, bude přivolávat Boha v každém čase?

Jób varuje přátele

11 Chci vás poučit o Boží moci, netajit, jak tomu je s Všemocným. 12 Hle, sami jste to všichni uzřeli, proč se tedy oddáváte přeludům? 13 Toto je před Bohem úděl člověka svévolného, dědictví ukrutníků, jež dostanou od Všemocného: 14 Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem; 15 ty, co vyváznou, ty pohřbí smrt, jejich vdovy nebudou je oplakávat. 16 Kdyby někdo nakupil stříbra jak prachu a navršil oděvů jak hlíny, 17 co navrší, to oblékne spravedlivý a stříbro připadne nevinnému. 18 Svůj dům postavil jako mol, jako chatrč, kterou si udělal hlídač. 19 Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu. 20 Hrůzy ho dostihnou jako příval vod, vichřice ho zachvátí v noci, 21 odnese ho východní vítr a bude pryč, vichr jej odvane z jeho místa. 22 Tím ho Bůh postihne nelítostně, před jeho rukou bude marně prchat. 23 Budou nad ním tleskat rukama a ušklíbnou se nad místem, kde býval.“

PÍSEŇ O MOUDROSTI

Člověk propátrá mnohé

28 1 Stříbro má své naleziště a zlato místo, kde se čistí, 2 železo se získává z prachu, z rudy se taví měď. 3 Člověk překonává tmu, prozkoumává v říši šeré smrti temný kámen do každého koutku. 4 Proráží šachtu daleko od místa, kde přebývá. Zapomenuti, bez půdy pod nohama, na laně se houpou a kývají, vzdáleni lidem. 5 Země, z níž vzchází chléb, je vespod zpřevracena jakoby ohněm; 6 v jejím kamení je ložisko safírů, jsou v něm i zlatá zrnka. 7 Dravý pták tam nezná stezku, oko luňáka ji nezahlédne, 8 mládě šelmy po ní nešlapalo, lev po ní nevleče kořist. 9 Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů, 10 do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost, 11 zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.

Cestu k moudrosti nenajde

12 Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti? 13 Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. 14 Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘ 15 Nelze ji získat za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem, 16 nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem. 17 Nedá se srovnat se zlatem či se sklem ani směnit za věci z ryzího zlata, 18 natož za korál a křišťál; moudrost má větší cenu než perly. 19 Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.

Jen Bůh má k moudrosti přístup

20 Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti? 21 Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem. 22 Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.‘ 23 Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo, 24 neboť on dohlédne až do končin země, vidí vše, co je pod nebem. 25 Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, 26 když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, 27 hned tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal 28 a řekl člověku: ‚Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘

ZÁVĚREČNÁ SLOVA JÓBOVA

Vzpomínky na zašlé štěstí

29 1 Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto: 2 „Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh střežil, 3 kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil a já jsem temnotou šel v jeho světle, 4 jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti, kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem, 5 kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď, 6 kdy se mé nohy koupaly ve smetaně a skála mi vylévala potoky oleje. 7 Když jsem procházel branou vzhůru k městu, abych na náměstí zaujal své místo, 8 mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát, 9 velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku, 10 hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru. 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist. 18 Říkal jsem: ‚Zahynu se svým hnízdem a rozmnožím své dny jako Fénix. 19 Můj kořen se rozloží při vodách, na mém větvoví bude nocovat rosa. 20 Moje sláva se mi bude obnovovat a můj luk v mé ruce bude stále pružný.‘ 21 Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkali při mé radě; 22 po mém slovu už nic neměnili, má řeč na ně kanula jak rosa. 23 Čekávali na mě jako na déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti. 24 Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru, a oni neodmítali světlo mé tváře. 25 Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele, bydlel jsem jako král mezi houfy, jako ten, kdo těší truchlivé.

Nářek nad současným ponížením

30 1 Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. 2 K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? 3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, 4 trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. 5 Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; 6 musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, 7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, 8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. 9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; 10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. 11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. 12 Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, 13 rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. 14 Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. 15 Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. 16 A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. 17 V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. 18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; 19 jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. 20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. 21 Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. 22 Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. 23 Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. 24 Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. 25 Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? 26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. 27 Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. 28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. 29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. 30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. 31 Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“

Očistná přísaha

31 1 „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? 2 Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? 3 Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? 4 Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? 5 Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, 6 ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. 7 Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, 8 ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. 9 Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, 10 ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. 11 Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, 12 byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. 13 Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, 14 co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? 15 Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? 16 Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději 17 a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl – 18 ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –, 19 jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, 20 jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, 21 jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, 22 ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. 23 Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. 24 Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘ 25 jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, 26 jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, 27 a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal, 28 i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. 29 Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého – 30 vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, 31 lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘ 32 cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –, 33 jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, 34 že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. 35 Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. 36 Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. 37 O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. 38 Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, 39 jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, 40 ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.

Elíhú zasahuje

PRVNÍ ŘEČ ELÍHÚOVA

I mladí mohou být moudří

32 1 Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý. 2 Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh. 3 Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka. 4 Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. 5 Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. 6 Na to tedy navázal Elíhú, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. 7 Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. 8 Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. 9 Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. 10 Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. 11 Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. 12 Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. 13 Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ 14 Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. – 15 Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. 16 Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. 17 Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. 18 Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. 19 Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. 20 Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. 21 Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; 22 nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.

Člověk není bez viny

33 1 Ty, Jóbe, slyš dobře mou řeč, všem mým slovům dopřej sluchu. 2 Pohleď, otevírám ústa, pod mým patrem promlouvá můj jazyk. 3 Má řeč tryská z upřímného srdce, mé rty mluví o poznání vytříbeném. 4 Boží duch mě učinil, dech Všemocného mě oživil. 5 Můžeš-li, odpovídej, předlož mi svou při, postav se! 6 Hle, já budu tvými ústy před Bohem, i já jsem jen kus hlíny. 7 Hle, nemusí tě přepadat strach ze mne, ani moje naléhání tebe tížit. 8 Řekl jsi to přede mnou a já jsem tvá slova slyšel: 9 ‚Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti. 10 Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele, 11 sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.‘ 12 Hle, odpovídám ti: Zde nejsi v právu, neboť Bůh je větší než člověk.

Bůh chce člověka vykoupit

13 Proč s ním vedeš spor? Že svými slovy neodpovídá? 14 Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne. 15 Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku, 16 tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal, 17 aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí, 18 aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou. 19 Bolestmi je kárán na svém loži, stálým svárem v kostech, 20 takže jeho život si oškliví pokrm a jeho duše vytoužené jídlo. 21 Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. 22 Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. 23 Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, 24 tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: ‚Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.‘ 25 Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání. 26 Bude-li prosit Boha a on v něm najde zalíbení, ukáže mu svou tvář za hlaholu polnic a člověku vrátí jeho spravedlnost. 27 Bude zpívat před lidmi a řekne: ‚Hřešil jsem a převracel, co bylo přímé, ale nebylo mi odplaceno stejným.‘ 28 Bůh vykoupil jeho duši, aby neodešla do jámy, jeho život smí hledět na světlo. 29 To vše učiní Bůh pro muže dvakrát i třikrát, 30 aby odvrátil jeho duši od jámy a přivedl ke světlu, do světla živých. 31 Poslouchej mě, Jóbe, pozorně, mlč, já budu mluvit. 32 Bude-li co říci, odpověz mi, promluv, chci pro tebe spravedlnost. 33 Nebudeš-li mít co říci, poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost.“

DRUHÁ ŘEČ ELÍHÚOVA

Jób není v právu

34 1 Na to navázal Elíhú slovy: 2 „Vy moudří, slyšte mé řeči, vy vědoucí, naslouchejte mi. 3 Ucho přece přezkušuje řeči, patro vychutnává pokrm. 4 Volme si, co je právo, ať zvíme mezi sebou, co je dobré. 5 Jób řekl: ‚Jsem spravedlivý, a Bůh upírá mi právo. 6 Mám lhát? Proti svému právu mluvit ? Zasáhl mě zkázonosný šíp, avšak ne pro přestoupení.‘ 7 Který muž je jako Jób? Prý pije výsměch jako vodu, 8 spolčuje se s pachateli ničemností, obcuje se svévolnými lidmi; 9 řekl: ‚Muži není k ničemu mít zalíbení v Bohu.‘

Všemocný je spravedlivý

10 Proto mě slyšte, rozumní mužové: Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví. 11 Podle toho, co člověk udělá, odplatí jemu, s každým nakládá podle jeho stezky. 12 Opravdu, Bůh nejedná svévolně, Všemocný právo nepokřiví. 13 Kdo mu dal pod dohled zemi a kdo před něho položil celý svět? 14 Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech k sobě zpět stáhl, 15 tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach. 16 Máš-li tedy rozum, poslyš toto, dopřej sluchu tomu, co říkám. 17 Což může panovat ten, kdo nenávidí právo? Nebo Úctyhodného, jenž je spravedlivý, prohlásíš za svévolníka?

Spravedlivý je všemocný

18 Je snad možno říci králi: ‚Ty ničemo,‘ nebo urozeným: ‚Svévolníku?‘ 19 Bůh nestraní velmožům, nedá přednost váženému před nuzákem, protože všichni jsou dílem jeho rukou. 20 Umírají v okamžení, třeba o půlnoci. Lid se zachvěje, když odcházejí; i vznešený je odvolán, aniž kdo hne rukou. 21 Na cesty každého jsou upřeny jeho oči, on každý krok vidí. 22 Není temnoty ani šera smrti, kde by se mohli skrýt pachatelé ničemností. 23 Na nikoho nevkládá nic navíc, že by se musel s Bohem soudit. 24 Ctihodné bije, nemusí nic vyšetřovat, jiné staví na ta místa; 25 je obeznámen s jejich dílem, podvrátí je za noc a jsou rozdrceni. 26 Potrestá je jako svévolníky, každý na to bude hledět, 27 za to, že se odchýlili pryč od něho a neměli uznání pro žádnou jeho cestu, 28 takže se až k němu donesl křik nuzných a slyšel křik utištěných. 29 Když zůstane klidný, kdo ho smí prohlásit za svévolníka? Když skrývá tvář, kdo ho může spatřit? A přece bdí nad pronárody i jednotlivci, 30 aby nekraloval člověk – rouhač a nestalse svůdcem lidu.

Rozhodnutí neleží u Jóba

31 Sluší se doznat Bohu: ‚Snáším svůj trest, nebudu už pohoršlivě jednat. 32 Poučuj mě o tom, na co nestačí můj pohled. Spáchal-li jsem podlost, už tak neučiním.‘ 33 Má snad odplácet dle tvého, když ty jeho názor za nic nemáš? Ty bys to měl rozhodnout, ne já. Pověz, co víš! 34 Rozumní mužové mi přisvědčí a moudrý muž mi bude naslouchat: 35 ‚Jób nemluví uváženě, jeho slova nejsou prozíravá. 36 Je třeba jednou provždy Jóba přezkoušet, protože odpovídá jako mužové propadlí ničemnostem. 37 Vždyť ke svému hříchu přidává nevěrnost, mezi námi si výsměšně tleská a má mnoho řečí proti Bohu.‘“

TŘETÍ ŘEČ ELÍHÚOVA

Vyvýšenost Boží

35 1 Na to navázal Elíhú slovy: 2 „Myslíš si, že je to podle práva říkat: ‚Moje spravedlnost převyšuje Boží?‘ 3 Říkat: ‚Co z toho máš? Co mi prospěje, nebudu-li hřešit?‘ 4 Odpovím ti několika slovy, i tvým přátelům, kteří jsou s tebou. 5 Pohleď na nebe a viz, popatř na mraky vysoko nad sebou. 6 Jestliže jsi zhřešil, čeho jsi dosáhl proti němu? Bude-li tvých přestoupení sebevíc, co mu tím uděláš? 7 Jestliže jsi jednal spravedlivě, co jsi mu dal, co přijal z tvé ruky? 8 Jen člověka jako ty zasáhne tvá svévole, lidského syna tvá spravedlnost.

Mlčení Boží

9 Lidé křičí pro množství útisku, volají o pomoc pro tvrdou paži mocných, 10 a nikdo se nezeptá: ‚Kde je Bůh, můj Učinitel, který dává člověku i v noci prozpěvovat, 11 vyučuje nás a nikoli zvířata zemská a činí nás moudřejší nad nebeské ptactvo?‘ 12 Potom jim ovšem neodpovídá, když křičí pro pýchu zlovolných. 13 Bůh přece nedá sluchu falši, Všemocný na to ani nepohlédne, 14 zvláště když o něm prohlašuješ: ‚Nedívá se na to.‘ Tvá pře je před ním, jen na něho čekej! 15 Jestliže tedy nestíhá hněvem a nestará se příliš o zpupnost, 16 Jób si otevírá ústa do větru a neuváženě vede zbytečné řeči.“

ČTVRTÁ ŘEČ ELÍHÚOVA

Bůh člověka vychovává

36 1 Elíhú dále pokračoval slovy: 2 „Měj se mnou trochu trpělivosti a sdělím ti, že ještě mám o Bohu co říci. 3 Začnu se svým věděním zdaleka a přiznám svému Učiniteli spravedlnost, 4 neboť opravdu má slova nejsou klam; před tebou je člověk dokonalých vědomostí. 5 Hle, Bůh je úctyhodný, nezavrhne bez příčiny, je úctyhodný silou i srdcem. 6 Nenechá naživu svévolníka, ale utištěným dopomůže k právu. 7 Od spravedlivého neodvrací zrak; s králi je na trůn dosazuje navždy a jsou vyvýšeni. 8 Jsou-li však spoutáni řetězy, chyceni do provazů utrpení, 9 oznamuje jim, čeho se dopustili, že se rozbujela jejich přestoupení, 10 otvírá jim ucho pro napomenutí a vyzývá je, aby se odvrátili od ničemností. 11 Poslechnou-li, budou-li mu sloužit, dokončí své dny v pohodě a v rozkoších svá léta. 12 Neposlechnou-li, sejdou hubící střelou a zahynou pro svou nerozvážnost. 13 Kdo jsou rouhavého srdce, přispívají k hněvu, nevolají o pomoc, ani když je spoutá. 14 Proto zemře jejich duše v mládí a jejich život skončí se zasvěcenci smilstva. 15 Utištěného zachrání skrze jeho utrpení, otevře mu ucho skrze útlak.

Kdo je podobný Bohu?

16 To on tě odláká z jícnu soužení; abys měl kolem volný prostor, bez stísněnosti, a poklidný stůl plný tučnosti. 17 Chceš-li se svévolně přít, pře tě přivede před soud. 18 Ať tě rozhořčení nezláká k tleskání a velké výkupné ať tě nesvede z cesty. 19 Vytrhne tě volání o pomoc, když se soužíš a napínáš všechnu svou sílu? 20 Nedychti po noci, která odvede národy z jejich míst. 21 Bedlivě dbej, aby ses neobracel k ničemnosti a nevolil ji raději než utrpení. 22 Hle, jak nedostupný je Bůh ve své síle! Kdo je učitel podobný jemu? 23 Kdo smí dohlížet na jeho cestu? Kdo smí říci: ‚Jednáš podle?‘ 24 Pamatuj, že máš vyvyšovat jeho dílo, jež lidé opěvují. 25 Všichni lidé je vyhlížejí, avšak člověk přihlíží jen zdáli.

Hymnus na Boží vznešenost

26 Hle, Bůh je vyvýšený, nad naše poznání, počet jeho let je nevyzpytatelný. 27 Přitahuje vodní kapky, padají jako déšť a v jeho záplavu se mění, 28 když se z mračen valí proudy a hojně skrápějí člověka. 29 Rozumí někdo rozprostření mraků, hromobití v jeho stánku? 30 Hle, nad tím rozprostírá světlo a přikrývá kořeny moře. 31 Povede při s lidmi ten, jenž dává hojný pokrm. 32 Dlaněmi se chápe světla blesků, přikazuje jim zasáhnout útočníka. 33 Ohlašuje ho jeho hromový hlahol, dokonce i stádo ohlašuje jeho příchod.

37 1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.

Kdo pochopí divy Boží?

14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“

Bůh promluvil

PRVNÍ ŘEČ BOŽÍ

Pán země i moře

38 1 Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: 2 „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? 3 Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. 4 Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. 5 Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřicí šňůru? 6 Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen, 7 zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? 8 Kdo sevřel moře vraty, když se valilo z lůna země, 9 když jsem mu určil za oděv mračno a za plénku temný mrak, 10 když jsem mu stanovil meze, položil závory a vrata 11 a řekl: ‚Až sem smíš přijít, ale ne dál; zde se složí tvé nespoutané vlnobití!‘ 12 Zdali jsi ty někdy za svých dnů dal příkaz jitru a vykázal jitřence její místo, 13 aby se chopila okrajů země a svévolníci byli z ní vytřeseni? 14 Země se mění jak hlína pod pečetidlem, ale oni tu stojí, ač jsou jen šat. 15 Svévolníkům bude odepřeno světlo a zvednutá paže bude přeražena. 16 Přišel jsi až ke zřídlu moře, procházel ses po dně propastné tůně? 17 Byly ti odkryty brány smrti, brány šeré smrti jsi spatřil? 18 Postřehls celou šíři země? Pověz, znáš-li to všechno.

Pán vod i hvězd

19 Kde je cesta k obydlí světla? Kde má své místo temnota? 20 Můžeš je vykázat do jejich hranic? Máš ponětí o stezkách k jejich domu? 21 Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů? 22 Přišel jsi někdy ke skladům sněhu, spatřil jsi sklady krupobití, 23 které si šetřím pro časy soužení, pro den války a boje? 24 Kde je cesta k místu, kde se dělí světlo? Odkud se žene na zemi východní vítr? 25 Kdo vyryl koryta povodni a bouřnému mračnu cestu, 26 aby pršelo na liduprázdnou zemi, na poušť, v níž člověka není, 27 aby se napojila místa pustá a zpustošená a vzešla mladá tráva? 28 Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy? 29 Z čího lůna vyšel led? Kdo rodí nebeské jíní? 30 Vody tuhnou na kámen, zamrzá hladina propastné tůně. 31 Dovedeš spoutat mihotavý třpyt Plejád nebo rozvázat pouta Orióna? 32 Vyvedeš hvězdy zvířetníku v pravý čas a povedeš souhvězdí Lva s jeho mladými? 33 Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na zemi? 34 Pozvedneš svůj hlas k oblaku, aby tě přikryla spousta vod? 35 Posíláš snad pro blesky, aby přišly a ohlásily se ti: ‚Tu jsme‘? 36 Kdo dal ibisovi moudrost a kohoutovi rozum? 37 Kdo je tak moudrý, aby sečetl mraky? Kdo složí nebeské měchy, 38 když prach se v slitinu spojí a hroudy k sobě přilnou?

Pán zvěře i ptactva

39 Můžeš ulovit pro lva kořist a uspokojit lačnost lvíčat, 40 když se krčí v peleších, číhají ve svém doupěti v houští? 41 Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata volají k Bohu a bloudí bez potravy?

39 1 Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? 2 Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, 3 jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? 4 Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? 5 Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, 6 jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? 7 Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, 8 na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. 9 Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? 10 Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? 11 Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce ? 12 Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? 13 Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; 14 svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, 15 zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. 16 Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. 17 Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. 18 Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. 19 Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? 20 Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, 21 v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, 22 vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. 23 Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, 24 s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, 25 zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. 26 Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? 27 Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? 28 Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. 29 Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. 30 Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“

JÓB ODPOVÍDÁ BOHU

40 1 Hospodin dále řekl Jóbovi toto: 2 „Smí se člověk přít se Všemocným? Smí ho kárat? Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ 3 Jób na to Hospodinu odpověděl: 4 „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. 5 Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.“

DRUHÁ ŘEČ BOŽÍ

S Bohem se nelze měřit

6 Na to odpověděl Jóbovi ze smrště Hospodin slovy: 7 „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. 8 Chceš vskutku rušit můj soud, prohlásit mě za svévolníka a sám zůstat spravedlivý? 9 Zdalipak máš paži jako Bůh a jako on hřímáš svým hlasem? 10 Ozdob se tedy důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost. 11 Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho, 12 pohleď na každého pyšného a zkruš ho, sraz na místě svévolníky, 13 ukryj je všechny společně do prachu, jejich tvář ovaž pro úkryt v zemi. 14 Potom ti vzdám chválu i já, že tvá pravice tě zachránila.

Netvor behemót

15 Pohleď jen na behemóta, i jeho jsem učinil jako tebe; on jako dobytče žere trávu. 16 Pohleď, jakou má sílu v bedrech, jak mocné jsou svaly jeho břicha. 17 Napřímí ocas jako cedr, šlachy jeho stehen jsou propletené, 18 jeho kosti jsou bronzové válce, jeho hnáty jako železný sochor. 19 On byl na počátku Božích cest; jen jeho Učinitel může na něj s mečem. 20 Pastvu mu poskytují hory, kde dovádí všeliká zvěř polní, 21 uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu. 22 Lotos jej zastírá svým stínem, potoční topoly ho obklopují. 23 A hle, vzedme-li se řeka, neustoupí, důvěřuje si, i když se mu Jordán do tlamy valí. 24 Kdo se mu postaví do očí a provleče mu chřípím smyčku?

Netvor livjátan

25 Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk? 26 Vložíš mu do chřípí sítěnou houžev, probodneš mu čelist hákem? 27 Bude se tě doprošovat o smilování a pokorně s tebou mluvit? 28 Uzavře snad s tebou smlouvu, abys jej vzal provždy za otroka? 29 Můžeš si s ním pohrávat jak s ptáčkem? Uvážeš ho pro své děvečky? 30 Budou o něj společníci smlouvat, rozkouskují si ho kupčíci? 31 Propíchneš mu kůži bodci, jeho hlavu rybářskými harpunami? 32 Zkus na něho vložit ruku! Pomysli na boj, a neuděláš to.

41 1 Hle, čekat na něho je ošidné, při pohledu na něho se člověk hroutí. 2 Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? 3 Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil? Pod celým nebem všechno je mé. 4 Nemohu mlčet o jeho údech, nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla. 5 Kdo odkryl jeho oděv a přistoupil k němu s udidly dvojitými? 6 Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. 7 Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, 8 dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne; 9 jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. 10 Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, 11 z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, 12 z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, 13 jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, 14 v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, 15 laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, 16 jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. 17 Když se zvedne, sami bohové se leknou, při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, 18 meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. 19 Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, 20 šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, 21 kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp. 22 Vespod má ostny podobné střepům, vleče se blátem jako smyk na obilí, 23 způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, 24 nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla. 25 Na prachu země mu není podobného, kdo by byl prost všeho děsu. 26 Na všechno vysoké pohlíží svrchu, nad všemi šelmami je králem.“

JÓBOVO VYZNÁNÍ

42 1 Jób na to Hospodinu odpověděl: 2 „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. 3 Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží ? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. 4 Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. 5 Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. 6 Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“

Dohra

JÓBOVA MODLITBA ZA PŘÁTELE

7 Když Hospodin k Jóbovi domluvil tato slova, řekl Elífazovi Témanskému: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób. 8 Vezměte tedy za sebe sedm býčků a sedm beranů a jděte k mému služebníku Jóbovi. Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se za vás modlí. Já ho přijmu milostivě a nepotrestám vás za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ 9 I šli Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský učinit, co jim Hospodin nařídil. A Hospodin Jóba milostivě přijal. 10 Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.

JÓBŮV POŽEHNANÝ KONEC

11 I přišli k němu všichni jeho bratři a všechny sestry a všichni jeho dřívější známí, aby s ním v jeho domě pojedli chléb. Projevovali mu soustrast a snažili se ho potěšit po všem tom zlu, jež na něj Hospodin uvedl, a každý mu daroval po kesítě a zlatém kroužku. 12 A Hospodin Jóbovi žehnal ke konci více než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí a koz, šest tisíc velbloudů, tisíc spřežení skotu a tisíc oslic. 13 Měl také sedm synů a tři dcery. 14 Jednu nazval Jemíma, druhou Kesía a třetí Keren-ha-púk. 15 Po celé zemi se nenašly tak krásné ženy, jako byly dcery Jóbovy. Otec jim dal dědictví jako jejich bratrům. 16 Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny i syny svých synů do čtvrtého pokolení. 17 I zemřel Jób stár a sytý dnů.

← Jób (1-20)

 

Vaše hodnocení





Pokud nejste registrovaným uživatelem, potom váš komentář se musí schválit správcem webu
(z bezpečnostních důvodu, aby se nejednalo o reklamu, nebo spam).

Diskuze k tomuto příspěvku.

Napsat první komentář