Není snad oblíbenější činnost kritiků, než poukazování na rozpory, chyby a nesrovnalosti, které se údajně v Bibli nacházejí. Jak jsme si již řekli dříve, není žel žádnou zvláštností, že o Bibli pochybují někdy také křesťané. Mnozí z nich říkají, že Bible sice “pravdivá” je, ale pouze ve věcech víry. Ve věcech vědy, historie a v jiných oblastech se může mýlit a mohou v ní být rozpory.

Musím otevřeně prohlásit (a snad to není překvapením), že se s těmito postoji neztotožňuji. Věřím, že je Bible Božím slovem od začátku do konce. Věřím, že je pravdivá nejen ve věcech duchovních, ale i v otázkách historie a vědy. Jistě, kdybychom byli důslední, tak musíme říci, že absolutní bezchybnosti se dostávalo pouze originálním spisům, které dnes již nemáme. Přesto i v otázkách “kopií” si můžeme být jisti, že nám Bůh skrze ně zachoval své původní sdělení. I z tohoto důvodu věřím, že v Bibli žádné rozpory, které by byly neotřesitelné a nezpochybnitelné, neexistují!

Je ale pravdou, že při povrchním čtení člověk narazí na množství složitých pasáží, které se na první pohled jako rozpory jeví. Nicméně pokud je čtenář poctivý a začne tyto rozpory blíže studovat, pak zjistí, že nemají vůbec takovou váhu, jakou jim mnozí přikládají. Na internetu naleznete vícero seznamů, ve kterých jsou prezentovány tzv. rozpory, které mají dokazovat neaktuálnost a chybovost Bible. Lidé pak tyto zdroje používají jako munici k útokům na křesťanství. Sám sebe považuji spíše za laika bez formálního teologického vzdělání, přesto všechno když na takový seznam rozporů narazím, dokáži mnoho tzv. “jasných důkazů” proti Bibli vyřešit svými základními znalostmi teologie a Bible. Jistě, ne všemu rozumím. Jsou věci, se kterými si prostě nevím rady, v takovém případě však můžu hledat názory těch, kteří se danou problematikou zabývali na odborné bázi přede mnou. Kritici to však dělat nechtějí. Jim totiž často o pravdu ani nejde, oni chtějí do Bible jen tzv. “rýpat”.

Dílčí shrnutí – ano, rozpory se v Bibli skutečně nacházejí. Křesťanský učenec Norman L. Geisler, který rozpory v Bibli 40 let studoval, jich “nasbíral” přibližně 800. Sám potvrzuje, že všechny z nich jsou způsobeny ignorováním základních výkladových principů Bible a skutečnými rozpory vůbec nejsou. Kdybychom navíc všechny tyto “rozpory” rozvrhli do určité škály podle závažnosti, pak bychom většinu z nich jenom těžko hledali na straně osy s názvem “neřešitelné”.

Než stručně nahlédneme pod pokličku konkrétních biblických rozporů, dovolte mi ještě několik málo důležitých poznámek, které jsou pro studium tématu důležité:

• Jakmile předložíme byť jen jedinou možnost řešení problémového místa, rozpor je logicky vyvrácen. Mnohdy existuje i více řešení zdánlivého rozporu. Nevíme sice, které je pravdivé, ukazuje to však na skutečnost, že se o žádný rozpor nejedná – pouze nemáme dostatek informací, abychom rozhodli, které řešení je pravdivé.

• Rozdíl neznamená rozpor!

• Při studiu je třeba číst text v kontextu! Právě díky kontextovým chybám vzniká snad nejvíce nedorozumění.

• Pokud narazíme na vážné problémy, je vhodné prozkoumat historické a kulturní pozadí textu. To často pomůže odhalit různá specifika, která nám nebyla známá.

• Židé často sdělili výsledek děje ještě před tím, než jej začali popisovat. Měli jiné pojetí sdělování děje, čímž vznikají někdy zmatky a zdánlivé rozpory v časovém podání některých zpráv.

V následující části si ukážeme na praktických příkladech, jaké jsou časté příčiny vzniku rozporů a obtížných míst v Bibli.

VYTRHOVÁNÍ Z KONTEXTU

Vytrhování z kontextu a nepochopení toho, o čem text vůbec mluví, je umělým vytvářením nesouladů a rozporů tam, kde ve skutečnosti vůbec nejsou. Do této kategorie bychom mohli zahrnout většinu běžně používaných rozporů.

1) Příklad toho, že Ježíš sebe údajně nepovažoval za Boha (aspoň podle synoptických evangelií – Marek 10:17-18)

“Když se vydával na cestu, přiběhl k němu jakýsi člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: “Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?”

Ježíš mu řekl:

“Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.”

Bible však na jiných místech hovoří o tom, že je Ježíš Bůh, a že se tak také choval. Jak tedy naložíme s tímto rozporem? Jeden z principů výkladu Bible je ten, že se méně srozumitelná místa a pasáže vykládají pomocí míst, která jsou jasnější. Pak lze interpretovat tento “rozpor” jednoduše takto – Ježíš mu řekl (sledujte kontext – ti lidé Ježíše nepokládali za Boha a nevěděli, že je Bůh, proto je Ježíšova reakce oprávněná):

“Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. (Proč mi tedy říkáš dobrý, když mě za Boha nepovažuješ?)”

2) Rozpor v příběhu krále Sidkijáše

Příběh o zajetí judského krále Sidkijáše je hezkým příkladem nutnosti pozorovat celý kontext příběhu. Prorok Jeremjáš oznámil Sidkijášovi, že ho bude Bůh soudit. Řekl mu, že “bude vydán do rukou babylónského krále” (Jeremjáš 32:4). To potvrzuje Jeremjáš 39:5 – 7, kde se dozvídáme, že byl zajat a přiveden před krále Nebúkadnesara. Ten ho dal spoutat a odvést do Babylóna. Avšak v Ezechielovi 12:13 sám Bůh vydal varování: “Zavedu ho do Babylóna v kaldejské zemi, ale ani ji neuvidí a zemře tam“. Pozor – rozpor! Tři biblické verše říkají, že král půjde do Babylóna, nicméně jinde se říká, že Babylón neuvidí. Jak může být někdo někam vzat a přitom toto místo nevidět? Vůbec to nedává smysl – pokud ovšem Sidkijáš nebyl zbaven zraku. A přesně to se stalo. Sidkijáš viděl Nebúkadnesara tváří v tvář a na vlastní oči viděl popravu svých synů. Pak “babylónský král … Sidkijáše oslepil” a odvedl ho do Babylóna (Jeremjáš 39:6, 7).

3) Kdo pobídl Davida, aby spočítal muže Izraele?

Podle 2 Samuelovy 24:1 podnítil Davida k součtu Izraele Bůh. Jenže 1 Paralipomenon 21:1 tvrdí něco jiného – Davida k tomuto kroku podnítil Satan.

Zde je odpověď také docela prostá. Pravdu mají totiž oba verše. Ačkoliv to byl Satan, kdo ihned vybídl Davida, nakonec to byl v konečném důsledku Bůh, kdo dovolil Satanovi tuto provokaci uskutečnit a tím uštědřit svému lidu duchovní lekci. Lépe to pochopíme na příběhu Jóba, kdy Satan i Bůh byli zainteresováni do utrpení Jóba – Satan si vyžádal to, aby mohl v Jóbově životě jednat a vyzkoušet jeho víru. Bůh mu to v určitých hranicích dočasně umožnil. Nebo pojďme k jádru křesťanství jako takovém – ukřižování Ježíše. Byla Satanova vůle Ježíše zničit a zabít, ale byla to i vůle Boží (aby vykoupil člověka). V tomto případě by byly pravdivé verše, které by tvrdily “Bůh nechal Ježíše zabít“, ale i “Satan nechal Ježíše zabít“…stejně jako i “Židé nechali Ježíše zabít“… Všechny odpovědi by byly správné a rozpor pouze zdánlivý.

4) Kolik bylo spočteno mužů Izraele?

Dalším častým rozporem jsou různé početní a časové rozdíly. 2 Samuelova 24:9 např. uvádí, že mužů Izraele bylo při jedné příležitosti spočítáno na 800 000 jedinců, zatímco 1 Paralipomenon 21:5 uvádí, že celý Izrael čítal 1.100.000 mužů.

Tento problém je způsoben tím, že v každém zapsaném údaji byl zahrnut jiný počet bojovníků. Ve zprávě ze 2 Samuelovy bylo mužů 800 tisíc, nicméně tento počet nezahrnoval záložní armádu 288 tisíc bojovníků, které najdeme v 1 Par 27:1 – 15, nebo 12 tisíc specificky zapojených mužů v Jeruzalémě (2 Par 1:14). Pokud zahrneme tato čísla, dostaneme 1.100.000 mužů. Výsledek? Žádný rozpor…

5) Jak zemřel král Saul?

1 Samuelova 31:4 (A) říká, že Saul spáchal sebevraždu. 2 Samuelova 1:10 (B) však říká, že jej zabil Amálekovec. Abychom to měli komplikovanější, tak 2 Samuelova 21:12 (C) jako původce Saulovy porážky zmiňuje Pelištejce. 1 Paralipomenon 10:14 (D) vnáší do příběhu ještě větší zmatek, protože tvrdí, že jej zabil sám Bůh.

Řešení:

A – tato varianta je správně, stejně jako C i D. Saul páchá sebevraždu, protože je poražen a nevidí východisko ze své situace.

B – z kontextu plyne, že výroky o smrti Saula vyřkl muž, který se chtěl Davidovi zalíbit a chtěl si jej získat. Proto si svoji verzi vymyslel, což mu nakonec stejně neprošlo a byl popraven.

C – zde se jedná o obecné tvrzení, stejně jako “Bush zaútočil na Irák“, nebo “Hitler zabil desítky milionů lidí“. Samozřejmě, že Bush sám neutíkal do první linie se samopalem a neútočil. Výrok označuje obecné shrnutí určitého děje – tedy že USA, v čele s prezidentem, zaútočili na Irák. Stejně tak Hitler osobně nezabil miliony lidí. Stejným způsobem porazili Pelištejci Saula a jeho armádu.

D – zde je řešení opět jednoduché. Jak bylo vysvětleno v “rozporu” ohledně sčítání Izraele v bodě 3 výše, tak můžeme podobným způsobem aplikovat řešení i zde – Bůh byl do Saulovy smrti také osobně zainteresován. Z jiných textů jasně plyne, že se Saul Bohu velmi zpronevěřil a učinil mnoho zlého. Proto jej Bůh potrestal smrtí. Řídil okolnosti tak, že byl v bitvě raněn a zemřel. V konečném důsledku tedy platí všechna tato tvrzení v následujícím pořadí zároveň – Bůh zabil Saula – Pelištejci porazili Saula – Saul se zabil sám. Kdyby Bůh nedopustil, Pelištejci by Saula nikdy neporazili a proto by se Saul z vlastní vůle sám nikdy nezabil.

Tolik k několika příkladům kontextuálních rozporů. Kdybychom princip nedodržení kontextu dohnali do paradoxu, tak lze tvrdit, že sama Bible učí o neexistenci Boha. V Bibli je totiž psáno “není Bůh“. Jenže hned vedle je doplněno “říká blázen ve svém srdci…”. Proto musíme dávat velký pozor na unáhlené závěry, jakkoliv se nám na první pohled mohou zdát podivné či zřejmé.

NEZNALOST BLIŽŠÍCH OKOLNOSTÍ, DOBOVÉHO POZADÍ APOD.

1) Kdo uzdravil setníkova služebníka?

V Matoušově evangeliu 8:5 se píše, že za Ježíšem přišel setník prosit o uzdravení svého služebníka. V Lukášově evangeliu 7:3 – 6 se ale píše, že setník nepřišel osobně, nýbrž poslal zástupce z řad Židů. Celý rozpor zmizí v okamžiku, když si uvědomíme, jakým způsobem v dřívější (ale i naší) době probíhala delegace pravomocí. Ukažme si to na praktickém příkladu – v médiích nezřídka zazní výroky typu “prezident oznámil“. Jenže…pan prezident dané oznámení nemusel vidět ani “z rychlíku”. Prohlášení mohla napsat sekretářka, přečíst tiskový mluvčí a prezident jej nemusel vůbec vidět. Přesto nikdo v této situaci nehledá rozpor. Jinými slovy – jednání jménem někoho jiného je považováno za jednání jeho samotného. Žádný rozpor zde tedy není, oba evangelisté mají pravdu. Každý ji však popisuje z jiného úhlu pohledu. Lukáš byl pouze konkrétnější.

2) Rodokmen Ježíše

Pokud se budete o biblické rozpory někdy zajímat, určitě vám neunikne často zmiňovaný rozpor ve jménech mezi rodopisem Ježíše, který uvádí evangelista Matouš a Lukáš. Zde se jedná o případ, kdy existuje více možných vysvětlení. Jedním z nich je to, že každý z evangelistů sledoval odlišnou rodovou linii. Matouš sledoval linii Josefovu a Lukáš Mariinu. Ať už je správné toto nebo jiné vysvětlení, o neprůstřelný protibiblický argument se rozhodně nejedná.

3) Kdy Ježíš slavil poslední večeři?

“Rozpor” v popisu poslední večeře je dalším ukázkovým příkladem neznalosti důležitých dobových údajů. V tomto případě můžeme vidět, že tento rozpor vytvořil Bůh záměrně. Ježíš nebyl obětí vnějších vlivů a židů, vše bylo předem dávno naplánováno. Podle synoptiků jedli učedníci s Ježíšem poslední večeři (ve vztahu k svátku Pesach) v jiný čas, než udává apoštol Jan ve svém evangeliu. Vysvětlení je prosté – Židé v severní části země používali způsob počítání dnů od východu slunce do dalšího východu, ale Židé v jižní části používali počítaní odlišné (od západu do západu). Ježíš tedy mohl podle zákona slavit svou poslední slavnost Pesach, a přesto být obětován ve dni slavnosti Pesach, jako Velikonoční “beránek”. Není to úžasné?

DÍLČÍ INFORMACE

Tento druh rozporů je velmi častý především v Novém zákoně, konkrétně v evangeliích. Jedná se o zachycení svědectví lidí, které se na první pohled zdá rozporné. Nedávno mí kamarádi komentovali aktuální událost, kdy bylo ve světě sestřeleno nějaké letadlo. Jeden řekl “ten letec spadl…”, ale druhý kamarád jej hned opravil a řekl “nééé, sestřelili jej“. Kdo z nich měl pravdu? Když jej sestřelili, co letec udělal? No přece spadl. Každý tuto zprávu podal ze svého úhlu pohledu a každý zdůraznil jiný aspekt celé události. Oba dva však měli pravdu.

Podobné je to i se záznamy svědků Ježíše Krista, kteří Jeho život zaznamenali v tzv. evangeliích. Díky tomuto způsobu pohledu na události vzniká velmi mnoho (na první pohled rozporných) tvrzení, které nejsou ničím jiným, než popisováním stejné události, avšak z jiného úhlu pohledu. Možná vám pomůže, když si představíte klasickou kinematografii. Filmy zpravidla nejsou točeny z jednoho úhlu pohledu a jednou kamerou. Jednou je kamera blíže, jindy dále. Jednou se natáčí z nadhledu, jindy se kamera zaměří na detailní záběry. Velmi hezky to vystihl autor jednoho internetového článku:

“Některé z “protikladů” můžeme ve skutečnosti vidět jako Boží způsob, jak dovoluje Bibli vítězit v téměř nemožné situaci. Kdyby například byla evangelia naprosto stejná, kritici by okamžitě křičeli: “Komplot!” “Tajná dohoda!” A kdyby si evangelia skutečně protiřečila, kritici by křičeli ještě hlasitěji: “Podvod! Jak může pravý Bůh lhát?” Bůh si zvolil dokonalou cestu mezi těmito dvěma pozicemi. Řídil mysl a srdce pisatelů Bible, aby napsali přesně to, co chtěl, ale jejich vlastním stylem. To poskytuje prostor pro rozdíly, ale bez rozporů.”

Pojďme si to ukázat na dvou příkladech.

1) Čtyři evangelia nám říkají čtyři různé věci o nápise, který byl přibit na kříži

V Matouši stojí: “TOTO JE JEŽÍŠ, ŽIDOVSKÝ KRÁL” (27:37). Avšak Marek to popírá svou verzí: “ŽIDOVSKÝ KRÁL” (15:26). Lukáš říká také něco jiného: “TOTO JE ŽIDOVSKÝ KRÁL” (23:38). A Jan tvrdí, že nápis zněl: “JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL” (19:19). Typická ukázka chyb, které evangelia obsahují, řeknou někteří.

Ovšem lidem, kteří věří Bohu, nečiní žádné potíže uvést Evangelia do souladu. Neexistuje žádný rozpor, pokud nápis jednoduše oznamoval:

“TOTO JE JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.”

Jediné, co autoři udělali je to, že nepoužili celý nápis, ale jenom část. Možná v tom hrála roli i skutečnost, že někteří autoři adresovali své evangelium konkrétní skupině lidí (např. židům, nebo pohanům), na základě čehož jim pak přizpůsobili své sdělení.

2) Kolik žen bylo u Ježíšova prázdného hrobu?

Dalším ukázkovým příkladem je rozpor ve výpovědi evangelistů ohledně počtu žen, které byly u prázdného Ježíšova hrobu. V podstatě každý evangelista udává jiný počet žen, který u hrobu byl.Podle Bible bylo u hrobu žen více. Jeden evangelista to neřešil vůbec a zmínili pouze jednu z nich, jiný zapsal informaci o dvou a další tuto skutečnost komentoval jako ženy, ke kterým se přidaly další ženy. Je to podobné, jako když se vás někdo zeptá, kdo byl s vámi na výletě. Můžete jmenovat všechny, můžete zdůraznit pouze ty, které zná i tazatel, nebo se zmínit pouze o jednom, třeba nejdůležitějším společníkovi.

Jinými slovy – když popisujeme nějaký děj či zážitek, nikdy otrocky nezmiňujeme každý detail, každého člověka, apod. Dokonce když budeme daný příběh vyprávět vícekrát, mohou se od sebe v detailech i lišit. Nikoliv snad proto, že by další verze nebyly pravdivé, nýbrž proto, že v nich zdůrazníme jiný detail či na ně nahlédneme z jiné perspektivy.

Tuto kategorii rozporů bych zakončil slovy z knihy Kauza Kristus od Lee Strobela.

“…slova Simona Greenleafa z Harvardské právnické fakulty, jednoho z nejvýznamnějších právníků v dějinách lidstva a autora vlivného pojednání o důkazech. Po prostudování shody čtyř evangelií poskytl toto hodnocení: “Mezi jednotlivými texty evangelií je dostatek nesrovnalostí na to, abychom mohli považovat za prokázané, že mezi jejich autory nemohla existovat žádná předchozí dohoda, a zároveň vykazují zásadní shodu opravňující nás k tvrzení, že byli všichni nezávislými vypravěči té slavné události.”

Je nutné si uvědomit, že historici (včetně právníků) při zkoumání svědectví více osob mj. zkoumají, zda jsou popisy svědků stejné. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale pokud si jsou velmi podobné, pak to neznačí, že mají pravdu. Naopak to může ukazovat na skutečnost, že jsou tato svědectví vykonstruovaná a autoři se domluvili.

TMAVÁ MÍSTA SVĚTLEJŠÍMI

Na tomto místě bych rád ilustroval příklad, který ukazuje na důležitost výkladu složitých míst pasážemi jasnějšími. Pokud totiž pasáž A a pasáž B řekne něco, co je jen těžko slučitelné, ještě nás to neopravňuje k odsouzení obou výroků.

Ukažme si to na příkladu starozákonních proroctví o příchodu Ježíše Krista na Zemi. Jedno hovoří o tom, že přijede na oslátku. Druhé o tom, že sestoupí z nebe. Když se na tato slova podíváme optikou tehdejšího člověka, tak bychom mohli vyvodit absurdní závěr – mesiáš přiletí na létajícím oslátku. To je samozřejmě nesmysl. Bůh jednoduše za doby starého zákona neodhalil plně svůj záměr, který dnes v novozákonní době známe. Ježíš ke konci služby skutečně vstoupil do Jeruzaléma na oslátku. Toto proroctví se však vztahovalo pouze na jeho první příchod, kdežto proroctví o příchodu z nebes na příchod druhý. Starozákonní lidé o dvojím příchodu Ježíše (jednou zemřít, podruhé ukončit dějiny) nevěděli. Pokud tedy vezmeme v úvahu celkový kontext Bible s jasnějšími pasážemi, problém se vyřeší.

Dalším konkrétním příkladem může být zdánlivý rozpor učení apoštola Pavla a Jakuba, který se týká nauky o spasení. Apoštol Pavel zdůrazňuje, že spasení je pouze z milosti a nelze si jej nijak zasloužit. Nepomohou žádné skutky, žádné lidské zásluhy. Jakub ale ve svém listu zdůrazňuje, že” víra bez skutků je mrtvá” a klade důraz na to, že věřící musí činit určité skutky. Existují zhruba 3 možnosti, jak problém vyřešit. Buďto nemá pravdu nikdo, nebo jeden z nich, případně ji mají oba. První dvě možnosti by však znamenaly zřejmou chybu a rozpor v biblickém záznamu. Třetí možností je pak skutečnost, že mají pravdu oba.

O spasení přímo učí pouze Pavel, kdežto Jakub vyzdvihuje život již spaseného člověka. Jinými slovy – spasen je člověk pouze z Boží milosti bez svých zásluh. Pokud ale člověk spasen je, stává se “novým stvořením“, začne v něm přebývat Boží Duch a jeho život se začne radikálně měnit. Tato změna sebou nutně přináší skutečnost, že věřící jedná a přirozeně “činí” skutky, které se Bohu líbí. Je zde opačná motivace – nedělám skutky, abych byl spasen, ale dělám je proto, že jsem spasen. Jakubova slova jsou tedy výstrahou pro všechny ty, kteří se prohlašují za křesťany. V případě, že jimi totiž skutečně jsou, musí jejich životy vykazovat ovoce Boží proměny. Pokud žádné ovoce nevidíme, je pravděpodobné, že je jejich víra mrtvá, nebo pravými křesťany nejsou.

SEMAFOR

Poslední princip, který chci v rámci této otázky zmínit, je analogie Božích příkazů se semaforem. Bible obsahuje spousty příkazů, zákazů a principů, které si někdy mohou zdánlivě odporovat. Respektive se musím rozhodnout pro naplnění pouze jednoho z nich. Příkladem může být sám Ježíš, který “porušoval” sobotní den, který byl pro Židy posvátný. Nebo král David, který v nouzi pojedl zakázaný chrámový pokrm. Oba dva příklady jsou biblí hodnoceny kladně.

Kdybychom otrocky lpěli na naplnění každého příkazu, nikam bychom se v některých případech nedostali, nebo bychom se minuli cíle. Vůbec zde nesnižuji důležitost Božích příkazů a rozhodně je nechci relativizovat! V kontextu problematiky rozporů však chci ukázat na to, že existují případy, kdy se jejich naplnění může zdát skutečně jako rozpor (což někteří kritici nezapomenou Bibli vytknout).

Všichni řidiči to znají velmi dobře. Když přijedeme na neoznačenou křižovatku, řídíme se pravidlem pravé ruky. Je-li křižovatka označena, řídíme se podle značek a pravidlo pravé ruky neplatí. Pokud však na stejné křižovatce svítí semafor, jsme povinni se řídit jím, nikoliv značkami. A celé nám to může zamotat policista, který řídí provoz sám pomocí univerzálních postojů těla, ten ruší všechna výše zmíněná pravidla. Princip je zde zřejmý – přikázání mají různou úroveň důležitosti podle jejich kontextu. O žádný rozpor ani chybu se nejedná. V Bibli je nejvyšší prioritou láska.

Poznámka – tento princip není návodem pro překroucení Božích zákonů a Jeho řádu. Nelze používat lásku k tvrzení, že mohu žít v mimomanželském poměru, nebo v homosexuálním svazku prostě proto, že se “milujeme” a nejvyšším měřítkem Bible je láska. Tento princip má ukázat na fakt, že nalezení určitého zdánlivého rozporu v Božích příkazech, nemusí ihned znamenat zjevnou chybu či rozpor.

NEVYSVĚTLENÉ NENÍ NEVYSVĚTLITELNÉ

Již jsme zmínili, že nemáme odpověď na všechny otázky, které jsou s Biblí spojeny. Přesto však je nutné si uvědomit, že pokud zápasíme s nějakým nevysvětleným problémem, neznamená to automaticky, že je daný problém neřešitelný a nemá žádné logické vysvětlení. Opět použiji trefná slova z Kauzy Víry:

Významný biblický badatel Norman L. Geisler, jehož zálibou je mimo jiné shromažďování údajných nesrovnalostí a neslučitelných výpovědí Bible, řekl k tomuto pravidlu následující:

“..pokud je něco nevysvětlené, ještě to neznamená, že to je nevysvětlitelné. Jsem si jist, že by mi některý chytrý kritik mohl namítnout: “a co tento problém?” – a já bych mu nedovedl odpovědět, i když jsem tyto věci čtyřicet let studoval. Co to dokazuje? Omylnost Bible, nebo Geislerovu neznalost? Vsadil bych raději na Bibli, protože z osmi set případů obvinění, která jsem studoval, jsem ani jednou nezjistil, že by se mýlila Bible, zato jsem objevil spousty omylů u kritiků.“

Co říci na závěr? Bible je tak komplexní a složitá kniha, že kdykoliv proti ní chce někdo vznášet kritiku, má k tomu více příležitostí – Bůh sám to tak umožnil. Kdo však chce hledat pravdu, ten ji najde – jen se musí trochu více snažit.

Závěrečné shrnutí

Bible skutečně obsahuje mnoho obtížných míst, která nejsou bez bližšího studia a zájmu snadno pochopitelná. Obsahuje také řadu popisů, které si zdánlivě odporují. Pokud však čtenář přistupuje k těmto těžkostem bez předsudků a studuje je blíže, žádné neprůstřelné argumenty proti Bibli nenajde. Proč Bůh záměrně ponechal své slovo takto napadnutelné? Na to si zkuste odpovědět sami…

Zdroj: proc-krestanstvi.cz