Citát ze zdroje Simona Gaschová dne 6.4.2019, 16:35

Náboženská svoboda. Krátká anotace kursu hovořila o tom, že: „cílem předmětu je představit různé způsoby chápání náboženské svobody a názorně ukázat, jak s náboženskou svobodou zachází právo.“ Požadavkem na absolvování tohoto předmětu pak, publikování např. novinového článku na téma náboženská svoboda. Uff, co já budu psát o náboženské svobodě? Jak toto téma uchopím? To byly mé obavy na začátku předmětu. Na konci tří blokového víkendového pobytu jsem načerpala tolik informací, že bych mohla publikovat příspěvků několik. Chtěla bych svůj výstup pojmout poněkud z jiného úhlu pohledu. Nechci psát o problematice nošení nikábu, jež svého času hýbala Francií a o dalších náboženských symbolech, jež byly předmětem výuky. Pominu-li množství nových a pro mě zcela zásadních a nových poznatků, jež jsem načerpala, jednou z věcí, které byly zjevné po skončení výuky, bylo jakési „rozdělení“ studentů dle sympatií a projevů, které z právě proběhnuté výuky vyústily. Během prvního bloku bylo možné sledovat zprvu ojedinělé, poté již odvážnější příspěvky do diskuse, kde se studenti více a více prezentovali svými názory. V druhém a posléze třetím bloku již byly patrné zhruba dvě opoziční skupiny, které horlivě prezentovaly svůj názor a těžko vnímaly názor, který nekorespondoval právě s tím jejich. Jedna z diskutujících oslovila jinou „máte takový nenávistný pohled, kterým nás častujete“, načež se zvedla další vlna diskuse, bránící dotyčnou studentku ve stylu: Jak můžete o někom říci, že má nenávistný pohled, když ji vůbec neznáte? To není vhodné, jsme tady na akademické půdě apod. Musím říci, že mě také přišlo, že ona kolegyně kypí nenávistným pohledem a urputnou snahou prezentovat jen tu svoji pravdu, která jí přišla jediná „správná“. Vehementně se drala ke slovu a nechci domýšlet, kdyby slovo nedostala. Toť můj názor. Vzhledem k tomu, že „nenávistný“ pohled jsem nezaznamenala sama, mohu se ptát. Není to divné, že nás bylo několik, kdo jsme tuto dívku vnímaly stejně? Přeci na tom může být nějaký kousek pravdy, když nás tento dojem mělo během pouhých dvou dnů několik? Její zarputilost až agresivita při diskusi přeci značí, že něco nebylo v pořádku... a co když ne? Co když to byla obyčejná dívka, která prostě jen ráda diskutuje, možná je ráda středem pozornosti, možná je inteligentní a milá, jen má prostě výraz, který je zvláštní. To já nevím. Každopádně na konci jsem byla ráda, že ji už nikdy nemusím vidět. A není tohle už začátek nějaké nepodložené nenávisti v nás? Byla jsem překvapená, jak se během pouhých dvou dnů dokáže rozdělit kolektiv studentů, (které by měl pojit obdobný zájem, když se zapsali do stejného předmětu). Neřkuli, pokud většina z nich studuje na teologické fakultě, předpokládám zde nějakou zvýšenou míru tolerance k odlišnostem. Nic z toho jsem nezaznamenala. Na konci víkendu z přednášky odcházeli rozdělení lidé, kteří byli jistojistě přesvědčeni o své pravdě. Některé příspěvky do diskuse mi přišly naprosto mimo a nevhodné, zatímco dotyčný diskutující si jistě myslel, jakou vhodnou troškou do mlýna právě přispěl. Pokud jsme nedokázali být tolerantní my sami studenti, na akademické půdě, a byla zde zjevná, mírně řečeno „averze“ či minimálně nesympatie, jak chceme být tolerantní k někomu tak odlišnému, jako je žena v nikábu, sikh v turbanu nebo někdo další. K někomu, kdo je naprosto odlišný vůči naší kultuře, tradici, zvyklostem, životnímu stylu? Kdo je prostě jiný? Neměli bychom začít někde hluboko v sobě? Dle mého názoru ano, a už od mateřských škol, neboť se domnívám, že naše míra „netolerance“, začíná minimálně tam. Pokud se vrátím k úvodní myšlence, domnívám se, že na vnímání náboženské svobody zde nejsme zdaleka připraveni.

Simona Gaschová