Moji kamarádi začali jeden po druhém umírat. Věděl jsem, že dříve či později je řada na mě, ale byl jsem k svému osudu lhostejný, protože jsem si nedovedl představit život bez drog. 

Narodil jsem se 4.10.1967 v Bratislavě. Vyrůstal jsem v úplné, na první pohled uspořádané rodině. Od dětství jsem však pociťoval absenci lásky. Hned po porodu jsem dostal akutní zápal plic a asi 5 měsíců mě nechali v nemocnici, odloučeného od rodiny. Myslím, že tato událost dost poznamenala můj další vývoj i život. Pokud si pamatuji, od malička jsem nikdy nebyl schopný cítit úplnou důvěru k rodině, ani opětovat rodičovskou lásku. V prvních měsících života mi rodiče nahradil nemocniční personál a mám pocit, že jsem své rodiče ani později nedokázal opravdu přijmout. Navíc v naší rodině se city příliš nedávaly najevo, rodiče zastávali spíše pragmatický přístup k výchově a já jsem namísto lásky cítil k nim spíše strach, především k otci, který taky hodně pil a jeho nálady byly nevyzpytatelné.
Ve škole jsem se učil dobře, ze začátku na samé jedničky, i když dobrý prospěch jsem si udržoval jen proto, že to rodiče ode mě dost radikálně vyžadovali. Škola mě jinak nikdy nebavila a neměl jsem žádné ambice dobře prospívat. Asi proto jsem se kamarádil podle možnosti s největšími grázly. Velmi rychle jsem se dostal do takové schizofrenické pozice. Před rodiči jsem hrál roli slušného chlapce, před kamarády jsem chtěl vyniknout jako grázl. Zároveň jsem měl bohatý vnitřní svět a bujnou fantazii, podporovanou dobrodužnou literaturou a často jsem se utíkal do svého nitra před realitou. Mé inklinování ke grázlům mělo za následek, že jsem měl čím dál tím víc problémů doma i ve škole. Dost často mi nedali dvojku z chování jen proto, aby mi nepokazili dobrý průměr.
V letech 1978-1980 jsem byl s rodiči na služební cestě v SSSR. Tam už jsem začal inklinovat k šikmé ploše. Měli jsme postavený domek z nakradeného materiálu, kam jsme chodili kouřit, pít pivo a hrát karty. Poprvé jsem se nafetoval, když mi bylo asi 11. Vždy mě totiž nějak přitahovala vůně chemických rozpouštědel. Doma jsme měli čikuli, ke kterému jsem jednou přičichával delší dobu, a najednou jsem prožíval zvláštní pocity. Neměl jsem tehdy potuchy o drogách a narkomanech, ale pokus jsem do puberty párkrát zopakoval.
Jsem vděčný rodičům, že mě nerozmazlovali, ale disciplínu a dobrý prospěch jsem dodržoval jen ze strachu před nimi. Uvnitř jsem je stále víc nenáviděl a stále jsem zkoušel překračovat meze, které mi vymezili.

Od roku 1982 jsem začal chodit na SOU polygrafické. To už jsem byl fanouškem Beatles a Rolling Stones. S kamarádem jsme navštěvovali rockové koncerty, na kterých se prohluboval můj vzdor vůči autoritám. K tomu se přidružila marihuana, různé tabletky a samozřejmě alkohol. Drogám jsem téměř úplně propadl. V tom čase poskytovali ideální iluzi úniku před nechápavými rodiči, nudnou realitou konzumní společnosti a mými vlastními komplexy. Spolu s marihuanou a filozofií hippies, kterou jsem vyznával, přišel zájem o okultizmus, jógu, východní náboženství. Hltal jsem knihy od beat generation a samizdaty o zen-buddhizmu, meditacích, sebepoznávání, čakrách apod. Tehdy už jsem v nemocnicích sháněl morfium, dolsin a jiné, a když nic nebylo, pil jsem odvary z makovic.
V roce 1989 přišla něžná revoluce. S ní LSD, pervitin, heroin. Perníku a LSD jsem za chvíli úplně podlehl. Brzo jsem nerozeznal pravdu od halucinací. Musel jsem dojezdy na pervitinu tlumit heroinem. Přišel jsem o zaměstnání a za nějakou dobu i o ubytování – máma mě vyhodila z domu. Moji kamarádi začali jeden po druhém umírat. Věděl jsem, že dříve či později je řada na mě, ale byl jsem k svému osudu lhostejný, protože jsem si nedovedl představit život bez drog.
Asi v tom čase začali do parku, kde jsem se scházeli, chodit mladí křesťané a svědčili nám o Ježíši. Tehdy jsem ho považoval za jednoho guru, vedle Budhy apod. ale křesťany jsem považoval za mentálně slabší lidi, kteří si upírají všechny radosti života a kvůli svým mindrákům se utíkají k Bohu, který jim nedovolí se v kostelech ani usmát. Tito mladí ale byli trochu jiní. Neměli ten upjatý náboženský výraz ve tváři. Tvrdili mi, že Ježíš žije, miluje mě a může mě osvobodit od drog. Považoval jsem je za šílené fanatiky, ale cítil jsem z nich zájem a lásku. Navíc mi bylo jasné, že ty řeči myslí úplně vážně. Začal jsem číst svědectví obrácených narkomanů. V hlavě mi začalo vrtat, proč Ježíše ukřižovali, jaký to mělo smysl apod.

V roce 1995 se obrátil můj dobrý kamarád, Sveťo Korbel. Byl známý jako kytarista skupiny Slobodná Európa a ještě známější v narkomanských kruzích. Dřív se s tím již pokoušel přestat, ale nevydržel víc než týden. Teď však byl svou abstinencí nadšený a nadšeně vyprávěl, jak ho Ježíš vysvobodil ze závislosti. Myslel jsem si, že má psychózu z pervitinu. Po nějaké době ale na něm byla viditelná změna. Podařilo se mu mě přesvědčit, abych přišel na shromáždění, kde kázal člověk vysvobozený z dlouholeté závislosti na heroinu. Byl jsem tak nafetovaný, že si pamatuji jen to, že tam kazatel na mě vložil ruce a já jsem v tu chvíli úplně vystřízlivěl. Nikdy jsem nebyl rád střízlivý, ale teď jsem se cítil líp než nafetovaný. Byl jsem naplněný něčím zvláštním. Druhý den jsem se probudil bez absťáku. Když jsem si píchnul drogu, cítil jsem se nepříjemně a provinile. Bylo mi jasné, že na tom Ježíšovi něco je a začal jsem mít naději, že i pro mě existuje cesta ven. Rozhodl jsem se jít na léčení. Těsně před nástupem jsem opět navštívil křesťanské shromáždění, kde jsem se, i když nafetovaný, rozhodl veřejně odevzdat svůj život Ježíši.

Na léčení začalo peklo odvykání po asi 14-ti letech v opojení. Když mi ale bylo nehůř, z ničeho nic mě obklopila Boží moc. Bolesti zmizely a cítil jsem se podobně naplněný jako na tom prvním shromáždění. Měl jsem malou bibli. Náhodně jsem ji otevřel a najednou jsem věděl, že ten text je poselstvím osobně pro mě, jasně jsem mu rozuměl a vrývalo se mi to do srdce. I když jsem pak na léčení na Pána zapomněl, On na mě ne. Mámě se zázrakem podařilo zařídit mi pobyt v komunitě Na Tomkoch. Myslím, že v tom musel mít prsty Pán, protože doktorka, která byla odborným garantem resocializace, vybírala klienty s nějakými předpoklady na úspěch, a nade mnou už dávno zlomila hůl. Před propuštěním na dovolenku mi doktorka přinesla pozdrav od kamaráda Sveťa Korbela. Poslal mi bibli a své telefonní číslo. Udělalo mi to velkou radost protože jsem neměl kam jít.
Na dovolence mě Sveťo vzal do sboru, kde jsem nanovo vydal svůj život Bohu. Bylo to asi po roce, co jsem byl schopný poprvé plakat a zpátky jsem se vrátil rozzářený jako vánoční stromeček. Pobyt v komunitě jsem úspěšně ukončil a vrátil jsem se domů. Našel jsem si práci na soudě a aktivně jsem se zúčastňoval církevních aktivit.

Po čase jsem začal sloužit jako uvaděč a připravoval jsem se na službu ve chvále. Pán mi žehnal i v práci a byl jsem tam celkem oblíbený. Ale v tom všem moje láska k Bohu ochladla. Vše jsem dělal ve vlastní síle. Sloužit Bohu bez lásky k Němu se nedá a proto jsem se ocitl v začarovaném kruhu selhání a odsouzení. Cítil jsem zklamání ze svého křesťanství a stále hůř jsem nesl vlastní přetvářku a faleš. Stále víc mě to táhlo zpátky. Postupně začal můj pád.

Nejdříve cigarety, potom alkohol. Netrvalo dlouho a byl jsem zas v drogách. Jen s tím rozdílem, že narkomanský život mi byl již cizí, nepatřil jsem tam. Věřte, nejhorší pocit je nepatřit ani do Boží rodiny, ani Satanovi. Ale byl jsem znova na ulici a drogami jsem chtěl přehlušit bolest z toho, co vše jsem ztratil. V tomhle rozpoložení jsem Boha prosil, aby se nade mnou smiloval a ještě jednou mi umožnil začít znovu. Bůh je věrný, i když my jsme nevěrní a zradíme Ho. I moje prosby vyslyšel a ve své lásce mi umožnil nový start v Teen Challenge v Plzni, pak ve Sluknově. Program jsem absolvoval úspěšně a po skončení programu jsem začal sloužit v Černošíně, což je indukční středisko Teen Challenge.

Vím, že je to teď Boží místo pro mě, mám možnost pomáhat lidem, jako jsem byl já, a taky být konfrontovaný s tím, jaký jsem byl dřív. Bůh mě skrze tuto službu hodně vyučuje a dává mi poznat věci, hlavně o sobě, ale i celkově o lidech z kterými pracuji. Za tuto službu jsem velmi vděčný a Bohu patří můj dík i obdiv. Jsou to 3 a půl roku, co jsem nevzal drogu, a to je zatím můj největší úspěch, samozřejmě kromě dílčích proměn, které teď už řeším víc než nějaké drogy. Díky Bohu.
Váš Braňo.

Branislav Kováčik, Černošín (30.5.2003)

Zdroj: Jesus.sk