Kapitola 1
Zpustošený Jeruzalém, všemi zrazený a pohrdaný, volá k Hospodinu a vyznává svou vinu.
1Jak samotno sedí město, které mělo tolik lidu! Je jako vdova, ač bylo mocné mezi pronárody. Bylo kněžnou mezi krajinami, a je podrobeno nuceným pracím. (Bét) 2Za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil. Všichni její druhové se k ní zachovali věrolomně, stali se jejími nepřáteli. (Gimel) 3Juda odešel do vyhnanstvía ponížen a nesmírně zotročen. Usadil se mezi pronárody, odpočinutí nenachází. Všichni jeho pronásledovatelé ho dostihli v jeho úzkostech. (Dálet) 4Cesty na Sijón truchlí, nikdo nepřichází ke slavnosti. Všechny jeho brány jsou zpustošené, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je sijónské dceři. (Hé) 5Její protivníci nabyli vrchu, její nepřátelé si žijí v klidu, neboť Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníkab do zajetí. (Vav) 6Odešla od sijónské dcery veškerá její důstojnost. Její velmožové jsou jako jeleni, když nenacházejí pastvu: táhnou vysíleni před tváří pronásledovatele. (Zajin) 7Jeruzalém se rozpomíná ve dnech svého ponížení a zmateného toulání na všechno, co míval za žádoucí ode dnů dávnověkých. Když jeho lid padl do rukou protivníka, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Protivníci to viděli a posmívali se jeho zániku. (Chet) 8Těžce zhřešila jeruzalémská dcera, proto se stala nečistou. Všichni, kdo si jí vážili, ji mají za bezectnou, neboť vidí její nahotu; a ona vzdychá a odvrací se. (Tet) 9Má na lemu roucha nečistotu, nepamatovala na svůj konec. Předivně sešla a není nikdo, kdo by ji potěšil. „Pohleď, Hospodine, na mé ponížení, jak se nepřítel vypíná.“ (Jod) 10Protivník vztáhl ruku na všechno, co měla za žádoucí. Ba, vidí pronárody vcházet do své svatyně, ač jsi o nich přikázal: „Nevejdou do tvého shromáždění.“ (Kaf) 11Veškerý její lid vzdychá a žebrá o chléb. Za pokrm dávají všechno, co měli za žádoucí, jen aby se udrželi při životě. „Pohleď, Hospodine, popatř, jak jsem zbavena cti.“ (Lámed) 12„Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu. (Mém) 13Z výšiny seslal do mých kostí oheň a pošlapal je. Před nohy mi rozprostřel síť, obrátil mě nazpět. Učinil mě místem zpustošeným, nečistým po všechny dny. (Nún) 14Neustále mě tlačí moje nevěrnosti, jež jeho ruka spletla ve jho, dostaly se mi na šíji; podlomil mou sílu, Panovník mě vydal do rukou těch, před nimiž neobstojím. (Sámek) 15Panovník pohrdl všemi udatnými v mém středu, svolal proti mně slavnostní shromáždění, aby rozdrtil mé junáky. Panovník pošlapal v lisu panenskou dceru judskou. (Ajin) 16Propukám nad tím v pláč, slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil, kdo by mě udržel při životě. Moji synové úděsem trnou, neboť nepřítel ukázal svou moc.“ (Pé) 17Sijón rozpíná své ruce, není nikdo, kdo by jej potěšil. Hospodin vydal Jákobovi příkaz jeho protivníkům vůkol něho. Jeruzalém je mezi nimi jako nečistý. (Çáde) 18„Hospodin je spravedlivý, já jsem vzdorovala jeho ústům. Slyšte tedy, všichni národové, hleďte na mou bolest. Mé panny a moji junáci odešli do zajetí. (Kóf) 19Volala jsem své milence, oni mě však oklamali. Moji kněží a moji starší hynuli v městě, když si vyžebrávali pokrm, aby se udrželi při životě. (Réš) 20Pohleď, Hospodine, jak se soužím, v mém nitru to bouří, srdce se mi svírá v hrudi, neboť jsem zarputile vzdorovala. Venku sirobu přinášel meč a v domě řádila smrt. (Šín) 21Slyšeli mě, jak vzdychám, nebyl nikdo, kdo by mě potěšil, všichni moji nepřátelé uslyšeli o mém neštěstí a veselili se, že jsi to způsobil ty. Přiveď den, který jsi vyhlásil, a budou na tom jako já. (Táv) 22Všechno zlo, jež způsobili, ať vstoupí před tvou tvář a nalož s nimi, jako jsi naložil se mnou za všechny mé nevěrnosti. Hluboce vzdychám a mé srdce je choré.“ (Álef)
Kapitola 2
Hospodin se stal ve svém hněvu lidu nepřítelem. Výzva ke kajícnému volání o pomoc.
1Jak zahalil oblakem ve svém hněvu Panovník sijónskou dceru! Srazil z nebe na zem okrasu Izraele. Nebyl pamětliv podnože svých nohou v den svého hněvu. (Bét) 2Panovník pohltil bez soucitu všechny Jákobovy nivy, rozbořil ve své prchlivosti pevnosti dcery judské, srovnal se zemí, znesvětil království a jeho velmože. (Gimel) 3V planoucím hněvu srazil každý roh Izraele, svou pravici stáhl nazpět před tváří nepřítele, vzplanul v Jákobovi jako plápolající oheň, sžírající všechno vůkol. (Dálet) 4Napjal svůj luk jako nepřítel, pozvedl pravici jako protivník a hubil všechny, kdo byli žádoucí oku; ve stanu sijónské dcery vylil svoje rozhořčení jako oheň. (Hé) 5Panovník byl jako nepřítel, pohltil Izraele; pohltil všechny její paláce, její pevnosti zničil, rozmnožil v dceři judské smutek a zármutek. (Vav) 6Násilně strhl své zahradě oplocení, své slavnostní shromáždění zničil. Hospodin přivedl na Sijónu v zapomnění slavnost i den odpočinku, zavrhl ve svém hrozném hněvu krále i kněze. (Zajin) 7Panovník zanevřel na svůj oltář, svou svatyni zrušil, hradby jejích paláců vydal do rukou nepřítele. V domě Hospodinově bylo hluku jako v den slavnostního shromáždění. (Chet) 8Hospodin se rozhodl zničit hradby sijónské dcery. Natáhl měřicí šňůru, už neodvrátí svou ruku od ničení. Tak zarmoutil val i hradbu, rázem je po nich veta. (Tet) 9Do země se ponořily její brány, její závory zničil a roztříštil, její král a velmožové jsou mezi pronárody a zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina. (Jod) 10Usedli na zem a ztichli starcové sijónské dcery, házeli si na hlavu prach, oděli se do žíněných suknic. Jeruzalémské panny svěsily hlavu k zemi. (Kaf) 11Zrak mi pro slzy slábne, v mém nitru to bouří, játra mi vyhřezla na zem pro těžkou ránu dcery mého lidu, neboť skomírá pachole a kojenec na prostranstvích města. (Lámed) 12Svých matek se ptají: „Kde je obilí a víno?“ když jako smrtelně raněný skomírají na prostranstvích města a na klíně svých matek vypouštějí duši. (Mém) 13Jaké svědectví o tobě vydám, čemu tě připodobním, jeruzalémská dcero? K čemu tě přirovnám, čím tě potěším, panno, dcero sijónská? Tvá těžká rána je veliká jak moře, kdo tě uzdraví? (Nún) 14Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody. (Sámek) 15Tleskají nad tebou rukama všichni, kdo jdou kolem, syknou a potřesou hlavou nad jeruzalémskou dcerou. „Toto je město, o němž se říkalo: Místo dokonalé krásy k potěše celé země?“ (Pé) 16Rozevírají na tebe ústa všichni tvoji nepřátelé, syknou, vycení zuby a řeknou: „Zhltli jsme ji. Ano, toto je den, na nějž jsme čekali, našli jsme, viděli jsme.“ (Ajin) 17Hospodin provedl svůj záměr, splnil, co řekl, to, co přikázal již za dnů dávnověkých. Bořil bez soucitu, dopustil, aby se nepřítel nad tebou radoval, vyvýšil roh tvých protivníků. (Çáde) 18Jejich srdce úpí k Panovníku; hradbo sijónské dcery, prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu. (Kóf) 19Povstaň a běduj za noci na počátku hlídek, vylévej své srdce jako vodu před tváří Panovníka. Zvedej k němu své dlaně za život svých pacholátek, skomírajících hladem na každém nároží. (Réš) 20Pohleď, Hospodine, popatř, s kým jsi kdy tak naložil! Což mají ženy jíst svůj plod, pacholátka, jež hýčkají? Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok? (Šín) 21Na zemi po ulicích leží mladík i stařec, mé panny a moji junáci padli mečem. Zahubil jsi je v den svého hněvu, pobíjel jsi bez soucitu. (Táv) 22Voláš jako ke dni slavnostního shromáždění z okolí ty, jichž se děsím, takže v den Hospodinova hněvu nebude nikdo, kdo by vyvázl a přežil. Těm, jež jsem hýčkala a vychovala, připravil můj nepřítel konec. (Álef)
Kapitola 3
Pěvec líčí svůj úděl i naději jako příklad jediné naděje pro zpustošené město a těžce zkoušený lid.
1Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti. 2Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla. 3Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne. (Bét) 4Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti. 5Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami. 6Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. (Gimel) 7Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. 8Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu. 9Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil. (Dálet) 10Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších. 11Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu. 12Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů. (Hé) 13Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce. 14Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně. 15Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem. (Vav) 16Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela. 17Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré. 18Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“ (Zajin) 19Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed. 20Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. 21Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám (Chet) 22Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. 23Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. 24„Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. (Tet) 25Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. 26Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. 27Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. (Jod) 28Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. 29Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. 30Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. (Kaf) 31Neboť Panovník navěky nezavrhne. 32Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. 33Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí. (Lámed) 34Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi, 35když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího, 36když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí? (Mém) 37Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal? 38Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré? 39Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy. (Nún) 40Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu. 41Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. 42My jsme byli nevěrní a vzpurní a ty jsi neodpustil. (Sámek) 43Zastřel ses hněvem a stíhal jsi nás, hubil jsi bez soucitu. 44Obestřel ses oblakem, aby modlitba k tobě nepronikla. 45Učinil jsi nás odporným smetím uprostřed národů. (Pé) 46Rozevírají na nás ústa všichni naši nepřátelé. 47Naším údělem se staly postrach a propast, zmar a těžká rána. 48Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu. (Ajin) 49Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí, 50dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe. 51Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli dcerám mého města. (Çáde) 52Lovili mě jako lovci ptáče, bez důvodu, moji nepřátelé. 53Umlčeli můj život v jámě a zaházeli mě kamením. 54Až nad hlavu mě zatopily vody; řekl jsem si: „Jsem ztracen.“ (Kóf) 55Vzýval jsem tvé jméno, Hospodine, z nejhlubší jámy. 56Slyšel jsi můj hlas, nezakrývej si ucho, dopřej mi úlevu, když o pomoc volám. 57Byl jsi mi blízko v den, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: „Neboj se!“ (Réš) 58Panovníku, ujal ses mých sporů, vykoupil jsi můj život. 59Viděl jsi, Hospodine, jak mi křivdí, dopomoz mi k právu. 60Viděl jsi všechnu jejich pomstychtivost, všechny jejich záměry vůči mně. (Šín) 61Slyšel jsi, Hospodine, jak mě tupí, všechny jejich záměry proti mně, 62řeči mých odpůrců i o čem uvažují proti mně každého dne. 63Popatř: ať sedí nebo stojí, posměšně si o mně popěvují. (Táv) 64Podle zásluhy jim odplať, Hospodine, podle skutků jejich rukou. 65Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně. 66V hněvu je pronásleduj, dokud je nevyhladíš zpod nebes, Hospodine. (Álef)
Kapitola 4
Nářek nad opuštěným a zničeným městem, které Hospodin potrestal. Běda však těm, kdo zneužili Božího soudu!
1Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic. (Bét) 2Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře! (Gimel) 3I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti. (Dálet) 4Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme. (Hé) 5Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji. (Vav) 6Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka. (Zajin) 7Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír. (Chet) 8Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo. (Tet) 9Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole. (Jod) 10Ženy, které bývají tak milosrdné, vařily vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu. (Kaf) 11Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů. (Lámed) 12Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran. (Mém) 13To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých. (Nún) 14Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu. (Sámek) 15„Odstupte! Nečistý!“ volali na ně. „Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“ Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: „Už tu nikdy nebudou hosty.“ (Pé) 16Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali. (Ajin) 17Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit. (Çáde) 18Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnily, nastal náš konec. (Kóf) 19Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti. (Réš) 20Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámyc . A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“ (Šín) 21Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena. (Táv) 22Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.
Kapitola 5
Boží lid, o všecko připravený, prosí o slitování. Vyznává svá provinění a vyjadřuje svou odevzdanost i naději.
1Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu! 2Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům. 3Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy. 4Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit. 5Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu. 6Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem. 7Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti. 8Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne. 9S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště. 10Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu. 11Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny. 12Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny. 13Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím. 14Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky. 15Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec. 16Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili. 17Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích, 18nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní lišky. 19Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení. 20Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů? 21Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. 22Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.
Diskuze k tomuto příspěvku 0
Zatím tu nejsou žádné komentáře. Buďte první.