List Židům

Kapitola 1

Syn – konečně zjevení Boží slávy

¹Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; ²v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. ³On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech ⁴a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno. ⁵Komu kdy z andělů Bůh řekl: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!‘ A jinde se praví:

,Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.‘

⁶A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět:

,Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!‘

⁷O andělech je řečeno:

,Jeho andělé jsou vanutí větru
A jeho služebníci plápolající oheň.‘

⁸O Synovi však:

,Tvůj trůn, Bože, je na věky věků
a žezlo práva je žezlem tvého království. ⁹Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost,
proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj
olejem radosti nad všechny tvé druhy.‘

¹⁰A dále:

,Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. ¹¹Ona pominou, ty však zůstáváš;
nebesa zvetšení jako oděv, ¹²svineš je jako plášť a jako šat se změní,
ty však jsi stále týž
a tvá léta nikdy neustanou.‘

¹³Kterému z andělů kdy řekl:

,Usedni po mé pravici,
dokud ti nedám nepřátele
za podnož tvého trůnu!‘

¹⁴Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?

Kapitola 2

¹Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. ²Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, ³jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením? První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám; ⁴Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.

Smysl Synova ponížení

⁵Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, ⁶kdežto o Synu je na jednom místě řečeno:
,Co je člověk, že ho máš, Bože, na mysli,
a Syn člověka, že na něj hledíš? ⁷Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly,
pak jsi ho korunoval cti a slávou, ⁸všecko jsi podrobil pod jeho nohy.‘ Když mu tedy podrobil všecko, znamená to, že nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno. ⁹Ale vidíme toto, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je po utrpení smrti korunován cti a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. ¹⁰Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. ¹¹A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcování, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká:

¹²,Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím,
uprostřed shromáždění tě budu chválit.‘

¹³A jinde praví:

,Také já svou důvěru složím v Boha.‘ A dále:

,Hle, já a děti, které mi dal Bůh.‘

¹⁴Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrti zbavil moci toho, kdo smrti vládne, totiž ďábla, ¹⁵a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí držení po celý život v otroctví. ¹⁶Neujímá se přece andělů, ale ,ujímá se potomků Abrahamových‘. ¹⁷Proto musil být ve všem jako bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. ¹⁸Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.

Kapitola 3

Výzva k cestě do odpočinutí

¹Proto bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: ²byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i ,Mojžíš byl věrný v celém Božím domě‘. ³Ježíš je však hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako stavitel domu je víc než li dům sám. ⁴Každý dům někdo staví; ten, kdo postavil vše, je Bůh. ⁵Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl dosvědčit to, co teprve bude vysloveno. ⁶Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, dokud si do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději. ⁷Proto, jak říká Duch svatý:

„Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, ⁸nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru
jako v den pokušení na poušti, ⁹kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli,
ač viděli mé skutky ¹⁰po čtyřicet let.
Proto jsem se na to pokolení rozhněval
a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí,
dodnes mé cesty nepoznali. ¹¹Ve svém hněvu jsem přísahal:
Nevejdou do mého odpočinutí!‘

¹²Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. ¹³Naopak, povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ,dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. ¹⁴Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. ¹⁵Je řečeno: ,Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!‘ ¹⁶Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? ¹⁷A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? ¹⁸A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? ¹⁹Tak vídáme, že nemohli vejít pro svou nevěru.

Kapitola 4

¹Střesme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. ²I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. ³Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jako bylo řečeno: ‚Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!‘ To řekl Bůh, až jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. ⁴O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: ,I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.‘ ⁵Zde však čteme: ‚Do mého odpočinutí nevejdou.‘ ⁶Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, ⁷určuje Bůh jiné ,dnes‘. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: ,Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!‘ ⁸Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. ⁹Tak má Boží lid pravá sobotní odpočinek teprve před sebou. ¹⁰Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. ¹¹A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. ¹²Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. ¹³Není tvora, který by se před ním nemohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Ježíš pravý velekněz

¹⁴Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. ¹⁵Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. ¹⁶Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Kapitola 5

¹Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. ²Má mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám se také podléhá slabosti. ³A proto je povinen přináší oběti za hřích nejenom za lid, ale i sám za sebe. ⁴Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona. ⁵Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl: ,Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.‘ ⁶A na jiném místě říká: ,Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ ⁷Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. ⁸Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jimž prošel, ⁹tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, ¹⁰když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Varování před ochabnutím

¹¹O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. ¹²Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. ¹³Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. ¹⁴Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.

Kapitola 6

¹Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, ²k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. ³Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí. ⁴Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého ⁵a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, ⁶a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. ⁷Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. ⁸Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena. ⁹I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse. ¹⁰Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím. ¹¹Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do konce, kdy se naplní naše naděje; ¹²proto neochabujte, ale vezměte si za vzor ty, kdo pro víru a trpělivost mají podíl na zaslíbení. ¹³Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém: ¹⁴,Hojně ti požehnám a dám ti mnoho potomků.‘ ¹⁵A protože byl Abraham trpělivý, dosáhl splnění Božího slibu. ¹⁶Lidé totiž přísahají při někom větším a přísaha je zárukou, kterou končí každý spor. ¹⁷Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. ¹⁸A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. ¹⁹V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, ²⁰kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.

Kapitola 7

Kněz podle řádu Melchisedechova

¹Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu ²a Abraham mu z veškeré kořistí dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. ³Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. ⁴Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti. ⁵Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu, tj. od svých bratří, ačkoli všichni pocházejí z Abrahámova rodu. ⁶Od Abrahama však dostal desátek ten, který nepocházel z rodu Levi, a Abraham, který měl zaslíbení, přijal od něho požehnání. ⁷A není sporu, že větší žehná menšímu. ⁸Levité dostávají desátky jako smrtelní lidé, Melchisedech však jako ten, o kom Písmo svědčí, že žije. ⁹Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. ¹⁰Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. ¹¹Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle Áronova? ¹²Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. ¹³A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. ¹⁴Je dobře známo, že Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení. ¹⁵To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz ¹⁶ne podle zákona o tělesném původu, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života, ¹⁷jak se o něm svědčí: ,Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ ¹⁸Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný – ¹⁹zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti – avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. ²⁰A navíc se to nestalo bez přísahy. Levité se totiž stávali kněžími bez Boží přísahy. ²¹Ježíš však se jím stal s přísahou; vždyť mu bylo řečeno: ,Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.‘ ²²Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. ²³A dále: Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. ²⁴Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. ²⁵Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.

Nová smlouva převyšuje starou

²⁶To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, ²⁷který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. ²⁸Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.

Kapitola 8

¹Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu ²v nebesích jako služebník právě svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. ³Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. ⁴Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. ⁵Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ,Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ ⁶Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. ⁷Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. ⁸Ale když Bůh kárá svůj lid, říká:

,Hle, přicházejí dny, praví Hospodin,
kdy s domem izraelským i s domem judským
uzavřu smlouvu novou, ⁹ne jako byla ta smlouva,
kterou jsem uzavřel s jejich otci
v den, kdy jsem je vzal za ruku,
abych je vyvedl ze země egyptské.
Neboť oni nezůstali v mé smlouvě,
a já jsem se jich zřekl,
praví Hospodin. ¹⁰A toto je smlouva, kterou uzavřu
S domem izraelským po oněch dnech,
Praví Hospodin:
Dám své zákony do jejich mysli
a napíšu jim je na srdce.
Budu jim Bohem
a oni budou mým lidem. ¹¹Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra
a nebude vybízet: ,Poznej Pána‘,
protože mě budou znát všichni,
od nejmenšího až do největšího. ¹²Slituji se nad jejich nepravostmi
A na jejich hříchy už nevzpomenu.‘

¹³Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku.

Kapitola 9

První bohoslužba byla náznakem budoucích věcí

¹I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské. ²To byl stánek, v jehož přední části, zvané svatyně, byly svícny a stůl na předložené chleby. ³Za oponou byla druhá část stánku, nazývaní nejsvětější svatyně. ⁴Tam byl zlatý kadidlový oltář, truhla smlouvy, ze všech stran krytá zlatem, v ní pak byla zlatá nádoba s manou, Áronova hůl, která se kdysi zazelenala, a desky smlouvy. ⁵Nad ní byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali víko truhly. O tom teď není třeba dopodrobna mluvit. ⁶Od té doby, kdy bylo všecko zařízeno, vcházeli stále do přední části stánku kněží a konali tam bohoslužbu. ⁷Do druhé části stánku vcházel jen jednou za rok sám velekněz, a to nikdy bez krve, kterou obětoval za sebe i za přestoupení lidu. ⁸Tím Duch svatý naznačuje, že ještě nebyla otevřena cesta do nejsvětější svatyně, pokud stála přední část stánku. ⁹To bylo podobenstvím pro nynější čas, neboť dary a oběti, které se tam přinášely, nemohly dokonale očistit svědomí toho, kdo je obětuje; ¹⁰jde jen o pokrmy, nápoje a různá omývání, tedy o vnější předpisy, platné jen do nového uspořádání. ¹¹Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, tj. patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. ¹²A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. ¹³Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, ¹⁴čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. ¹⁵Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno – neboť jeho smrt přinesla vykoupení z hříchů, spáchaných za první smlouvy. ¹⁶Při závěti se musí prokázat smrt toho, kdo ji ustanovil. ¹⁷Jen závěť zemřelých je totiž platná; nemá však platnost, dokud žije ten, kdo ji ustanovil. ¹⁸Proto ani první smlouva nebyla uzavřena bez vylití krve; ¹⁹když Mojžíš všemu lidu oznámil všecka přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a pokropil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: ²⁰„Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh“ ²¹Podobně pokropil krví i stánek a všecko bohoslužebné náčiní. ²²Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. ²³To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnější obětí. ²⁴Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. ²⁵Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; ²⁶jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby sovu obětí sňal hřích. ²⁷A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, ²⁸tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.

Kapitola 10

Dokonalá oběť Kristova

¹V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. ²Kdyby ti, kdo je přinášejí, neměli už vědomí hříchu, protože byli jednou provždy očištěni, dávno by byly tyto oběti přestaly. ³Ale těmito oběťmi se hříchy naopak každoročně připomínají, ⁴neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. ⁵Proto Kristus říká, když přichází na svět:
,Oběti ani dary jsi nechtěl,
ale dal jsi mi tělo. ⁶V zápalné oběti ani v oběti za hřích,
Bože, jsi nenašel zalíbení. ⁷Proto jsem řekl: Zde jsem,
abych konal, Bože, tvou vůli,
jak je o mně v tvé knize psáno.‘

⁸Předně říká: .Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení‘ – totiž v takových, jaké se obětují podle zákona. ⁹Potom však řekne: ‚Zde jsem, abych konal tvou vůli.‘ Tak ruší prvé, aby ustanovil druhé. ¹⁰Tou vůlí jsme posvěceni, neboť Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo. ¹¹Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. ¹²Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží ¹³a hledí vstříc tomu, ,až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu.‘ ¹⁴Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. ¹⁵Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká:

¹⁶,Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu
po oněch dnech, praví Pán;
dám své zákony do jejich srdce
a vepíšu jim je do mysli; ¹⁷na jejich hříchy a nepravosti
už nikdy nevzpomenu.‘

¹⁸Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti. ¹⁹Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně ²⁰cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – tj. obětováním svého těla. ²¹Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, ²²přistupujeme před Boha s opravdovým srdcem a plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. ²³Držíme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný. ²⁴Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. ²⁵Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Varování před odpadnutím milosti

²⁶Jestliže svévolně hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ²⁷ale jen s hrozným soudem a ,žárem ohně, který stráví Boží odpůrce‘. ²⁸Už ten, kdo pohrdne zákonem Mojžíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na základě svědectví dvou nebo tří svědků. ²⁹Pomyslete, oč hroznějšího trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího Syna a za nic nemá krev smlouvy, již byl posvěcen, tak se vysmívá Ruchu milosti. ³⁰Vždyť víme, kdo řekl: ,Já budu trestat, má je odplata.‘ A jinde: ,Pán bude soudit svůj lid.‘ ³¹Je hrozné upadnout do ruky živého Boha. ³²Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; ³³někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskování, jiní tím, že stáli při postižených. ³⁴Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. ³⁵Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. ³⁶Potřebujeme však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. ³⁷Vždyť už jen ,docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. ³⁸Avšak můj spravedlivý – říká Bůh –
bude žít, protože uvěřil.
Kdo by však odpadl,
v tom nenajdu zalíbení.‘

³⁹Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.

Kapitola 11

Víra je upnuta k tomu, co ještě není vidět

¹Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. ²K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. ³Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny věky, takže to, co hledíme, nevzniklo z viditelného. ⁴Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary; protože věřil, ,ještě mluví, ač zemřel‘. ⁵Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ,Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. ⁶Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. ⁷Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. ⁸Abrahám věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. ⁹Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, ¹⁰a upínal nadějí k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. ¹¹Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. ¹²Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, ,jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu‘. ¹³Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. ¹⁴Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. ¹⁵Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. ¹⁶Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem.
Vždyť jim připravil své město. ¹⁷Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ¹⁸,Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ ¹⁹Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. ²⁰Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal požehnání v pohledu do budoucna. ²¹Jákob věřil, a když umíral, požehnal oběma Josefovým synům a poklonil se přitom k vrcholu své berly. ²²Josef věřil, a na sklonku svého života řekl, že synové izraelští vyjdou z Egypta, a nařídil, co se má stát s jeho kostmi. ²³Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; vid+li, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. ²⁴Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. ²⁵Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; ²⁶a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. ²⁷Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. ²⁸Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených. ²⁹Izraelští věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. ³⁰Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní. ³¹Nevěstka Rachab věřila, a proto přátelský přijala vyzvědače a nezahynula s nevěřícími. ³²Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, ³³kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; ³⁴zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinský v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ³⁵ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.
Jiní byli mučení a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. ³⁶Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy žalář. ³⁷Byli kamenováni, mučeni, řezání pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. ³⁸Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. ³⁹A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, ⁴⁰neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Kapitola 12

Výzva k opravdové vytrvalosti

¹Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, ²s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. ³Myslete na to, co všecko on musel unést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. ⁴Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. ⁵Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny:

,Synu můj, podrobuj se kázni Páně
a neklesej na mysli, když tě kárá. ⁶Koho Pán miluje, toho přísně vychovává,
a trestá každého, koho přijímá za syna.‘

⁷Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? ⁸Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. ⁹Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? ¹⁰A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. ¹¹Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. ¹²,Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ ¹³a ,vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.

Varování před lehkomyslností

¹⁴Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. ¹⁵Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. ¹⁶Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. ¹⁷Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. ¹⁸Nestanuli jste jako Izrael před tím, co je hmatatelné: před ,hořícím ohněm, temnotou, mrákotou, bouří, ¹⁹zvukem polnice a před hlasem Božích slov‘, při němž posluchači prosili, aby toho byli ušetřeni. ²⁰Nemohli totiž snést slova výstrahy:
,Dotkne-li se i jen zvíře té hory, bude ukamenováno.‘ ²¹Pohled na to, co viděli, byl tak hrozný, že Mojžíš řekl: ,Třesu se hrůzou a děsem.‘ ²²Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů ²³a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, ²⁴a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. ²⁵Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. ²⁶Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: ,Ještě jednou otřesu‘ nejen ,zemí‘, nýbrž i ,nebem‘. ²⁷Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. ²⁸Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. ²⁹Vždyť ,náš Bůh je oheň stravující‘.

Kapitola 13

Napomenutí k věrnosti

¹Bratrská láska ať trvá; ²s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. ³Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. ⁴Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh. ⁵Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojení s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ,Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ ⁶Proto smíme říkat s důvěrou:

,Pán při mně stojí, nebudu se bát.
Co mi může udělat člověk?‘

⁷Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! ⁸Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. ⁹Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal. ¹⁰Máme oltář, z něhož nemají právo jíst ti, kdo přinášejí oběti ve stánku. ¹¹Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. ¹²Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. ¹³Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. ¹⁴Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. ¹⁵Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. ¹⁶Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí. ¹⁷Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch. ¹⁸Modlete se za nás. Jsme sice jisti svým dobrým svědomím, neboť se snažíme jednat tak, aby nám nemohli nic vytknout; ¹⁹a přece vás důtklivě prosím, modlete se za mne, abych vám byl co nejdříve zase navrácen. ²⁰A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, ²¹nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. ²²Prosím vás, bratří přijměte toto slovo napomenutí; píšu vám jen krátce. ²³Sděluji vám, že náš bratr Timoteus je na svobodě. Přijde-li sem brzo, navštívím vás s ním. ²⁴Pozdravujte všecky své představené i všecky bratry. Pozdravují vás bratří z Itálie. ²⁵Milost se všemi vámi!* *Amen