Zjevení Janovo je jediným kanonickým nz zástupcem literárního druhu, zvaného apokalypsa neboli zjevení. Má některé znaky společné s apokalyptickou literaturou pozdního židovství, avšak na rozdíl od ní je zde apokalyptické schéma naplněno novým obsahem, zejména zvěstí ukazující ke Kristu a jeho jedinečné moci a slávě. Správný název knihy udává 1,1: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu...“ Kristus pak jeho obsah naznačil prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.
Autor Zjevení Janova je podle staré církevní tradice ztotožňován s apoštolem Janem, synem Zebedeovým a autorem čtvrtého evangelia i tři janovských listů. Z některých náznaků textu lze soudit, že kniha vznikla v Malé Asii na sklonku vlády císaře Domitiana v letech 94-96.
Spis je možno rozčlenit na základě údaje v 1.19 na úvodní vidění (k.1), dále na úsek popisující současnost církve s jejími klady, nedostatky i těžkým údělem (k. 2-3) a na popis budoucnosti, líčení apokalyptického dramatu (k. 4-22).
Zjevení Janovo mluví obraznou, symbolickou řečí, tehdejšímu čtenáři sice bližší než nám, ne však beze zbytku pochopitelnou. Autor chtěl zřejmě své současníky povzbudit v těžkých situacích tím, že jim ukazuje k přicházejícímu období slávy církve, pro které byl dán základ Kristovým křížem a vzkříšením. Vítězství bude patřit Beránkovi a těm, kdo se rozhodli jej cele následovat. Tento motiv rozhodnutí vystupuje do popředí spolu s výzvami ke stálosti, bdělosti a zachovávání ryzího svědectví.
Zjevení Janovo bylo velmi čteno v dobách otřesů a krizí. Mělo značný vliv i na dějiny křesťanského umění.
