ÚVOD

Učení o generačním prokletí je v poslední době v letničních i charismatických kruzích poměrně oblíbené a někteří čelní představitelé těchto hnutí je dost propagují. Povaha závazné pravdy a správné interpretace Písma však nemůže být určována množstvím lidí, kteří učení zastávají, ani popularitou těch, kdo je propagují. Záležitosti víry (to, čemu věříme) a praxe (to, jak žijeme život víry) mohou být založeny pouze na správném pochopení Písma.

ZÁKLADY UČENÍ O GENERAČNÍM PROKLETÍ

Většina zastánců učení o generačním prokletí zakládá své argumenty na následujících pasážích z Ex 20,5–6; 34,6–7; Nu 14,18 a Dt 5,9–10. Všechny tyto texty obsahují větu: „Stíhám vinu otců na synech… do třetího i čtvrtého pokolení.“

Zastánci tohoto učení vykládají zmíněné verše tak, že vina člověka se geneticky předává na jeho veškeré potomstvo. Lidé tedy dědí po svých předcích nejen hříšnou přirozenost (všeobecnou tendenci být ve vzpouře proti Bohu), ale přejímají také jejich nahromaděné viny. Výsledkem je, že Bůh je vnímá jako vinné nejen kvůli jejich vlastním hříchům, ale i kvůli hříchům jejich předků. Satan navíc může nadále uplatňovat právní nárok vůči křesťanům, kteří dostatečně nevyřešili problém svého generačního prokletí. Následky tohoto nevyřešeného problému se mohou objevovat v jejich životech v podobě stálého neúspěchu, sklonů k násilí, neplodnosti, rouhání, obezity, chudoby, nemoci, pocitů studu, stálého smutku, strachu a dokonce i fyzické smrti.

Zastánci generačního prokletí přivádějí své učení k dalšímu logickému kroku. Dospívají k závěru, že Ježíš sice prolil svou krev za hříchy jednotlivce, nicméně k odstranění vin předků je třeba učinit další úkon. Tím je uvolnění dotyčného ze zajetí plynoucího z hříchů jeho předků. Součástí tohoto postupu je obřad, při kterém se podává výčet hříchů předchozích generací až do čtvrtého pokolení, zástupně se vyznávají jejich hříchy, citují se doporučené modlitby a prohlášení a dochází k osobnímu prolo-mení předpokládaných prokletí.

VLASTNÍ PROHLÁŠENÍ

Jedna webová stránka věnovaná tématice generačního prokletí uvádí:

„Boží království a království tmy se do důsledku řídí „zákonnými právy“. Ježíš přišel potvrdit Starý zákon, nikoli zrušit Boží zákony… Celá rodina platí za hříchy, kterých se jejich předkové dopustili.“

„Satan přichází před trůn a ohání se zákonným právem, aby mohl zaútočit na tvé tělo nebo finance. Pokud je jeho nárok platný, je mu to umožněno. Může proti tobě nebo tvé rodině postupovat na základě žádosti, kterou vznesl.“

„Generační prokletí: Viděl jsem mnoho lidí, kteří nebyli uzdraveni ze svých nemocí, ačkoliv se za ně vylila tuna modliteb… a ačkoliv oni sami mají víru! Pastoři to nechápou, vinu přehazují na nemocného a obviňují jej z ,nedostatku víry‘. …Když jsem přijal učení o prolomení generačního prokletí… viděl jsem většinu z těchto lidí úplně vyléčených. Nemoc se nikdy nevrátila!!! Vyučování na toto téma vám ve sboru zabere dva týdny a vede lidi k modlitebnímu nasazení. Bůh dnes buduje armádu, která nese mocné pomazání k osvobození církve… ale církev musí mít v této oblasti poznání.“1

Neil Anderson učí na základě veršů z Ex 20,4–5, že démoni přecházejí z generace na generaci a mají vliv na život křesťanů skrze generační prokletí. Aby křesťané mohli odstranit ze svého života démonské pevnosti, potřebují zjistit, jaké pevnosti to jsou, a projít vysvobozujícím obřadem, kdy tyto pevnosti rozbijí. U složitých případů je třeba asistence poradce, který má zvláštní znalosti ohledně démonických pevností. Provádí se speciální diagnostický test a je třeba opakovat slova jako: „Ruším všechny démonické vazby, které na mne přešly skrze mé předky.“2

Derek Prince říká: „V našich životech mohou existovat síly, které mají svůj původ v předchozích generacích. V důsledku toho můžeme být konfrontováni s opakujícími se situacemi nebo vzorci chování, které nelze vysvětlit tím, co jsme v životě prožili nebo osobní zkušeností. Příčina nás může vrátit hodně zpátky v čase, dokonce i tisíce let.“3 A pokračuje: „Většina křesťanů, kteří by se měli těšit z požehnání, ve skutečnosti žije pod prokletím… nechápou, na jakém základě mohou být osvobozeni.“4

Rebecca Brownová vysvětluje: „Já sama jsem si myslela, že démon nemůže v těle křesťana přebývat. Až do doby, kdy mě Bůh povolal do této služby.“5 Dále pokračuje: „Ježíš nás očišťuje od našich hříchů… Ale musíme převzít moc a autoritu, kterou nyní máme v Kristu Ježíši a ,očistit se od špíny‘ či démonů. Jakmile jsme přijali Krista, démoni se stali vetřelci a nemají právo v nás zůstat, pokud jim k tomu neposkytneme legální důvod skrze hřích a/nebo nevědomost.“6 Jinde píše o dětech, které „zdědily démony od rodičů“, a poznamenává, že v takových případech radí, aby „poprosili Pána o přerušení této dědičné linie, a zbavili tak své děti tohoto zdroje démonů.“7

Teresa Castlemanová také poskytuje k vyhánění démonů z křesťanů podrobný návod: „Vystupujeme proti prokletí, kterému bylo dovoleno působit skrze generace prostřednictvím Rodinného ducha – lámeme okovy a přikazujeme ve jménu Ježíše, aby odešel. Vykazujeme ho na suchá místa a vyznáváme, že tomuto prokletí není dovoleno působit v dalších generacích. Jeho moc i vliv jsou navždy zlomeny.“8

Zastánci generačního prokletí nabízejí postup k vysvobození krok za krokem. Zastánci tohoto učení obvykle poskytují svým čtenářům komplikované diagnostické testy, seznamy hříchů a dokonce i přesná slova, která se mají použít během vysvobozujícího obřadu. Jedna webová stránka navrhuje: „Napište si podrobný seznam všech hříchů vašich rodinných příslušníků do čtvrté generace před vámi. Pokud rodinní příslušníci nadále hřeší i v současnosti, jejich hříchy by měly být vyznávány každý den… Je třeba vyznávat za celou rodinu. Poté, co jste vyznali všechny hříchy ze seznamu, zřekněte se jakýchkoliv nároků satana na váš život ve jménu Ježíše Krista… Pak uctívejte a chvalte Pána… Během dní, které budou následovat, vás Pán uvede do nové svobody.“9

Ukázkový příklad znění těchto modliteb lze nalézt na stejné webové stránce: „Nebeský Otče, ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, přicházím před tebe a pokorně vyznávám hřích (jméno dotyčného). Žádám o odpuštění tohoto hříchu pro sebe a všechny členy mé rodiny na obou stranách mé pokrevní linie do čtvrtého pokolení přede mnou. Uvolňuji drahou krev Ježíše na tento hřích, abych byl skrze ni očištěn od tohoto hříchu. Prosím, odpusť mi, Otče, abych mohl být propuštěn ze zajetí satana, který na mě mohl působit díky tomuto hříchu. Prosím tě o to ve jménu Ježíše.“10

Další modlitba doporučená křesťanům zní: „Ježíši, prosím tě, nejprve mi odpusť mé hříchy a očisti mě v každé oblasti, kde jsem dovolil satanu a zlým duchům vstoupit do mého života… Ruším v tuto chvíli všechny kletby a démonské vlivy, které mne měly zničit… Ruším všechno zlé, co bylo proti mně řečeno.“11

JAKÁ BY MĚLA BÝT NAŠE ODPOVĚĎ?

Prozkoumejme biblické texty, na kterých je učení založeno.
Při zkoumání biblických textů používaných k učení o generačním prokletí musíme nejprve vzít v úvahu kontext starověkého Blízkého východu. Mojžíš v Ex 20 a 34 mluvil k Božím dětem, které byly obklopeny pohanstvím. Pohané věřili, že ti, kdo se dopustili kultovních přestupků, zapomněli na narozeniny svých bohů, přinesli nevhodné oběti nebo slíbili věrnost jinému bohu výměnou za pomoc v některé specifické oblasti (déšť, plodnost, nebo válka), zemřou. (Všimněte si, že v pohanských náboženstvích se nikdy nejedná o věci doktríny nebo morálky.) Hlavní bůh, kterého dotyčný uctíval, v takových případech vynášel proti viníku i proti celé jeho rodině trest smrti, dokud nebyli úplně vyhlazeni.

Ve většině Pentateuchu se Mojžíš snaží uvádět věci na pravou míru. Pověrčivým Izraelitům vysvětluje, že jejich Bůh je jiný. Jde mu o poslušnost ze srdce, nikoliv o pouhé dodržování správných kultovních základů. Ti, jež se proti němu neustále proviňují, budou po zásluze potrestáni. Pokud navíc setrvávají ve vzpouře proti Bohu a jeho slovu, riskují, že tím negativně ovlivní jejich bez-prostřední potomky – ne skrze předpokládanou kolektivní, biologicky přenosnou vinu, ale skrze špatný příklad při výchově (viz následující odstavec). Za druhé musíme vzít v úvahu, o čem Mojžíš hovoří. Základem soudu, který měl dopadnout na děti, byly naučené formy chování, nikoli zděděná vina a s ní spojená kletba.

Důsledky (účinky) hříchu se nepřenášejí na potomky geneticky nebo na základě právního nároku. Negativní účinky hříchu se projevují naučenými vzorci chování. Výraz „do čtvrtého pokolení“ ukazuje, že pradědeček má vliv na svého syna, vnuka a pravnuka; a tento vliv trvá pouze tak dlouho, dokud je dotyčný naživu. Jeho schopnost přenášet své bezbožné způsoby na potomky končí okamžikem jeho smrti. I během jeho života se však mohou jeho potomci rozhodnout, zda budou následovat jeho převrácenou cestu nebo se obrátí k Pánu. Proto nejsme zodpovědní za hříchy našich předků, ani nejsme odsouzeni k tomu, abychom jejich hříchy opakovali. Neneseme tedy právní vinu ani nevlastníme geneticky dané sklony, o kterých zastánci generačního prokletí učí Za třetí musíme číst texty podporující učení o generačním prokletí v jejich celkovém kontextu. Četní odborníci na Starý zákon si všimli, že Boží soud dopadá pouze na příslušníky druhé, třetí a čtvrté generace těch, „kteří mě nenávidí“ (Ex 20,5; Dt 5,9, porovnej také Dt 7,10; 32,41.12 Poznamenávají, že tato slova, která se nacházejí na konci pasáží citovaných zastánci generačního prokletí) se vztahují na ty, komu je tento rozsudek určen – na jedince, kteří vědomě následují své starší příklady ve vzpouře. Tato slova Písma vysvětlují, že Boží soud je určen těm, kdo přetrvávají ve vzpouře proti Bohu tím, že pokračují v hříších svých předků.

NEDOSTATEK BIBLICKÝCH DŮKAZŮ PRO UČENÍ O GENERAČNÍM PROKLETÍ

Slovní spojení generační prokletí se v Písmu nikde nevyskytuje. Tento ani jakýkoliv jiný podobný výraz nenajdeme ani v jednom ze Zákonů. To však samo o sobě k odmítnutí tohoto učení nestačí. Slovo Trojice také v Písmu není, přitom však přesně odráží učení Bible. Skutečnost, že výraz generační prokletí se v Písmu nenachází, by však měla hloubavým křesťanům napovědět, že je na místě určitá opatrnost. Rozhodující důkaz by měl vyplynout z celkového kontextu Písma.

Koncept generačního prokletí je Písmu cizí. Pokud vnímáme pasáže z Ex 20,5 a 34,6–7 a další v kontextu starověkého Blízkého východu a správně je interpretujeme, nenalezneme prostor pro tvrzení, že podporují učení o generačním prokletí.

Diagnostické testy, obřady a modlitby doporučované zastánci generačního prokletí nelze v Písmu nalézt. V Bibli, jež je naším jediným měřítkem pro věci víry a praxe, tyto postupy zmíněny nejsou. Pokud by generační prokletí bylo skutečností, Bůh by nám v Písmu zanechal příslušné instrukce o tom, jak tento problém vyřešit.

CELKOVÉ SVĚDECTVÍ PÍSMA

Předtím, než učiníme závěr ohledně jakékoliv otázky výkladu Bible, je vždy na místě zvážit všechny biblické důkazy. U všech témat platí, že bere-li se v úvahu celé Písmo, zbývá málo prostoru pro pochybnosti. Podívejme se znovu na slova Mojžíše, která se často používají na podporu učení o generačním prokletí. Stejný Mojžíš také napsal: „Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích (Dt 24,16). Princip, že Písmo je inspirované a jeho jednotlivé pasáže si neodporují, spolu s prověřeným principem, že Písmo se vykládá Písmem, vyžaduje, abychom interpretovali Mojžíšova slova v Dt 5,9–10 ve světle Mojžíšova prohlášení z kapitoly 24.

2 Kr 14,6 a 2 Pa 25,4 jsou paralelní pasáže: „Ale syny vrahů neusmrtil, neboť je napsáno v knize Mojžíšova zákona, že Hospodin přikázal: ,Nebudou usmrcováni otcové kvůli synům a synové nebudou usmrcováni kvůli otcům, nýbrž každý bude usmrcen za svůj hřích‘“ (2Kr 14,6). Tyto verše ukazují, že Mojžíšovo učení v Dt 24 bylo ve starověkém Izraeli chápáno a praktikováno jednoznačně. V období proroků již Izraelité na Mojžíšova slova směřující k nápravě pohanského myšlení zapomněli. Proroci tak byli nuceni vystoupit proti stejné věci. Ezechiel během babylonského vyhnanství zaznamenává: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: “Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?‘ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ (Ez 18,1–4).

A stejný prorok pokračuje: „Zplodí-li však syna, který uvidí všechny hříchy svého otce, jichž se dopouští, a ulekne se, nebude se jich dopouštět, nebude jíst na horách a pozvedat oči k hnusným modlám izraelského domu, nebude poskvrňovat ženu svého bližního, nebude nikoho utiskovat, neponechá si zástavu a nikoho nebude odírat, bude dávat hladovému svůj chléb a nahého přikrývat rouchem, neodtáhne svou ruku od utištěného, nevezme lichvu ani úrok, nýbrž bude jednat podle mých řádů a řídit se mými nařízeními, ten pro nepravost svého otce nezemře, jistě bude žít. Jeho otec, protože se dopouštěl útisku, odíral bratra a nekonal dobro mezi svým lidem, zemře pro svou nepravost. Vy však říkáte: ‚Proč nepyká syn za otcovu nepravost?‘ Bude-li syn jednat podle práva a spravedlnosti, dbát na všechna má nařízení a plnit je, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.“ (Ez 18,14–20)

Jeremjáš, současník Ezechielův, mluvil k Židům v Jeruzalémě: „V oněch dnech už nebudou říkat: ‚Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby,‘ nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.“ (Jr 31,29–30).

Tyto pasáže jsou jasné. Ve skutečnosti zde jde o princip, kdy Písmo je vykládáno Písmem: obtížné pasáže by měly být vykládány ve světle jasnějších pasáží, jako jsou zmíněné texty Ezechiele a Jeremjáše.

Je dobré si uvědomit, že ne všichni Židé se v tu dobu pokoušeli svalovat na někoho vinu. Daniel v babylonském zajetí čelil stejným těžkostem, jako jeho současníci v Judsku a Babylonu. Měl však opačný postoj než oni. Daniel místo shazování vin na své předky, což dělali posluchači Jeremjáše a Ezechiela, přijal vlastní osobní odpovědnost a odpovědnost svých současníků za soud, který na ně padl. Napsal: „Modlil jsem se k Hospodinu, svému Bohu, a vyznával se mu slovy: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů. Na tvé straně, Panovníku, je spravedlnost, na nás je zjevná hanba až do tohoto dne; je na každém judském muži, na obyvatelích Jeruzaléma, na celém Izraeli, na blízkých i dalekých, ve všech zemích, do nichž jsi je rozehnal pro jejich zpronevěru, které se vůči tobě dopustili. Hospodine, na nás je zjevná hanba, na našich králích, na našich velmožích a na našich otcích, neboť jsme proti tobě zhřešili. Na Panovníku, našem Bohu, závisí slitování a odpuštění, neboť jsme se bouřili proti němu“ (Da 9,4–5,7–9). V Danielově modlitbě není žádná zmínka o tom, že by jejich exil byl zapříčiněn hříchy otců. Je to ohromující, zvláště když víme, že Daniel si byl vědom skutečnosti, že Bůh po celé generace posílal proroky, aby varoval Izraelce, že na ně přijde soud, pokud nebudou činit pokání.

Židé v Ježíšově době na ony korekce pohanského myšlení vyjádřené Mojžíšem a Proroky znovu zapomněli. Ježíš řešil stejná témata. V J 9,1–3 čteme: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Zatímco učedníci setrvávali v zajetí starého pohanského světonázoru, kde se vina za hřích mohla dědit, Ježíš měl v úmyslu zdůraznit slávu a milost Boží.

Ježíš také řekl: „Jdi a už nehřeš“ (J 8,11). Tato slova naznačují, že Boží odpuštění je dostatečné k dosažení takového stupně duchovní proměny, který může způsobit změnu života. Ježíš věřil, že žena, které právě odpustil, měla svobodu se rozhodnout, zda zůstane v hříchu, nebo se od něho odvrátí. Není zde zmínka o potřebě další modlitby, obřadu či nějakého vyznání nutného k doplnění Boží milostivé nabídky odpuštění.

Pavlova slova „Bůh odplatí každému podle jeho skutků“ (Ř 2,6) a „Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží… Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu.“ (Ř 14,10–12) jednoznačně potvrzují, že v Novém zákoně je důraz kladen na individuální odpovědnost. Tyto pasáže by měly být vnímány tak, že odrážejí jednotné učení Písma začínající Mojžíšem (Dt 24,16), pokračující v proro-cích (Jr 31,29–30, Ez 18,1–4,14–16,18–20, Da 9,4–5,7–9) a vrcholící v Ježíšově učení (J 8,11 a J 9,1–3).

Mojžíš se snažil napravit pohanské myšlení své doby, ale v době proroků se lidé znovu vraceli zpět ke svým pohanským způsobům. Proroci se také snažili o nápravu, ale Ježíšova doba zastihla lidi opět v jejich pohanském myšlenkovém světě.

Dnešní církev má svědectví Mojžíše, proroků, Ježíše i apoštolů spolu s Novým zákonem, plností Ducha a dary Ducha – včetně daru rozlišování duchů – a přesto se jisté procento letničních i charismatiků nechalo lapit do sítě pohanství. Protože jsme nenaslouchali Ježíši ani neprozkoumali celé Písmo, opět jsme propadli magickému vnímání Božích věcí. V tomto vnímání má Boží dokonalá oběť omezenou moc a dopad a musí být doplněna našimi vlastními exorcistickými formulemi a lidským úsilím. Ve skutečnosti pokud si do Googlu zadáte frázi „generační prokletí“, zjistíte, že toto učení je ještě populárnější v psychologickém a okultním světě než v křesťanství. Přinejmenším podivná spojitost. Tím se nabízí otázka: Kdo koho následuje?

DOSTATEČNOST KŘÍŽE

Církev 21. století musí zdůrazňovat nezpochybnitelnou dostatečnost Ježíšovy oběti stejně, jako to dělala první církev. Pavel, aniž by se obával nesouhlasu, prohlásil: „Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu [je tu odkaz na římskou podívanou, kdy vítězní císaři a generálové předváděli válečnou kořist a poražené vězně v ulicích Říma, aby demonstrovali před občany a nepřáteli moc jejich impéria] a slavil nad nimi vítězství.“ (Ko 2,13–15) Pavlova slova jasně ukazují, že nezáleží na tom, jak velký byl náš hřích, protože ten byl dokonale vymazán Ježíšovou zástupnou smrtí. Pavel dále tvrdí, že panstva a moci, které nás držely v otroctví hříchu, byly nejen poraženy a odzbrojeny, nýbrž byly také v tomto procesu zcela pokořeny. Smrt Ježíše dokonala jak odpuštění hříchů, tak vysvobození z démonického útlaku a držení v životech všech, kdo si tuto oběť přivlastnili.

ZÁVĚR

Takže co říci na závěr? Jestliže Ježíš řekl: „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36), myslel to vážně!

JAKÉ POUČENÍ SI MŮŽEME ODNÉST?

1.  Písmo je jedinou důvěryhodnou lampou pro naše nohy a světlem pro naši cestu.
2. Lidské smýšlení nás může zavést jedině zpět do otroctví, například do otroctví strachu. Hledejme raději úplnou Boží radu zjevenou v Písmu než nejnovější teologické trendy.
3. Padlý člověk vždycky hledá rychlá řešení. Většina problémů označovaných jako generační prokletí se nedá řešit vymítáním nebo rozvazováním. Problémy s chováním je třeba řešit skrze proces učednictví. Musíme na sebe denně brát svůj kříž, vnímat se jako ti, kdo jsou mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši, přivádět svá těla k poslušnosti a své myšlenky do poddanosti Kristu a obnovovat svou mysl Božím slovem. Pokud se budeme snažit naše charakterové nedostatky řešit exorcismem, zažijeme bolestné zklamání. Probudíme se totiž do nového rána a zjistíme, že naše nedostatky jsou stále s námi. Ježíš nás nepovolal ke zkrácené verzi křesťanství. Povolal nás k učednictví – ke každodennímu následování Mistra, k podřizování se jemu jako Pánu a k tomu, abychom se od něj učili a dorůstali do jeho podoby.
4. Můžeme si uvědomit, že Kristova krev je dostatečná a je v ní moc.
5. Učení o generačním prokletí obrátilo naši pozornost k Bibli a znovu jsme si mohli připomenout její poselství. Uvědomili jsme si, že naše konání má důsledky a naše životy značně ovlivňují i životy našich dětí, ať už v dobrém nebo ve zlém. Mimochodem život některých věřících připomíná slova biblického textu „Zaseli vítr, sklidí bouři“ (Oz 8,7). Mnoho lidí v našich sborech potřebuje prožít skutečné biblické pokání, proměnu a zmocnění, aby mohli žít příkladný život, ke kterému nás Bůh volá.

Zdroj: apologet.cz

Moje poznámka bokem: Bible jasně učí (jak v Starém zákoně, tak i v Novém), že každá duše je zodpovědná za svoje vlastní hříchy.