Osm let jsem tam studoval, předtím než jsem byl vysvěcen na kněze. A po svém vysvěcení jsem se snažil žít zodpovědně. Hodně jsem věděl o Ježíši Kristu a mohl jsem velmi učeně o Něm hovořit. Ale bratři a sestry, neznal jsem Ježíše osobně. Nikdy jsem se s Ním osobně nesetkal. Byl jsem „Deistou“. Ne pravým křesťanem. Ale pak jsem začal cítit a uvědomovat si, že mi něco schází. 

…protože většina z nás jsme byli pokřtěni jako malé děti a když jsme dospívali, tak jsme byli také biřmováni. Byly to okamžiky přijímání svátostí, ale můžeme se ptát, jestli jsme opravdu tu svátost prožili. A odpověď zní „ne“. Během těchto svátostí se nám nabídla milost, ale byli jsme schopni osobní vírou si tyto milosti přivlastnit? Mnozí katolíci si tyto milosti osobní vírou nikdy nepřivlastnili. A proto neprožili osvobozující sílu ve svém životě. A je to velmi zřejmé, když se podíváme, jakým způsobem žijí. Mnozí katolíci žijí jako pokřtění pohané. Proto je hloupost říct, že jsou tito lidé plně evangelizováni. Lidé zastávající tento model se nezaměřují na katechezi, ale zaměřují se na základní evangelizaci. Říkají, že je zbytečné katechizovat, pokud ten člověk nemá osobní setkání s Kristem. A prožili v hloubi svého srdce Lásku a milosrdenství Krista.

Já s tím mám osobní zkušenost. Já sám jsem byl vychován skrze ten model, který vyučoval svátosti, skrze model katecheze. Každý den jsem chodil na mši svatou, byl jsem „dobrým chlapcem. Patřil jsem do společenství „Legie Mariiny“. Snažil jsem se dobře žít, a když jsem měl 18 let, vstoupil jsem do semináře. Osm let jsem tam studoval, předtím než jsem byl vysvěcen na kněze. A po svém vysvěcení jsem se snažil žít zodpovědně. Hodně jsem věděl o Ježíši Kristu a mohl jsem velmi učeně o Něm hovořit. Ale bratři a sestry, neznal jsem Ježíše osobně. Nikdy jsem se s Ním osobně nesetkal. Byl jsem „Deistou“. Ne pravým křesťanem. Ale pak jsem začal cítit a uvědomovat si, že mi něco schází. A začal jsem vnitřně hledat a nikdo mne nechápal. Nakonec jsem jel na duchovní cvičení, které dával protestantský charizmatik. A on mluvil tak výřečně v síle Ducha svatého, že jsem začal plakat. Měl jsem 29 let a vzpomínám si, že jsem si toužebně přál, abych, měl to, co má ten kazatel. Abych znal Ježíše takovým způsobem, jak Ho zná on. Bylo to pro mne pokořující, protože jsem byl katolickým knězem. Protože já jsem si uvědomoval, že náležím té „pravé církvi“. Ale tento protestantský pastor znal Ježíše více než já. Po té přednášce jsem se s ním setkal a tento člověk měl silnou intuici. Věděl, že toužebně hledám Pána. Modlil se nade mnou a při té modlitbě jsem prožil letniční zkušenost. A jsem schopný to jenom popsat tím obrazem, že Ježíš prošel mým tělem a vstoupil do mého srdce. V té chvíli jsem věděl, že mi odpustil mé hříchy. Pravda o Boží lásce sestoupila z hlavy do mého srdce. A byl jsem schopný pochopit šířku, délku, výšku i hloubku Kristovy lásky, která přesahovala mé chápání. Toto byl den, kdy jsem byl opravdu evangelizován. I když jsem byl 8 let vyučován v teologii a filozofii a mohl jsem znát dobře veškeré učení církve.

Něco jsem se naučil. Že všichni musíme slyšet KERYGMA. A další věc, kterou jsem po této zkušenosti okamžitě pochopil a viděl. Nejenom, že ten kazatel byl schopný kázat evangelium v síle Božího Ducha, ale stejně jako Ježíš a apoštolové byl schopný účinně se modlit nad lidmi za uzdravení a osvobození. Díky této zkušenosti jsem přešel z toho prvního modelu a přivlastnil jsem si druhý model. A nikdy sem tento druhý model neopustil. Tento model má svou sílu. Dívá se na víru jako na důvěru, ne jako na souhlas mysli a vůle s učením církve. Jako na důvěru v osobu. Jan Pavel II. mluvil o tomto druhu víry ve své encyklice o Duchu svatém. Pokud si dobře pamatuji, v 52 paragrafu, kde říká víra ve své podstatě je otevřenost lidského srdce k Božímu sebesdílení v Božím Duchu. Vidíme, že je to velmi odlišné od toho, co řekl I. Vatikánský koncil, který učil, že víra je souhlas naší mysli a vůle s učením církve. Ale Jan Pavel II. Řekl tak to není. Víra je otevřenost lidského srdce pro Boží sebesdílení skrze Božího Ducha. Vidíme, že je to velmi osobní. Další výhodou tohoto kerygmaticko-charizmatického modelu evangelizace je, že nepředpokládá, že by dospělí věřící byli evangelizováni. Ten model říká, ne my budeme hlásat Kerygma – základní učení víry a nebudeme katechizovat, pokud lidé nebudou mít osobní zkušenost s Ježíšem. Další krásou tohoto modelu je, že je zaměřený na zkušenost v kultuře, která je též zaměřena na prožití zkušenosti. Zatímco první model říká, že ukazujeme Krista tím, že sloužíme lidem, aby byla uskutečněna sociální spravedlnost, tak ten druhý model říká „My též svědčíme o Kristu, ale jiným způsobem skrze skutky síly uzdravování a dělání zázraků“. A v naší sekularizované společnosti tyto činy mají velkou účinnost. Je to radostná zvěst v akci, která vyvolává a pozývá k víře. V této spiritualitě jsou též určité slabosti. Tento model může být poněkud sebestředný. Že hovořím jen o své vlastní osobní zkušenosti s Ježíšem. Bůh, který odpovídá na moje modlitby. Může zde být nedostatek určitého zájmu o učení církve. Ne že by nesouhlasili s učením církve, ale spíše se o učení církve nezajímají. Někteří charizmatici jsou tak vysoko v nebi, že nejsou na této zemi vůbec k použití. Nejsou schopni dělat praktické věci. Například dávat jídlo chudým. A postavit se za spravedlnost utlačovaných. Třetí model spočívá v rozvinutí praxe…

Zdroj: Jesus.sk