Duše a duch jsou dvě hlavní nemateriální složky, které Písmo lidstvu připisuje. Pokusy o přesné vymezení rozdílů mezi nimi může být poněkud matoucí. Slovo „duch“ poukazuje výlučně na nemateriální stránku, která je vlastní lidem. Lidé mají ducha, ovšem nejsou duch. V Písmech se ale uvádí, že pouze věřící jsou „duchovně živí“ (1 Korintským 2:11; Židům 4:12; Jakub 2:26). Nevěřící jsou „duchovně mrtví“ (Efezským 2:1-5; Koloským 2:13). V Pavlových spisech je slovo „duch“ hlavním tématem v popisu duchovního života věřících (1 Korintským 2:14; 3:1; 15:45; Efezským 1:3; 5:19; Koloským 1:9; 3:16). Duch je tou částí našeho lidství, která nám dává schopnost mít důvěrný vztah s Bohem. Kdykoli je v Bibli použito slovo duch, poukazuje na tu nehmotnou část člověka, která jej „spojuje“ s Bohem, který je duch (Jan 4:24).

Slovo „duše“ poukazuje nejen na nemateriální složku člověka, ale také na materiální část. Zatímco tedy lidé mají „ducha“, „duši“ nejen mají, ale přímo jí jsou. V nejzákladnějším významu slova znamená „duše“ vlastně „život“. Kromě tohoto základního významu ovšem Bible mluví o duši v mnoha různých oblastech. Jednou z těchto oblastí je lidská náklonnost k hříchu (Lukáš 12:26). Lidstvo je od přirozenosti zkažené a výsledkem toho jsou poskvrněné duše. Princip duše ve významu života končí v okamžiku fyzické smrti (Genesis 35:18; Jeremiáš 15:2). „Duše“ je, stejně jako „duch“, středem mnoha duchovních i emocionálních zážitků (Job 30:25; Žalm 43:5; Jeremiáš 13:17). Kdekoli je použito slovo „duše“, může odkazovat na celou bytost, ať už živou nebo v příštím životě.

„Duše“ a „duch“ jsou vzájemně propojeny, ale dají se oddělit (Židům 4:12). Jak duše, tak duch poukazují k nehmotné stránce člověka. „Duše“ je základem lidské existence, ta z nás činí to, čím jsme. „Duch“ je ta část našeho lidství, která nás spojuje s Bohem.

Zdroj: https://www.gotquestions.org/