Citát ze zdroje Pavel Fiser dne 29.5.2021, 00:34

... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům...

Jde ale vždy odpustit? Upřímně odpustit? A za všech okolností?

Už nedokážu přesně citovat, ale vím, že v Bibli se na toto téma vyjadřuje i Ježíš a to sice ve smyslu, že pokud není prosba o odpuštění provázena upřímným pokáním proviněné osoby, není možné odpuštění. A to mě dává smysl. Ztotožňuji se s tímto. Přišlo by mi neupřímné a až téměř amorální odpouštět něco někomu, kdo se provinil a třeba navíc i vědomě a cíleně a pak svého (zlo)činu nelituje a je schopen dokonce i opakovaně a opět třeba i cíleně podobně špatně jednat.

Proto si myslím, že bez pokání opravdu nemůže být ani řeči o odpouštění. Něco jiného je, že i mě mnozí v minulosti ublížili, ani se neomluvili a dodnes jsou přesvědčeni, že nejednali špatně, zatímco já to vnímal jako křivdu (například ze minulého režimu jsem záměrně nevolil (což se tenkrát téměř muselo)  a jeden "soudruh" tenkrát zařídil naší rodině docela peklo na zemi).  Tady by navíc jako důvod k neodpuštění mohlo být i to, že jsem viděl, že neublížil jenom mě, ale i jiným mým blízkým... Ten člověk, pokud ještě žije, je asi dodnes přesvědčený, že jednal správně a omlouvat se jej ani nikdy nenapadlo, natožpak činit nějaké pokání, či nějak projevovat lítost... Přesto je mi dnes už - jak se říká - volný. Necítím k němu žádnou zášť,  desítky let vše zahladily samy. Kdybych ho potkal, už bych jej asi míjel bez sebemenších emocí, jako jiné kolem.  A ač se mě ani nikomu z rodiny nikdy neomluvil, dokážu teď říci - no, já mu odpouštím, ať už nás dva dále vůbec nic nespojuje. Ale chtělo to spoustu času. Nešlo to udělat ani rok po té, co se to stalo, ani dva... To by byla z mé strany jen divadelní, prázdná neupřímná a nepravdivá  deklarace odpuštění. Ve skutečnosti by to nebylo odpuštění, ale falešné gesto. Muselo prostě projít dostatečné množství času.  A tak mimo jiné i na základě tohoto příkladu říkám, že nelze vždy a za každých okolností odpouštět a Ježíšova slova o potřebném pokání jsou dle mě  rovněž nápovědou, jak se chovat. Ano, když mě někdo ublíží, pak si uvědomí, že ublížil, přijde a omluví se a budu cítit, že to myslí upřímně, budu schopen odpustit asi i hodně zlé věci a v krátké době.

Zrovna tak i já bych tušil, že na to, aby mě bylo odpuštěno nebo abych alespoň měl naději na odpuštění, musím se ze svých hříchů vyznat, přiznat se k nim a upřímně prosit o odpuštění  a projevit jasnou snahu už napříště tak nechybovat. Tuším pak také, že zrovna tak by to mělo fungovat i v opačném směru, tedy když někdo ublíží nám. Je -li morální (a to si myslím, že samozřejmě určitě je), že Bůh od nás pokání a upřímné vyznání hříchu požaduje, pak si myslím, že odpouštět lidem bez jejich lítosti, omluvy a nějaké formy pokání je dokonce amorální. Kromě toho případu, kdy důsledky hříchu do potřebné míry vyhladí čas. Ale ani pak bych to odpouštění neviděl jako povinnost, spíše jen jako blahosklonný beznárokový čin odpouštějícího, který pokud už je to bez přemáhání sebe sama si tím i sám ještě trochu snad pomůže pro okamžik jeho vlastního Soudu.

Takže jak je to pak s tím odpouštěním, za něž se modlíme?  Jak asi Bůh přijme člověka, který naprosto upřímně ještě nedokáže odpustit někomu, kdo se ani neomluvil a podobné skutky páchá třeba i dále na jiných a neuplynulo ještě ani oněch hodně let, které mnohé věci samy vyhladí?  Co když takový člověk navíc dříve, než by uplynulo to dostatečné množství času, třeba zemře? Zemře tedy ve stavu, kdy nestačil všem upřímně odpustit. Jak pak se asi bude odehrávat Soud? Upřímně, myslím, že nikdo na světě neumí jistě odpovědět. Pokud se přesto někdo pokusí na moji polemiku navázat,  již teď děkuji. Jsem starší člověk, mám nejen Bibli pročtenou křížem krážem několikrát, četl jsem i mnoho jiné duchovní literatury, ale vím, že to není všechno a i proto se vždy se rád poučím z názorů jiných nebo alespoň nad jinými názory se rád zamýšlím.

Pavel.