V novozákonní době byl Korint jedním z nejdůležitějších středisek Římské říše. Rušný přístav a rozvinutá výroba byly základem jeho bohatství. Město bylo politickým centrem provincie Achaje, střediskem kultury a místem kultu bohyně Afrodité. Žilo v něm podle dnešních odhadů kolem půl miliónu lidí všech národů a ras, z toho dvě třetiny otroků. Smutně proslulo mravní nezávazností.
Pavel přišel do Korintu na druhé misijní cestě (patrně v zimě 51/52) a zůstal zde asi půl druhého roku, snad i déle. Z počátku působil v synagóze, později hlavně mezi pohany. Založil křesťanskou obec, do které patřili převážně lidé z nižších vrstev, obrácení z pohanství. Brzy po Pavlově odchodu přišel do Korintu Apollos, alexandrijský žid, který uvěřil v Krista, dobrý řečník a znalec Písma. Velmi prospěl těm, kteří uvěřili (Sk 18,27). Po něm přišli i další kazatelé.
Komunita křesťanů byla velmi horlivá, byla však vystavena silnému vlivu pohanského prostředí. Mladé křesťanství se muselo právě zde vyrovnat s helénistickou kulturou. To udělal s velikým darem rozlišování Pavel ve svých listech: Nezavrhl vše, co bylo řecké, nýbrž uváděl cenné prvky řeckého ducha do souladu s křesťanským zjevením. Jeho listy do Korintu jsou prvními doklady duchovního pronikání křesťanství do řeckého světa.
Druhý List Korintským
Narážky v 2K svědčí o tom, že mezi prvním a tímto listem došlo k novým událostem. Timoteus, doručitel prvního listu, přinesl do Efezu zprávy, které Pavla plně neuspokojily. Proto se odebral sám do Korintu, aby se osobně přesvědčil o poměrech v obci a zjednal nápravu. S velkou zdrženlivosti vzpomíná na tuto návštěvu plnou zármutku. Nepodařilo se mu plně prosadit svou autoritu a získat si opět celou obec. Někdo ho dokonce veřejně pohaněl. Po návratu napsal Pavel „s mnohými slzami“ (2K 2,3-9) do Korintu velmi energický dopis a poslal s ním nejspíše svého spolupracovníka Tita.
Bouře proti křesťanům (Sk 19,23-20,1) přenutily mezitím Pavla opustit Efez. Přes Troadu odešel do Makedonie. Tam se setkal s Titem, který se vracel z Korintu a přinášel odtud zprávy. Dopisem „v slzách“ Pavel v podstatě dosáhl cíle. Korinťané uznali, že se vůči němu provinili (2K 7,7-12) a hlásili se opět k němu jako ke svému apoštolu. Ale situace v obci nebyla ještě taková, jak by si byl apoštol přál. Do Korintu přišli asi také noví kazatelé židovského původu, kteří Pavla pomlouvali a snižovali jeho apoštolskou autoritu. Proto Pavel požadoval za nutné dokonat usmíření a zároveň výslovně obhájit svůj apoštolát. Napsal tedy další list, náš Druhý list Korintským, asi v létě 57.
Protože by svého cíle nedosáhl věcným pojednáním, poslal Korinťanům lidský upřimný dopis, ve kterém odhaluje celé své srdce. V dopisu „v slzách“ musel nemilosrdně kárat všechno špatné v obci, nyní se uchází o lásku svých dětí (6,13). Chce také umlčet své protivníky, a proto musí vysvětlit, co znamená opravdu patřit Kristu (10,7 – 18). Mluví o svém působení o pracích a utrpeních, o oprávněnosti svého apoštolátu. Různost látky v listě s sebou nese různost tónu, od ostré polemiky (zvláště k. 10-12) k láskyplné srdečnosti (k. 1-9, ale též 11,2.11).
Zvláště tyto veliké rozdíly v tónu dopisu vyvolaly v novější době u některých biblistů námitky proti jednotnosti listu. Vidí v 2K první sbírku Pavlových listů. Vyčleňují 6,14-7,1 jako vložku, která ruší dobrou souvislost mezi 6,13 a 7,2 a má slovník málo pavlovský; k. 9 považují za samostatný list, vybízející křesťany v Achaji ke sbírce pro jeruzalémskou obec; v k.10-13 vidí buď „dopis v slzách“ nebo samostatný dodatek k předchozím kapitolám. Pro řešení těchto otázek musíme počítat také s liturgickými ohledy při tvorbě sbírky Pavlových listů koncem 1.stol.
Pravost listu je dobře zajištěna nejstaršími svědky církevní tradice (Markion, zlomek Muratorniho, Hippolyt, Irenej, Klemens Alexandrijský, Tertulián).
