… že člověk obletěl zeměkouli a Boha tam nikde neviděl. Tím u mě byli křesťané definitivně odepsaní jako neracionální lidé…

… Bylo léto 1991, když jsem odložil svoji pýchu a požádal Ježíše Krista, aby se stal mým Pánem a Spasitelem… Považoval jsem věřící za blázny
Jmenuji se Václav Čermák. Narodil jsem se v roce 1972 v Karlových Varech. Můj otec byl vojákem z povolání a moje matka prodavačka. Otec byl upřímně přesvědčený komunistickou ideologií. Matka strávila část dětství ve Vídni, kde ji sice vyučovali katechismus, ale k živé víře nepřivedli.
Tolik jen letmo pro ilustraci prostředí, které formovalo můj světový názor. O Bohu u nás nikdo nemluvil, víra v Něj byla prostě jenom pro blázny.

Pamatuji se na vítězoslavný pocit, někdy v páté třídě, když jsem se dozvěděl, že člověk obletěl zeměkouli a Boha tam nikde neviděl. Tím u mě byli křesťané definitivně odepsaní jako neracionální lidé.
Během studia na střední průmyslové škole jsem se setkal s o rok starší studentkou, která byla věřící. Myslel jsem si, že se zbláznila, protože studovala na technické škole. V mých očích byl Bůh něčím tak nerealistickým, že jsem věřící lidi považoval za neschopné zabývat se technikou, které je přece pro lidi racionální.

Nicméně ve mně v té době už hlodala otázka, co se s člověkem stane, když umře. Poprvé mě zaskočila na pohřbu mojí druhé babičky. Stál jsem tam mezi truchlícími příbuznými, díval se na rakev, a najednou jsem si nedokázal představit, že prostě “už není”. Myšlenka na to, že něco z ní muselo zůstat, se stala tíživě neodbytnou. Aspoň malé světélko nebo něco, ale ne jednoduše nic. Ačkoli jsem tehdy na Boha vůbec nepomyslel, začal jsem hledat odpověď na to, co se děje po smrti.

Dostaly se mi do rukou rozličné knihy. Hltal jsem všechno co se tím tématem zabývalo. Postupně jsem odhalil věci, které jsem ve svém materialistickém uvažování vůbec neviděl. Zjistil jsem, že svět tak jak ho znám, není ta definitivní skutečnost. V různých okultních knihách jsem se dočetl o úkazech, které se nedaly vysvětlit jako přírodní jev nebo pouhý podvod. Tehdy jsem objevil nadpřirozený svět. Četl jsem o léčitelích a jejich zázracích. Chtěl jsem se stát člověkem, který ovládá nadpřirozené síly.
Snad nejvíc na mě zapůsobila kniha od Dr. Moodyho “Život po životě”. Prožitky lidí, kteří se vrátili z onoho světa jasně mluvily o tom, že smrtí nic nekončí. Přesto jsem stále nevěděl, co mě tam čeká, až přijde můj čas.
V té době už mi bylo kolem 19-ti let. Bylo krátce po změně režimu. Do země začali proudit kazatelé a misionáři Západu. Poprvé se mi do rukou dostaly materiály, kde bylo srozumitelně napsáno poselství Ježíše Krista.
Samozřejmě jsem to odmítl, protože tenhle Bůh po mně chtěl, abych se před Ním pokořil. O to jsem nestál. Proč bych se měl před někým pokořovat? Moje pýcha mi tak bránila přijít ke svému Spasiteli.

Ale Bůh má svoje cesty ke každému srdci. A tak jsem dál četl a přemýšlel, až jsem se dostal na křižovatku, na které jsem před sebou uviděl dvě cesty. První vedla pryč od Boha. Tam jsem byl svým pánem, nemusel jsem se před nikým klanět, ale cítil jsem, že na té cestě nenajdu pravdu o životě a budu žít bez naděje, že ji kdy najdu.
Druhá cesta vedla k Bohu. Cítil jsem, že tam je ta pravda, kterou jsem celou dobu hledal ve všech těch knihách a dlouhých hodinách přemýšlení. Zmocnil se mě pocit, že tohle je cíl, který nemůžu minout, jinak budu nešťastný hledač, který nenajde to po čem touží.

Zároveň jsem si však uvědomil, že pokud chci přijít k Bohu, musím se před Ním sklonit, vzdát se panování nad svým životem a svěřit ho Jemu. Tady opět zvítězila moje pýcha a odmítl jsem se pokořit.
Během několika dalších dní jsme měl neustále před očima ten obrázek dvou cest. Ta, která vedla k Bohu mě čím dál více přitahovala. Nakonec to bylo jako kdyby mě od Boha dělily jen takové nízké otevřené dveře. Jediné co bylo potřeba udělat, bylo sklonit se a vejít. Jakoby odněkud přišlo poznání, že za těmi dvířky budu moci vzlétnout mnohem výš než kam dosáhl můj pyšný nos.

Bylo léto 1991, když jsem odložil svoji pýchu a požádal Ježíše Krista, aby se stal mým Pánem a Spasitelem.
Letos (2001) to bude deset let. Viděl a zažil jsem za tu dobu zázraky. Zažil jsem i okamžiky, kdy se zdálo, že Bůh nic nedělá, že nám neodpovídá. Viděl jsem, jak lidé přicházejí k Bohu, i jak Ho opouštějí. Ale nikdy jsem nezažil, že by On opustil mne. Několikrát mě zaskočil Jeho tichý hlas, když jsem byl na dně a On mě povzbudil. Častokrát mě upozornil na věci, které přijdou. Neznám nikoho, kdo by byl tak dobrý jako On – Ježíš.

Ježíš chce vstoupit i do Tvého srdce! Můžeš Ho pozvat prostou modlitbou. Proč to nezkusit?

Zdroj: Jesus.sk