Římanům 12:1–2
Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. 2 A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé (Český studijní překlad).

Pro všechny ty projevy Božího milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. 2 A nenapodobujte už příklady tohoto světa, ale změňte úplně svoje nazírání, abyste tak dovedli rozeznat, co je vůle Boží, totiž co je dobré, co je bohulibé a co dokonalé (překlad O. M. Petrů).

Pasáž v Římanům se zaměřuje na to, aby náš život byl životem „duchovní bohoslužby“. V 1. verši nás apoštol Pavel vybízí: „Přinášejte sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba“ (Petrů). Z Božího pohledu je cílem celého lidského života to, aby Kristus pro nás byl tak cenný, jak ve skutečnosti je. Bohoslužba či uctívání znamená používat svou mysl, srdce a tělo k tomu, abychom vyjadřovali, jak nesmírně cenný, svrchovaný a vyvýšený je pro nás Bůh v Kristu Ježíši. Můžeme toho dosáhnout určitým způsobem života, tím, jak projevujeme lásku. I ve své práci, ve svém zaměstnání můžeme vyjadřovat, jak nesmírně cenný je pro nás Bůh. Pokud na to ve své práci nemůžeme přijít, možná bychom ji měli změnit. A nebo to může znamenat, že plně neuplatňujeme druhý verš z naší dnešní pasáže.

Apoštol Pavel nám ve 2. verši dává odpověď na to, jak celý náš život přeměnit v bohoslužbu. Musíme se měnit, proměňovat, a to nejen své chování, ale i své nazírání, pocity a smýšlení. Ve 2. verši se uvádí: „Proměňujte se obnovou své mysli.“

Stávejte se tím, kým jste v Kristu

Ti, kdo věří v Krista, jsou již novým stvořením v Kristu, protože byli vykoupeni jeho krví. „Je-li kdo v Kristu, je nové stvoření“ (2. Korintským 5:17). Musíme tedy skutečně být tím, kým jsme v Kristu. „Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení“ (2. Korintským 5:7).

„Oblékli [jste] toho nového [člověka], který se obnovuje k pravému poznání podle obrazu toho, který ho stvořil“ (Koloským 3:10). V Kristu jste novým stvořením a nyní jste den za dnem obnovováni.

Nyní se zaměříme na závěr 2. verše – na to, co je cílem obnovené mysli: „Nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, [a nyní následuje ten cíl] abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.“ Dnes se tedy budeme zaměřovat na význam termínu „Boží vůle“ a na to jak ji rozpoznat.

1. Boží výnos – Boží svrchovaná vůle

Podívejme se tedy nyní na určité pasáže v Písmu. Nejprve si uvedeme pasáže, které popisují „Boží vůli“ jako projev Boží svrchované nadvlády nade vším, co se stane. V jedné z nejjasnějších pasáží v tomto smyslu je popisována událost na místě zvaném Getsemane, kde se Ježíš modlil a přitom mluvil o Boží vůli. U Matouše 26:39 řekl: „Otče můj, je-li to možné, ať mě ten kalich mine! Ať se však nestane má vůle, ale tvá“ (B21). K čemu se vztahuje Boží vůle v tomto verši? Vztahuje se ke svrchovanému Božímu plánu, který se uskuteční v následujících hodinách. Připomeňme si, jak je to uvedeno ve Skutcích 4:27-28: „Herodes a Pontius Pilát se spřáhli s pohany a s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíši, jehož jsi pomazal, a provedli, co tvá ruka a tvá vůle předurčila, že se má stát“ (B21). „Boží vůlí“ tedy bylo, aby Ježíš zemřel. To byl Boží plán, jeho ustanovení, výnos či úradek. Nic z toho nebylo možné změnit a Ježíš se před touto vůlí sklonil a řekl něco jako: „Zde je má prosba, ale vykonej to, co je nejlepší.“ To je tedy svrchovaná Boží vůle.

A neopomeňme zcela zásadní skutečnost, že tato Boží vůle zahrnuje určité lidské hříchy – hříchy Heroda, Piláta, vojáků a židovských předáků – ti všichni totiž zhřešili, když naplňovali Boží vůli, aby Boží Syn byl ukřižován (Izajáš 53:10). Musíme tedy mít jasno v následující skutečnosti: Je Boží vůlí, aby se uskutečnily určité věci, které Bůh nenávidí.

Uveďme si příklad z 1. Petra. Petr v 1. Petra 3:17 píše: „Neboť je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle, když jednáte dobře, než když jednáte zle.“ Jinými slovy, může být Boží vůlí, aby křesťané trpěli, když konají dobro. Petr zde má konkrétně na mysli pronásledování. Ale pronásledovat křesťany, kteří si to nezaslouží, je hříchem. Opět zde tedy vidíme, že je Boží vůlí, aby docházelo k určitým událostem, které zahrnují hřích. „Je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle.“

Pavel předkládá souhrn ohledně této pravdy v Efezským 1:11: „On [Kristus] je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání“ (ČEP). Boží vůle je Boží svrchované rozhodnutí o všem, co se stane. A v Bibli je celá řada dalších pasáží, které vyučují, že Boží prozřetelnost je v celém vesmíru i nad těmi nejmenšími detaily přírody a nad lidskými rozhodnutími. „Ani jeden z nich [vrabců] nespadne na zem bez vůle vašeho Otce“ (Matouš 10:29). „Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina“ (Přísloví 16:33). „Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk“ (Přísloví 16:1 ČEP). „Královo srdce je v Hospodinově ruce jako proudy vody, nakloní ho, kamkoli se mu zalíbí“ (Přísloví 21:1).

To je tedy první význam slovního spojení „Boží vůle“: jedná se o Boží svrchované řízení všech věcí. Tato vůle bývá také označována jako „svrchovaná vůle“ nebo jako „Boží výnos“, „Boží úradek“ či „Boží ustanovení“. Této vůli není možné se protivit. Vždy se uskuteční. „Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ,Co to děláš?‘“ (Daniel 4:32 ČEP).

2. Boží nařízení – Boží přikázaná vůle

Druhým významem slovního spojení „Boží vůle“ v Bibli je „Boží přikázaná vůle“. Boží vůlí je zde to, co nám Bůh nařizuje či přikazuje vykonat. A tuto Boží vůli můžeme neuposlechnout a nevykonat. Boží výnos, Boží svrchovanou vůli vykonáváme, ať jí věříme nebo nevěříme. Ale Boží přikázanou vůli možná vůbec nevykonáme. Ježíš například řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 7:21). Ne každý tedy činí Otcovu vůli. Ježíš to říká. „Ne každý… vejde do království Nebes.“ Proč ne? Protože ne všichni činí Boží vůli.

Pavel v 1. Tesalonickým 4:3 uvádí: „Toto je vůle Boží, vaše posvěcení, abyste se zdržovali smilstva.“ Máme zde velmi konkrétní příklad toho, co nám Bůh přikazuje: posvěcení, svatost a sexuální čistotu. Je to Boží přikázaná vůle, kterou však velké množství lidí naprosto neposlouchá.
Pavel dále v 1. Tesalonickým 5:18 uvádí: „Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši.“ Opět zde máme zcela konkrétní hledisko Boží přikázané vůle: za všech okolností máme vzdávat Bohu díky. Ale mnozí tuto Boží vůli neplní.

A ještě jeden příklad: „Svět pomíjí i jeho žádost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost“ (1. Jana 2:17). Ne všichni zůstávají na věčnost. Někteří ano, někteří ne. V čem je rozdíl? Někteří činí vůli Boží, jiní ji nečiní. V tomto slova smyslu se tedy Boží vůle vždy neuskuteční.

Z těchto a dalších pasáží Písma tedy můžeme dojít k závěru, že o Boží vůli lze mluvit dvěma způsoby, přičemž oba tyto způsoby jsou pravda a je důležité je chápat a věřit v ně. Za prvé je zde Boží výnos neboli Boží svrchovaná vůle. A za druhé je zde Boží přikázaná vůle. Boží svrchovaná vůle se vždy uskuteční, bez ohledu na to, zda jí věříme. Ale Boží přikázanou vůli je možné neuposlechnout, což se děje každý den.

Drahocenné pravdy

Než si vše vztáhneme k pasáži v Římanům 12:2, dovolte mi vyjádřit se k tomu, jak drahocenné jsou tyto dvě pravdy. Obě odpovídají hluboké potřebě, kterou všichni máme, když jsme hluboce zraněni nebo když prožíváme nějakou velkou ztrátu. Na jedné straně potřebujeme ujištění, že Bůh má nad vším vládu, a je tedy schopen veškerou mou bolest a ztrátu použít pro mé dobro a pro dobro všech, kdo jej milují. Na druhé straně potřebujeme vědět, že Bůh s námi soucítí a nemá potěšení v hříchu ani v bolesti. Tyto dvě potřeby tedy odpovídají Boží svrchované vůli a zároveň Boží přikázané vůli.

Pokud jsi byl jako dítě zneužíván a někdo se tě zeptá, „Myslíš, že to bylo Boží vůlí?“ máš nyní k dispozici určitou smysluplnou odpověď, která není v rozporu s Biblí. Můžeš tedy říci: „Ne, nebyla to Boží vůle, protože Bůh zneužívání zakazuje a přikazuje nám, abychom si projevovali lásku. Ono zneužívání bylo porušením Božího přikázání, což Boha zarmucuje a vede to k Božímu hněvu (Marek 3:5). Ale v jiném slova smyslu to bylo Boží vůlí (jeho svrchovanou vůlí), protože Bůh to vše mohl mnoha různými způsoby zastavit. Ale z důvodů, kterým dosud plně nerozumím, to neučinil.“

A těmto dvěma druhům Boží vůle odpovídají dvě skutečnosti, které v takové situaci člověk potřebuje: Za prvé, potřebujeme Boha, který je dostatečně mocný a svrchovaný, aby danou věc obrátil k dobrému. A za druhé, Kristus je milosrdný Velekněz, který soucítí s naší slabostí a bolestí (Židům 4:15). Duch svatý si nás i naše hříchy podrobuje podle své vůle (Jan 1:13; Římanům 9:15-16) a podle své vůle dovoluje, abychom jej zarmucovali, zhášeli a přiváděli k hněvu (Efezským 4:30; 1. Tesalonickým 5:19). Jeho svrchovanou vůli tedy nelze nijak překazit či narušit, zatímco jeho přikázanou vůli mohou lidé vážně porušovat.

Potřebujeme obě tyto pravdy – potřebujeme rozumět oběma druhům Boží vůle – a to nejen, aby nám Bible dávala smysl, ale také abychom i v utrpení setrvávali u Boha.

O jaké vůli se mluví v Římanům 12:2?

Která z těchto dvou druhů Boží vůle je tedy zmiňována v Římanům 12:2: „Nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé“? Pavel zde zcela jistě mluví o Boží přikázané vůli. Mohu to tvrdit přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, není Božím záměrem, abychom předem znali většinu z toho, co se týče Boží svrchované vůle. „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona“ (Deuteronomium 29:28). Pokud člověk chce znát budoucí podrobnosti, co se týče Boží přikázané vůle, netouží po obnovené mysli, ale spíše si přeje cosi jako věšteckou kouli. V tomto případě se nejedná o přeměnu a poslušnost, ale jedná se o věštění a hádání budoucnosti.

Druhý důvod, proč se dle mého názoru v Římanům 12:2 jedná o Boží přikázanou vůli a nikoli o Boží svrchovanou vůli, je skutečnost, že slovní spojení „abyste mohli zkoumat“ poukazuje na to, že se máme s touto Boží vůlí vnitřně ztotožnit a pak ji v poslušnosti vykonávat. Pavlův výrok z Římanům 12:2 je velmi blízce parafrázován v Židům 5:14, kde se uvádí: „Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného“ (ČEP). (Další parafráze je pak ve Filipským 1:9-11.) To je tedy cílem i námi zkoumaného verše: Nejde o to snažit se nějak vyslídit tajnou Boží vůli (co Bůh plánuje vykonat), ale rozpoznat zjevenou Boží vůli, jíž se máme řídit a kterou máme vykonávat.

Tři stadia, jak poznávat a vykonávat zjevenou Boží vůli

Jsou tři stadia, jak poznávat a vykonávat zjevenou Boží vůli – tedy Boží přikázanou vůli. A všechna tato stadia vyžadují obnovenou mysl, které Duch svatý dává rozlišovací schopnost – schopnost rozeznávat dobré od špatného, jak jsme o tom mluvili posledně.

První stadium

Za prvé, Boží přikázaná vůle je s konečnou a rozhodující autoritou zjevena pouze v Bibli. A abychom chápali a přijímali, co nám Bůh v Písmu nařizuje, potřebujeme k tomu obnovenou mysl. Bez obnovené mysli budeme mít sklon překrucovat Písmo, abychom se třeba vyhnuli radikálním přikázáním ohledně sebezapření, lásky, čistoty a toho, že máme hledat své nejvyšší uspokojení pouze v Kristu. Boží přikázaná autoritativní vůle se tedy nachází pouze v Bibli. Pavel uvádí, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2. Timoteovi 3:16-17 ČEP). „Ke každému dobrému skutku.“ Křesťané by tedy měli věnovat mnoho energie a času rozjímání nad psaným Slovem Božím.

Druhé stadium

Přejděme ke druhému stadiu Boží nařízené vůle, kdy jde o to, abychom uplatňovali biblickou pravdu v nových situacích, jimiž se Bible může ale také nemusí výslovně zabývat. Bible vám například neřekne, s kým máte vstoupit do manželství, jaké auto si pořídit, zda máte vlastnit dům nebo byt, kam jezdit na dovolenou, jaký telefonní tarif používat, jaký druh džusu máte pít a tisíce dalších věcí.

Musíme ale mít obnovenou mysl, která je utvářena a vedena Boží vůlí, jak je zjevena v Bibli, abychom viděli a zvažovali všechny příslušné činitele s Kristovou myslí, a tak rozpoznávali, k jakému jednání nás Bůh povolává. Zásadně se to liší od postupu, kdy se někdo neustále snaží nějak slyšet Boží hlas, který by mu měl říkat, co je třeba v dané situaci dělat. Lidé, kteří se snaží vést svůj život na základě nějakých hlasů, které slyší, tedy zcela jistě nejednají v souladu s pasáží v Římanům 12:2.

A také je obrovský rozdíl mezi tím, když se modlíme a usilovně se snažíme o obnovenou mysl, která bude schopná rozpoznávat, jak máme uplatňovat Boží slovo, a mezi návykem, kdy člověk chce po Bohu nějaké nové zjevení ohledně toho, co má v určité situaci dělat. Pro věštění není třeba se nijak měnit. Ale Božím cílem přece je, abychom měli novou mysl, nový způsob myšlení a posuzování, tedy ne jen nové informace. Božím cílem je, abychom se měnili, posvěcovali a osvobozovali na základě pravdy zjevené v Božím slově (Jan 8:32; 17:17). Druhým stadiem, co se týče Boží přikázané vůle, je tedy uplatňovat Písmo v nových životních situacích, a to s obnovenou myslí, jež je vybavena rozlišovací schopností.

Třetí stadium

A konečně třetí stadium Boží přikázané vůle se týká naprosté většiny života, kdy se před vlastním jednáním nijak vědomě nerozmýšlíme. Troufám si říci, že nějakých 95% našeho jednání si předem nijak nepromýšlíme. Většina našich myšlenek, postojů a jednání je zcela spontánní. Co je v našem nitru, vychází prostě samovolně na povrch. Ježíš řekl: „Ústa mluví z přebytku srdce. Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu“ (Matouš 12:34-36).

Proč tuto část zařazuji mezi Boží přikázanou vůli? Z jednoho prostého důvodu. Bůh nám totiž například přikazuje: Nehněvejte se. Nebuďte pyšní. Nebuďte chamtiví a žádostiví. Nebuďte úzkostliví. Nebuďte žárliví. Nezáviďte. A nic z toho si jistě předem nijak nepromýšlíme. Hněv, pýcha, chamtivost, úzkostlivost, žárlivost, závist – to vše prostě z našeho srdce vychází napovrch bez jakéhokoli vědomého přemýšlení a bez jakéhokoli úmyslu či záměru. A přesto se takovými projevy a postoji proviňujeme – protože jimi porušujeme Boží přikázání.

Nyní je snad tedy naprosto zřejmé, že křesťan má ve svém životě jeden velký úkol: Musí se proměňovat obnovou své mysli. Potřebujeme nové srdce a novou mysl. Dobrý strom nese dobré ovoce (Matouš 12:33). To je ale velká výzva. Právě k tomu nás Bůh povolává. Sami od sebe to nedokážeme. Potřebujeme Krista, který zemřel za naše hříchy. A potřebujeme Ducha svatého, který nás povede k pravdě, kdy bude vyvyšován Kristus, a bude v nás působit pokoru, abychom tuto pravdu přijali.

Proto napřete veškeré své síly v tomto směru. Ponořte se a zahloubejte se do psaného Božího slova, úplně jím prosyťte svou mysl. A modlete se, aby vás Duch Kristův učinil natolik novými, že to, co z vás bude samovolně vycházet na povrch, bude dobré, bohulibé a dokonalé – že to bude plně v souladu s Boží vůlí.

Původní zdroj: www.biblickaknihovna.cz (stránky již nejsou aktivní)