„Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ (Mat 5,18)

Desatero přikázání – zákon, jehož autorem je sám Stvořitel. Je závazné pro všechny lidi? Zůstává v platnosti i dnes? Je Boží zákon dokonalý, nebo potřebuje poopravit? Kdo si osobuje právo ho měnit? Která mocnost se staví na roveň Všemohoucího? Koho máme poslouchat – člověka nebo Boha?

Útok na desatero Božích přikázání

Bible není knihou, která by o sobě tvrdila, že spadla z nebe. Bibli psali lidé pod vedením Ducha svatého. Nebyla jim doslova nadiktována, ale její pisatelé se lidskými slovy snažili vyjádřit pravdy, které jim Bůh sdělil. Z tohoto pravidla však existuje výjimka – desatero Božích přikázání.

Hospodin řekl Mojžíšovi: “Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.” (Ex 24,12)

I promluvil k vám Hospodin zprostředku ohně. Slyšeli jste zvuk slov, avšak žádnou podobu jste neviděli; slyšeli jste jen hlas.  Oznámil vám svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky. (Dt 4,12-13)

Desatero přikázání je zvláštní statí Písma. Jen jednou mluvil Bůh k celému národu, tak, aby jej každý mohl slyšet – při vydání desatera. Bůh tento dokonalý zákon doslovně formuloval a napsal jej svým prstem na kamenné desky, které předal Mojžíšovi. Je to zákon, jehož dodržování by lidem přineslo mnohem pokojnější a šťastnější život. Nejsou to nařízení, kterými by Bůh chtěl člověka omezovat a znepříjemňovat mu pobyt na tomto světě. Naopak – Bůh dal desatero jako ochranu před problémy a těžkostmi života. Dal ho, aby hříchem ovlivněný člověk mohl bezpečně poznat, co je dobré a co zlé:

Vždyť ze skutků zákona `nebude před ním nikdo ospravedlněn´, neboť ze zákona pochází poznání hříchu. (Řím 3,20)

Tento dokonalý Boží zákon je stále platný, což potvrzuje sám Ježíš Kristus, když říká svým následovníkům:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.  Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5,17-19)

Ježíš dokonce spojuje věrné zachovávání jeho zákona s láskou k němu:

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání (J 14,15)

Boží zákon je svatý a neměnný stejně, jako i Bůh je svatý a neměnný. Existuje však mocnost, která se prohlašuje za křesťanskou a přesto si osobuje právo desatero přikázání měnit…

Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou… (Dan 7,25)

Snaha o změnu Božího zákona je jedna z charakteristik Bohu nepřátelské mocnosti, která bojuje proti pravdě a jejím stoupencům. Jak jsem již zmínil ve článku Proč existuje tolik církví?, satan změnil taktiku. Když nemohl zabránit nástupu křesťanství násilím, vloudil se do církve a začal křesťanské společenství rozleptávat zevnitř falešným učením. Je to velice rafinovaná strategie, před kterou nás Písmo na mnoha místech varuje:

Ježíš jim odpověděl: “Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat `já jsem Mesiáš´ a svedou mnohé. (Mt 24,4-5)

Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. (Sk 20,29)

Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože (den Páně) nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a `povýší se nade všecko, co má jméno Boží´ nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce `usedne v chrámu Božím´ a bude se vydávat za Boha… …Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti… …Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. (2 Tes 2,3-4.9-12.15)

Bible varuje před tím, že přímo v křesťanské církvi se objeví falešné učení. Pravdu je možné rozpoznat jen na základě poctivého studia Božího slova, jen ve světle Písma můžeme rozlišit dobré od zlého. Není proto divu, že centrem útoku satana se stala právě Bible a desatero Božích přikázání. Je opravdu možné, že by padlý anděl útočil na Boží zákon prostřednictvím církve? Opravdu nějaká “křesťanská” mocnost splňuje charakteristiku antikrista z Daniele 7,25 – “Bude se snažit změnit doby a zákon”? (Podrobnější rozbor v článku Malý roh – maska stržena (Daniel 7))

Pojďme společně porovnat desatero, které podle Bible napsal Bůh svou rukou s desaterem uvedeným v katolickém katechismu:

Našli jste v těchto dvou desaterech nějaký rozdíl? I zběžným pohledem není možné přehlédnout, že se tato přikázání v několika bodech liší. Jak je to možné? Jak se může církev hlásící se ke křesťanství pokoušet měnit zákon napsaný Boží rukou, zákon, o kterém Ježíš Kristus – hlava církve – řekl, že je neměnný?

Podívejme se v krátkosti na hlavní změny, které tato mocnost zakomponovala do své verze desatera:

1. Římskokatolická církev vypustila ze svého desatera druhé přikázání zakazující zobrazení Boha a klanění se modlám. Je asi docela zřejmé proč. Pronikání pohanských praktik do katolické církve s sebou přineslo uctívání obrazů, soch, relikvií – zkrátka to, co je v přímém rozporu s druhým přikázáním desatera. Stačí nahlédnout do katolických kostelů, sledovat jejich poutě, uctívání “zázračných” sošek, obrazů nebo ostatků svatých.

Paragraf 2131 katolického katechismu o tom říká:

Sedmý ekumenický koncil v Niceji (v roce 787) na základě tajemství vtěleného Slova prohlásil za oprávněné – proti obrazoborcům – uctívání obrazů: a to Krista, ale i Matky Boží, andělů a všech svatých. Tím, že se Boží Syn vtělil, zahájil novou “éru” obrazů.

V paragrafu 2132 je pak uvedeno, že:

Křesťanské uctívání obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť “úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje”, a “kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována”. Čest vzdávaná posvátným obrazům je “zbožná úcta”, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu.

Tím se zdá, že katolická církev uvádí vše na pravou míru. Klanění přísluší Bohu, klanění se obrazům je jen “zbožná úcta”, kterou je uctívána osoba na něm zobrazená. Nevím, ale řekl bych, že praxe věřících je jiná. Každopádně faktem zůstává, že katolická církev vyňala druhé přikázání ze své verze desatera. Připomeňme si, že toto přikázání říká:

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit… (Ex 20,4-5)

A v kralickém překladu:

Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti.. (Ex 20,4-5)

2. Římskokatolická církev změnila den oddělený Bohu podle čtvrtého (v katechismu třetího) přikázání ze soboty, kterou ustanovil Stvořitel, na neděli ustanovenou církví. Tomuto tématu se budu věnovat v samostatném článku. Tady bych chtěl pouze zmínit to, že Starý i Nový zákon jako zvláštní den oddělený Bohem jednoznačně určuje sobotu. Nikde v Písmu není jediný verš, který by poukazoval na svěcení neděle. Ježíš i jeho učedníci zachovávali pravý den odpočinku – sobotu.

Co o tom říká katolický katechismus?

2168 Třetí přikázání desatera připomíná posvátnost soboty: “Sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku” (Ex 31,15).

2169 Písmo v této souvislosti připomíná stvoření: “V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý” (Ex 20,11).

2171 Bůh svěřil Izraeli sobotu, aby ji zachovával na znamení věčné smlouvy. Sobota je pro Pána; je svatě vyhrazena chvále Boha, jeho stvořitelského díla a jeho spásných činů ve prospěch Izraele.

2172 Boží činnost je vzorem pro lidskou činnost. Jestliže si Bůh sedmého dne “odpočinul” (Ex 31,17), i člověk má “odpočívat” a dovolit i dalším, především chudým, aby si mohli oddechnout (Ex 23,12). Sobota přeruší každodenní činnost a umožní odpočinek. Je to den protestu proti otroctví práce a kultu peněz.

2173 Evangelium uvádí četné příležitosti, při kterých byl Ježíš obviňován, že porušuje zákon o sobotě. Avšak Ježíš nikdy neporušuje svatost toho dne. Dává mu ze své autority ryzí vysvětlení: “Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu” (Mk 2,27). Kristus pln soucitu považuje za správné “v sobotu jednat dobře” spíše než zle, “život zachránit” spíše než “zabít” (Mk 3,4). Sobota je den Pána milosrdenství a den úcty vzdávané Bohu. “Syn člověka je pánem i nad sobotou” (Mk 2,28).

Katolická církev tedy připouští, že pravým Božím dnem je sobota. Proč tedy tato církev a téměř celý křesťanský svět světí neděli? Katechismus pokračuje dalšími body:

2174 Ježíš vstal z mrtvých “prvního dne v týdnu” (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Jako “první den” připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření. Jako “osmý den”, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Pro křesťany se stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků, den Páně (“hé Kyriaké heméra”, “dies dominica”), “neděle“:

“Shromažďujeme se v den slunce, protože je to první den, v němž Bůh přeměnil temnoty a hmotu a stvořil svět; tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých.”

2175 Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis…

2190 Sobota, jež představovala dovršení prvního stvoření, byla nahrazena nedělí, která připomíná nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.

2191 Církev slaví den vzkříšení Krista osmého dne, který se právem nazývá den Páně nebo neděle.

2192 “Neděli je nutno v celé církvi zachovávat… jako prvotní zasvěcený svátek.” “O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností zúčastnit se mše.”

Znovu opakuji, že v Božím slově není jediný verš poukazující na svěcení neděle jako dne odpočinku – naopak zcela jasně vyzdvihuje biblickou sobotu. Čtvrté přikázání desatera říká:

Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý… …sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu… …V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. (Ex 20,8-11 NBK)

3. Biblické desáté přikázání bylo v katechismu rozděleno na dvě, aby zůstal zachován počet deseti přikázání (druhé přikázání ve své verzi zrušili).

Má katolická církev právo měnit Boží zákon? Zákon, o kterém Ježíš jasně řekl, že je neměnný (Mt 5,17-19)? Kdo jí to právo dal?

Bude se snažit změnit doby a zákon.. (Dan 7,25)

Neberme to na lehkou váhu. Bůh dává dodržování desatera velkou důležitost.

Bible definuje hřích jako přestoupení zákona:

Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona. (1J 3,4)

Přestupování zákona nás odděluje od Boha a vede k věčné smrti (Ř 6,23).

Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. (Iz 59,2)

Nerad bych patřil k lidem, kteří se hlásí k Bohu jen svými slovy a skutek utek. Nerad bych dopadl jako ti, o kterých Ježíš říká:

Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´ (Mt 7,21-23)

Milujeme-li Boha, vede nás to k poslušnosti jeho zákona. Ježíš řekl:

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání (J 14,15)

Pokud máme s Bohem skutečný vztah, mělo by se to projevit i tím, že žijeme v souladu s jeho zákonem:

Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: `Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy. (1J 2,3-4)

Věřící lidé doby konce budou podobně jako věrní lidé všech dob zachovávat Boží zákon:

Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. (Zj 12,7)

Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. (Zj 14,12)

Chcete být věrní Bohu nebo církevní tradici? Rozmyslete si to dobře – toto rozhodnutí bude mít věčné důsledky.

Učedníci Ježíše Krista v tom měli jasno…

Petr a apoštolové odpověděli: “Boha je třeba poslouchat, ne lidi.” (Sk 5,29)

Zdroj: Neuvěřitelná odhalení