Ten, s kým to stojí a padá

Když se řekne křesťanství, potom se některým lidem vybaví Marie, kostel, sv. Václav, KDU-ČSL atd. Středobodem křesťanství je ale Ježíš Kristus. Dokonce ve smyslu nadpisu této kapitoly s ním celé křesťanství stojí a padá. Pokud nežil, pokud nevstal z mrtvých, pokud nebyl tím, kým tvrdil, že byl – tedy Bohem, potom křesťanství nemá nárok na jakoukoli výlučnost a dokonce bych řekl, že v takovém případě je chybou být křesťanem.

Tento článek nepojednává o tom, kým Ježíš je, zaměřuje se spíše na důkazy, že  existoval a byl vzkříšen z mrtvých, což bylo také předpovězeno staletí předtím, než se tak stalo. Pokud se chcete dozvědět, kdo je Ježíš Kristus, co udělal a co znamená osobně pro Vás, pak si přečtěte článek “Ježíš Kristus – kdo to je?“.

Asi málokdo dnes pochybuje o tom, že Kristus je historickou osobou. Samotná Bible je dostatečně hodnověrná historická kniha (více v článku “o pravdivosti Bible“), nicméně se podívejme na několik spisů z řad starověkých autorů, kteří Kristův život komentovali jako určitou historickou skutečnost.

Nejstarší dokument je asi z roku 52 n.l., zachovaný v citátu Julia Africana (okolo 221 n.l.). Thallos byl pravděpodobně Samaritán, o němž psal Josephus Flavius (Starožitnosti 18,6,4), psal historii Řecka a jeho vztahů k Asii od Trojské války po svou současnost. Dílo je zachováno pouze ve zlomcích v citátech pozdějších autorů. Julius Africanus píše o temnotě, která nastala na zemi během ukřižování Ježíše Krista. (Mt. 27,45, Mk. 15,33) „Thallos se ve své třetí knize historií pokouší vysvětlit tuto temnotu jako zatmění slunce – pošetile, podle mého soudu.“

„Co měli Athéňané z usmrcení Sokrata? Hladomor a pohroma na ně přišla jako soud za jejich zločin. Co měli obyvatelé ostrova Samos z upálení Pythagorova? Náhle byla jejich země zasypána pískem. Co měli židé z popravení svého moudrého krále? Hned potom bylo jejich království zničeno. Bůh ty tři moudré muže spravedlivě pomstil: Athéňané pomřeli hladem; obyvatelé Samu byli zaplaveni mořem; židé zničení a vyhnaní za své země žijí v naprostém rozptýlení. Ale Sokrates úplně nezemřel; žije dále v Platonově učení. Pythagoras úplně nezemřel; žije dále v Héřině soše. Ani nezemřel úplně ten moudrý král; žije dále v učení, které založil.“

Mara Bar-Serapion (dopis z vězení, rukopis v Britském muzeu)

Cornelius Tacitus (55 -120 n.l.), historik římského císařství ve svých Letopisech píše:

„Kristus, od něhož křesťané své pojmenování získali, byl na základě odsudku prokurátora Pontia Piláta popraven, když byl císařem Tiberius; a ta zhoubná pověra (myslí se křesťanství) byla na krátkou dobu zaražena, aby propukla nanovo nikoli pouze v Judeji, kolébce té pohromy ale i v Římě.“ (Letopisy XV.44)

Lúkiános za Samosaty napsal (120-180 n.l.):

„…neboť dosud uctívají toho velkého člověka, který byl v Palestině přibit na kříž za to, že uvedl v život ten nový kult.“

Další citát je z Flavia Josepha, který ve svých Starožitnostech píše, že

„žil Ježíš, člověk moudrý, můžeme-li ho vskutku nazvat člověkem; konal totiž neuvěřitelné skutky,a učil lidi, kteří s potěšením přijímají pravdu. Získal si mnoho židů, též i mnohé s Řeků. On byl ten Kristus. A když ho Pilát odsoudil na základě obžaloby předních lidí mezi námi, ti, kdo ho od počátku milovali, se ho nevzdali.”

J. Flavius (Starožitnosti židovské 18,3,3)

Na Kristovo narození a ukřižování se odvolávají i první křesťané tzv. apologeti, kteří se odvolávají na oficiální záznamy ze sčítání lidu v Izraeli, které soudě dle jejich dopisů tehdy existovaly.

„Že byl Kristus ukřižován, se můžete dovědět z protokolů sepsaných pod Pontiem Pilátem.“ Ve stejném díle tento muž hovoří o tom, že skutečnost ukřižování se „můžete dovědět z protokolů sepsaných pod Pontiem Pilátem“. Justin (Apologie 1,35 a 48)

Tertulianus (Proti Markionovi 4,7,7):

„Je však i dobře známo, že se právě konal v Judeji i census od císaře, prováděný Sentiem Saturninem, v něm si mohli zjistit Ježíšův rodokmen.“

Nakonec uvedu záznam ze známé Encyklopedie Britanici:

„Tyto nezávislé záznamy dokazují, že v ranných časech i oponenti křesťanství nikdy nepochybovali nad Ježíšovou historicitou, která byla diskutována poprvé na neadekvátních základech několika autory na konci 18., během 19. a na počátku 20. století.“

Jiné zmínky o Kristu můžeme číst v Talmudu, Koránu nebo u již uvedeného Flavia a to v Židovské válce. K tomu, co jsem napsal, je ale třeba otevřeně dodat, že mimobiblických záznamů o Kristu není mnoho – i když mají svoji vypovídací schopnost. Navíc se někteří domnívají, že citát z Flavia byl dopsán později některými příliš horlivými křesťany, kdy přání bylo otcem myšlenky. Jak to bylo skutečně, dnes už asi nezjistíme. Přesto je třeba vidět, že o Kristu nevypovídá pouze Bible – i když sama Bible má, jak již bylo řečeno svoji historickou váhu. Když dáme dohromady všechny biblické i mimobiblické záznamy, potom se nemusíme považovat za zpátečníky pokud dojdeme k  závěru, že Kristus žil. Jenže to by bylo trochu málo. Žili jiní učitelé, moralisté, spisovatelé a nic moc to neznamená. Podívejme se nyní k samotnému jádru toho, proč osoba a život Ježíše Krista má v křesťanství takovou důležitost. Je to vyjádřeno v následujících slovech:

„Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je naše zvěst klamná a klamná je i naše víra a my jsme odhaleni jako lživí svědkové.“( 1.Korintským 15;14)

Vzkříšení Ježíše Krista

Zde se dostáváme k jádru sporu a tím je vzkříšení. Jedna z věcí, která činí křesťanství jedinečným, je skutečnost Kristova vzkříšení. Toto neudělal ani Budha, ani Mohamed, ani Konfucius ani nikdo jiný. Proto je na místě se touto otázkou více zabývat, protože jak nakonec i z uvedeného textu Bible vyplývá, pokud se zmrtvýchvstání nestalo, je křesťanství lživé náboženství. V této souvislosti stojí za podotknutí, že vzkříšení by nemělo stát na víře ale na faktech.

Pro mnohé lidi je vzkříšení nemožné, protože se může zdát jako nevědecké, a to ve světle běžného myšlení vycházejícího z dennodenní zkušenosti. Zopakujme si ale znovu historicko-právní důkaz, kdy se opíráme o tři typy svědectví: ústní, písemné nebo věci doličné. Pomocí těchto právních důkazových metod můžeme dokázat, co se stalo. Vědeckou metodu můžeme používat jen při dokazování jevů, které se opakují. Není použitelná pro dokazování nebo zamítání otázek, týkající se nějaké osoby v dějinách.“ Proto je třeba poctivě prozkoumat dostupná fakta a ne dopředu říci, že vzkříšení je nesmysl.

Argumentem proti vzkříšení je jeho neobvyklost v přírodním řádu. Pokud někdo jednou skutečně zemřel, pak mu není pomoci…V ateistickém přístupu k věcem se předpokládá jednota příčin v uzavřeném systému. Nebo jinak řečeno – jsme v jakési krabici od bot, která je zcela uzavřena zásahům z vnějšku. Vše, čemu jsme ponecháni, je zákon příčiny a následku. Tento přístup předem vylučuje jakoukoli událost, která odporuje poznaným přírodním zákonům. Ale: „Nikdo nemůže na základě vědeckých poznatků říci s jistotou, že náš vesmír či náš svět je uzavřeným systémem. Právě tak dobře může jít o systém otevřený. Je-li tomu tak, potom výjimka z přírodních zákonů je možná, dojde-li k vnějšímu zásahu. To, že nebyl zjištěn žádný obdobný případ, ještě nemusí být nutně důkazem nemožnosti, aby se stal.“

Nejdříve se podíváme na ukřižování a vzkříšení z pohledu starozákonních proroctví. Zde mi někdo může namítnout, že používám k argumentaci Bibli, tedy předpojatou knihu. Již jsem uvedl, že Starý zákon v té podobě, jak ho máme v Bibli, je výsledkem práce židovských rabínů, ne církve. Jak již též bylo napsáno, pokud z něčeho nelze Židy podezřívat, pak je to ze snahy kanonizovat starozákonní knihy podle toho, jak moc se v nich píše o budoucím Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání, protože především skutečnost ukřižování pro ně byla v souvislosti s Mesiášem, tedy jejich očekávaným vůdcem, naprosto neslučitelná. Dále je zcela prokazatelné, že lidé, kteří jednotlivá proroctví vyřkli nebo sepsali, se většinou nemohli znát a že ani plně nechápali dosah svých slov.

Budu tedy používat Bibli, ale jen ta místa z ní, která byla sepsána mnoho let před Kristovým narozením, ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Jedná se tedy o podobný přístup, jako kdyby v průběhu několika staletí pokud možno co nejpřesněji několik lidí postupně sepisovalo něco o někom, kdo má přijít. Jiná skupina lidí, kterou by mj. spojovala silná averze vůči „tomu někomu“, by těchto několik spisů vybrala a uložila. Nakonec by se zjistilo, že to, co bylo sepsáno, přesně sedí na jakéhosi člověka. Řekněme, že by se jednalo o náhodu. Kdosi spočítal, že k tomu, aby se naplnilo 9 proroctví na jedné osobě existuje pravděpodobnost 1:10 na 17, aby se naplnilo 48 z těchto proroctví na jedné osobě potom existuje pravděpodobnost 1:10 na 157.

Na tomto pozadí má smysl se na některá starozákonní proroctví podívat a srovnat je s popisem novozákonních událostí týkajících se ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Pro stručnost vybírám pouze několik. (Proroci často psali v první osobě jednotného čísla. V podstatě se svými prožitky stali určitým předobrazem toho, na koho ukazovali – Ježíše Krista.)

První věc je samotné ukřižování, které se odehrálo o velikonocích. Tento svátek byl v židovstvu spojován s připomenutím vyjití z Egypta, kdy skrze krev beránka, kterou si Izraelci natřeli veřeje dveří, byli ušetřeni před smrtí (více doporučuji SZ knihu Exodus). Základní koncept v myslích Židů tedy byl, že vysvobození přišlo skrze krev. Zcela „náhodou“ došlo k tomu, že Kristus byl rovněž ukřižován o židovských velikonocích s tím, že na sebe skrze svoji prolitou krev na kříži bere naše hříchy, čímž vlastně prorocky naplňuje to, co se odehrálo kdysi. Jeho předchůdce Jan Křtitel o Kristu mluvil jako o „beránku Božím, který snímá hříchy světa“. Pokud bych byl v kůži Židů, potom bych se snažil Krista ukřižovat dříve nebo později, protože bych nechtěl, aby se takto okatě naplnilo to, co o Kristu tvrdil Jan Křtitel a nakonec i sám Kristus. Jenže zřejmě existují věci či okolnosti, nad kterými vládne někdo jiný, než člověk. Podívejme se nyní na některé podrobnosti, jak je popisovali proroci a jak je poté zachytil Nový zákon.

Nezlomení kostí (v té době běžná praxe, kdy stráže zlomily odsouzencům nohy, aby se udusili)

• Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna.Žalm 34:21
• Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je ji mrtev, kosti mu nelámali. Jan 19:33

Ježíšovo probodení na kříži

• Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Zach. 12:10
• Ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok. Jan 19:34

Ocet místo vody

• Do jídla mi dali žluč, když jsem žíznil, dali mi pít ocet. Žalm 69:21
• Ježíš řekl, žízním. Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Jan 19:28

Ježíšovo opuštění

• Kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli pro mou ránu, moji nejbližší stojí opodál.Žalm 38:11
• Všichni jeho přátelé stáli opodál. Lukáš 23:49

Potřásání hlavou

• Jsem jim jenom pro potupu, jak mne vidí, potřásají hlavami.Žalm 109:25
• Kolemjdoucí ho uráželi; potřásali hlavami. Mt. 27:39

“Čumilové”

• Smečka psů se kolem mne svírá…pasou se na mne svým zrakem.Žalm 22:17
• Lid stál a díval se. Lukáš 23:35

Losování o šaty

• Dělí se o můj oděv, losují o můj šat.Žalm 22:19
• O jeho šaty se rozdělili losem. Lukáš 23:34

O proroctvích týkajících se Kristova celého života se zmíníme později. Nyní se dostaneme k jeho vzkříšení.

Jeho vzkříšení

• Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. Ozeáš 6:2
• V moci podsvětí mne neponecháš.Žalm 16:10
• Vyvedl jsi mne z podsvětí, Hospodine, zachovals mne při životě.Žalm 30:3

Zde jsou některé texty vypovídající o zkušenosti “vyvedení z podsvětí” tedy starozákonního obratu pro smrt. Dokonce u Ozeáše pak čteme o třetím dnu – tedy dnu, kdy byl Kristus vzkříšen.

Jeho panování po nanebevstoupení

• Hle s nebeskými oblaky přicházel jakoby syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu a byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je moc věčná, která nepomine. Daniel 7:14
• Nebo se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jeho rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: “Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje, jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově.” Izaiáš 9:6
• Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků. Zjevení 11:15

Slova proroků tedy jasně ukazují i na detaily týkající se Kristovy smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Jak jsem již ukázal, dojít k závěru, že se všechna popisovaná proroctví splnila jaksi náhodou, chce hodně víry. Pokud by Bible byla psána jedním autorem (jako např. Korán), pak by pochopitelně uvedená fakta byla k ničemu, protože autor by si sám stanovil, co kam napíše, aby mu vše zapadalo. Tento autor by pak mohl svoje fakta srovnat s tím, co psali historici a něco vytvořit. Jenže toto není pravdou v případě Bible, resp. je, pokud za autora považujeme Boha hovořícího skrze lidi.

Řekněme tedy, že proroctví se sice naplnila, ale že Kristus zemřel jen zdánlivě a poté se probral. Známe případy za živa pohřbených lidí. Je ale pravdou, že římský místodržitel si o smrti Krista vyžádal svědectví důstojníka. Pilát se totiž podivil, že Ježíš již zemřel; zavolal setníka a zeptal se ho, je-li dlouho mrtev. A až když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé Ježíšovo tělo Josefovi – Marek 15:44-45. Jednalo se o člena popravčí čety, který byl zběhlý v rozpoznání mrtvého odsouzence. Navíc Kristovi nebyly ani přeraženy nohy, což byla běžná praxe u těch, kdo dlouho umírali. S přeraženýma nohama se nemohli vzepřít a udusili se. Vojáci viděli, že to nemá u Krista smysl, protože poznali, že je mrtev. Nakonec čteme, že Kristus byl boden kopím a že vyšla krev a voda.

Ježíšovu smrt navíc nezpochybňují ani pohanští autoři jako Mara bar – Serapion, Tacitus, Lukános, Josephus ani Talmud a pochopitelně ani Nový zákon.

Možná Kristus zemřel, ale zůstal v hrobě. To, že vstal z mrtvých, byla jen pověst. Určitě v Ježíšově době existovala řada lidí, kteří by velmi chtěli, aby Ježíš v hrobě zůstal. Především to byli ti, kdo ho nechali ukřižovat. Věděli moc dobře, že podle proroctví má Mesiáš vstát z mrtvých, a že pokud se tak stane, dokáže se jejich chyba. Proto měli přímo enormní zájem na tom, aby po třech dnech přišli k hrobu, ukázali na Ježíšovo tělo a řekli – byl to jen nějaký lžimesiáš a vy jste se nechali pobláznit. Místo toho ale čteme, že velekněží podplatili vojáky s tím, aby řekli, že Ježíše ukradli učedníci. Žádná opozice prázdný hrob nezpochybňovala, nanejvýš hledala důvody, proč se tak stalo. Toto je velmi důležité – v historické literatuře i Bibli samotné nečteme skutečnost, že by odpůrci křesťanství poukazovali na to, že Ježíš nebyl vzkříšen či nedělal zázraky, toto oni nemohli popřít, protože existovalo mnoho očitých svědků. Nebylo by nic jednoduššího, než předvolat očité svědky, kdyby se nic takového nestalo a všechno to popřít….místo toho sledujeme výmluvy a snahy Ježíše očernit jiným způsobem.

Navíc pokud se zpráva rozkřikla, kdokoli se mohl přijít přesvědčit – a pokud by Ježíš v hrobě byl, pak by určitě vznikl alespoň stín pochybností. Stojí za zmínku i to, že nikde není ani náznak uctívání Ježíšových ostatků nebo jeho hrobu. Určitě – Ježíš k tomu nikde nenabádal, ale lidé tyto praktiky přenášeli z nejrůznějších kultů a náboženských rituálů. Důvodem je skutečnost, že všichni věděli, že to je marné, protože Kristus v hrobě nebyl. Dostáváme se k možnosti, že Ježíše ukradli lidé, kteří měli zájem na tom, aby se pověst o vzkříšení roznesla. V podstatě by se jednalo o apoštoly. Zvláštní je, že velekněží, kteří měli největší zájem skutečnost vzkříšení zatajit, sami vymysleli tuto hypotézu. Po zjištění skutečnosti prázdného hrobu říkají vojákům následující: “Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. My vám za to zaplatíme značné peníze.” Tím vlastně popírají možnost, že by Ježíše vzali učedníci.

Tuto hypotézu nabízejí jako lživé, nepravdivé svědectví. Je tedy možné, že Ježíše vzali učedníci násilím. Jenže jak známo, učedníci nebyli žádní vojáci, což se ukázalo při tom, když všichni poněkud zbaběle opustili Krista. Dokonce čteme, že se rozprchli. Proti nim by stála římská stráž, tzv. custodia – což byla speciální jednotka v síle 16 mužů, kteří podle Matouše 27:64 skutečně hlídali hrob, aby Ježíše nikdo neodnesl a nedošlo k nějakému podvodu. Navíc židé pro jistotu ještě zapečetili hrob. (Je třeba vědět, že Římané vykonali popravu a hlídali hrob, protože židé byli provinční národ a proto nemohli popravovat ani mít větší ozbrojenou posádku.) Další zajímavou oblastí stojící za zmínku je reakce učedníků. Poté, co Kristus zemřel, se rozprchli a v podstatě se celé hnutí rozpadlo. Jenže po zkušenosti se vzkříšením se jejich postoj zcela obrací a jedenáct z dvanácti nakonec umírá mučednickou smrtí. Je otázkou, proč se takto změnilo jejich chování a postoje. Jednou z možností je právě prožitek vzkříšení.

Jiné možnosti jsou, že lidé, kteří tvrdili, že viděli vzkříšeného halucinovali, že si spletli hrob, že ho vzalo UFO, že se probral v hrobě, strhal pohřební plátna, odvalil dvoutunový kámen a s probodenýma rukama a nohama přemohl 16 vojáků a utekl atd. O těchto argumentech se ale nemá smysl přít. Poslední možnost pak je, že evangelia jsou dokonale promyšlený podvrh. Na to si ale každý musí odpovědět sám. Nakonec přece jenom zůstává jedna možnost – to, co je popsáno v Bibli je pravda, a slova stovek svědků, kteří viděli vzkříšeného, je třeba brát doslova.

Nakonec bych rád uvedl několik citací: Thomas Arnold, bývalý profesor historie v Rugby a Oxfordu, autora třísvazkové “Historie Říma”.

„Neznám žádný fakt z historie lidstva, který je pro nestranného vyšetřovatele prokázán plněji a lepšími důkazy všeho druhu, než to velké znamení, které nám Bůh dal, že Kristus zemřel a znovu vstal z mrtvých.“

Lord Darlin, předseda the Queen´s Bench Division of the High Court of Justice – druhá nejvyšší právní funkce ve Velké Británii prohlásil:

„Jádro problému, zda Ježíš byl nebo nebyl tím, zač se prohlašoval, závisí beze vší pochyby na pravdivosti nebo nepravdivosti vzkříšení. V tomto nejdůležitějším bodě se od nás nevyžaduje pouze víra. Ve prospěch vzkříšení jako živoucí skutečnosti existuje taková drtivá záplava důkazů, pozitivních či negativních, přímých i nepřímých, že bez výjimky každá inteligentní porota na světě by musela vynést rozhodnutí, že příběh vzkříšení je pravdivý.“

Sir Lionel Luckhoo, brilantní a důvtipný advokát, který se svými 15 za sebou jdoucími osvobozujícími rozsudky pro obžalované z vraždy zapsal do Guinessovy knihy rekordů jako nejúspěšnější právník na světě. Tento bývalý soudce a diplomat, jehož královna Alžběta 2x pasovala na rytíře, podrobil historické skutečnosti o vzkříšení vlastní nekompromisní analýze,která trvala několik let. Poté konstatoval:

„Musím jednoznačně prohlásit, že důkazy potvrzující vzkříšení Ježíše Krista jsou tak zdrcující, že neponechávají absolutně žádný prostor pro pochybnosti a vynucují si přijetí na základě důkazů.“

Zdroj: Bůh-křesťanství