Kazatel

Kapitola 1

PROLOG

Nadpis knihy

¹Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

Námět knihy

²Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Věčný koloběh

³Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? ⁴Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. ⁵Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. ⁶Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. ⁷Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. ⁸Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. ⁹Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. ¹⁰Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. ¹¹Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

KAZATELOVO SEBEZPYTOVÁNÍ

Hledání moudrosti

¹²Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. ¹³Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. ¹⁴Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. ¹⁵Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat. ¹⁶Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. ¹⁷Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, ¹⁸neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Kapitola 2

Hledání blaženosti

¹Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! ²O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? ³Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. ⁴Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, ⁵založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, ⁶zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. ⁷Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. ⁸Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. ⁹Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. ¹⁰V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. ¹¹I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.

Týž úděl všech

¹²I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? ¹³Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. ¹⁴Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. ¹⁵V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. ¹⁶Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. ¹⁷Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

Nehodný dědic

¹⁸Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. ¹⁹Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. ²⁰Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. ²¹Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. ²²Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? ²³Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

Boží dary

²⁴Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. ²⁵Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? ²⁶Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Kapitola 3

ČASNOST A VĚČNOST

Všechno má svůj čas

¹Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: ²Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; ³je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; ⁴je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; ⁵je čas kameny rozhazovati čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; ⁶je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; ⁷je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; ⁸je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Dílo lidské a dílo Boží

⁹Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? ¹⁰Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. ¹¹On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. ¹²Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. ¹³A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. ¹⁴Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. ¹⁵Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo.

Člověk a zvíře

¹⁶Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva – svévole, na místě spravedlnosti – svévole. ¹⁷Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. ¹⁸Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. ¹⁹Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. ²⁰Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. ²¹Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? ²²Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm?

Kapitola 4

Úděl utiskovaných

¹Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele. ²Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. ³Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje.

Práce

⁴Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. ⁵Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. ⁶Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem.

Samota

⁷A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé. ⁸Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. „Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí?“ Také to je pomíjivost a úmorná lopota. ⁹Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. ¹⁰Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. ¹¹Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? ¹²Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne!

Vláda a moudrost

¹³Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. ¹⁴Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království. ¹⁵Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm. ¹⁶Nesčetný byl všechen lid, jemuž byl v čele, ale radovat se z něho nebude už příští pokolení. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem.

Ve svatyni

¹⁷Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.

Kapitola 5

¹Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. ²Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. ³Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání, neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. Co slíbíš, to splň! ⁴Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. ⁵Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo, neříkej před Božím poslem: „To byl omyl.“ Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou? ⁶Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha!

Zneužití moci

⁷Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. ⁸Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi.

Bída bohatých

⁹Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. ¹⁰Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. Jaký prospěch z toho mívá vlastník? Ledaže se na to může dívat. ¹¹Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost.

Lopota bez užitku

¹²Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. ¹³Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. ¹⁴Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. ¹⁵A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr? ¹⁶Nadto po všechny dny jídal ve tmě, a takového hoře, nemoci a hněvu!

Radost z darů

¹⁷Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. ¹⁸Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. ¹⁹Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí.

Kapitola 6

Odepření dobrých darů

¹Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté: ²Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. ³Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. ⁴Vešel do pomíjivosti, zapadl v temnotách a temnotou je přikryto jeho jméno; ⁵ani slunce nespatřil, nic nepoznal a má klidu víc než onen člověk. ⁶A kdyby žil dvakrát tisíc let a dobra neokusil, zdali oba neodejdou do stejného místa? ⁷Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není. ⁸A jakou má přednost moudrý před hlupákem? Co má ze života utištěný, i kdyby žít uměl? ⁹Lepší je, co vidí oči, než za čím se žene duše; i to je pomíjivost a honba za větrem.

Skrytost zítřka

¹⁰Cokoli vzniklo, dávno dostalo své jméno. A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním. ¹¹Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk? ¹²Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou? Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm?

Kapitola 7

ZAMYŠLENÍ NAD ŽIVOTEM

Co je lepší?

¹Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. ²Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. ³Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci. ⁴Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek. ⁵Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků, ⁶neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka. I to je pomíjivost. ⁷Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce a dar ničí srdce. ⁸Lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost. ⁹Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků. ¹⁰Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to. ¹¹Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce; ¹²být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má. ¹³Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil? ¹⁴V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm.

Ničeho příliš!

¹⁵To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. ¹⁶Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? ¹⁷Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? ¹⁸Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu. ¹⁹Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě. ²⁰Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. ²¹Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok. ²²Sám v srdci víš, žes i ty častokrát zlehčoval druhé.

Neúplnost poznání

²³To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. ²⁴Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? ²⁵Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. ²⁶A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. ²⁷Hleď, na to jsem přišel, řekl Kazatel, když jsem porovnával jedno s druhým, abych se dopídil smyslu, ²⁸jejž jsem stále hledal a nenalézal: Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka, ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl. ²⁹Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky.

Kapitola 8

Panství člověka

¹Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní. ²Pravím: Dbej na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. ³Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. ⁴Vždyť královo slovo má moc a kdo mu řekne: „Co to děláš?“ ⁵Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. ⁶Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého. ⁷Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? ⁸Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti; z toho boje není východiska, svévole nezachrání toho, kdo ji páchá. ⁹To všechno jsem viděl, když jsem si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo.

Cesty lidské a Boží

¹⁰Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. ¹¹Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. ¹²Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. ¹³Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. ¹⁴Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. Řekl jsem si, že i to je pomíjivost. ¹⁵I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. ¹⁶Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. ¹⁷Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono není schopen všechno postihnout.

Kapitola 9

Stejný úděl všech

¹O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. ²Všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. ³Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. ⁴Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. ⁵Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. ⁶Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. ⁷Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. ⁸Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. ⁹Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. ¹⁰Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.

Chvála moudrosti

¹¹Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. ¹²Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. ¹³Také jsem spatřil pod sluncem tuto moudrost a jevila se mi veliká: ¹⁴Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. ¹⁵Našel se pak v něm nuzný moudrý muž, který by byl to město svou moudrostí zachránil, ale nikdo si na toho nuzného muže ani nevzpomněl. ¹⁶Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. ¹⁷Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. ¹⁸Moudrost je lepší než válečné zbraně, mnoho dobrého však zničí jediný hříšník.

Kapitola 10

Životní zkušenosti

¹Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí; stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest. ²Moudrý má srdce na pravém místě, hlupák na nepravém. ³Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: „To je pomatenec!“ ⁴Zvedne-li se proti tobě vladařova nevole, své místo neopouštěj, mírnost může zabránit velikým hříchům. ⁵Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře: ⁶Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. ⁷Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky. ⁸Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. ⁹Kdo láme kámen, přichází k úrazu, kdo štípe dříví, je při tom ohrožen. ¹⁰Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. Užitečná a prospěšná je moudrost. ¹¹Uštkne-li had, dříve než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje.

Kletba pošetilosti

¹²Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují. ¹³Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost. ¹⁴Pomatenec má plno řečí. Co nastane, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm? ¹⁵Hlupáci se unavují pachtěním, nevědí ani, kudy jít do města. ¹⁶Běda tobě, země, je-li tvým králem chlapec a tvá knížata hodují z jitra! ¹⁷Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění, a ne pro opilství. ¹⁸Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu. ¹⁹K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno; peníze vyřeší všechno. ²⁰Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo.

Kapitola 11

Nepolevuj ve svém díle

¹Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. ²Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. ³Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. ⁴Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. ⁵Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. ⁶Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. ⁷Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. ⁸I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost.

Pamatuj na Stvořitele

⁹Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. ¹⁰Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé.

Kapitola 12

¹Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení,“ ²než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky. ³V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, ⁴a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. ⁵A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. ⁶Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. ⁷A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.

EPILOG

⁸Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. ⁹Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. ¹⁰Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. ¹¹Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. ¹²Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. ¹³Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. ¹⁴Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.