Drazí bratři a sestry,

v minulých příspěvcích jsme si vysvětlovali, že žijeme ve velmi výjimečné době, protože Kristův druhý příchod je již velice blízko. Splňují se znamení z evangelií a naplňují se vidění apoštola Jana. A jednou z nejvýznamnějších událostí této doby je vykonání Božího soudu nad Jeho nevěrným lidem.

Dnes bychom se věnovali rozboru myšlenek ze 17. a 18. kapitoly Zjevení. Budeme si chtít objasnit, proč se ta tvrdá slova a označení, čili nevěstka a Velký Babylón vztahují na všechny, v současnosti existující, falešné křesťanské organizace. Vysvětlení nalezneme přímo v Písmu a každý může posoudit, zda odpovídá historické zkušenosti i dnešní realitě.

To, že se obě označení týkají jedné skutečnosti, vidíme ve Zjevení 17:5 a 18: „(ta žena) měla na čele napsané tajemné jméno: VELIKÝ BABYLON, MATKA NEVĚSTEK A OHAVNOSTÍ ZEMĚ.“ „Žena, kterou jsi spatřil, je to veliké město, které kraluje nad králi země.“

Na začátek bychom si mohli objasnit, co znamenají označení nevěstka a Velký Babylón.

Nevěstka je žena, která má nemanželské styky s muži za nějaké výhody – peníze, dárky či jiné, pro ni cenné věci. Nemusí být jen hmotného charakteru. Může na oplátku získat vliv a moc v záležitostech pro ni důležitých. Pokud je tato žena vdaná nebo zasnoubená, je její počínání o to horší a je jasné, že to její právoplatný partner nebude snášet donekonečna…

Velký Babylón je symbolem modlářství, moci a pýchy. V dobách své slávy byl centrem modlářského uctívání a dokonce zotročil Boží vyvolený lid Izrael. Babylón se vyznačoval ohromnou pýchou a sebedůvěrou – byla to velmoc, která díky svému bohatství, síle a vodám řeky Eufrat, které ji chránily před útoky nepřátel, neměla strach o své výsadní postavení. Přesto tato velmoc padla a to dokonce na rok přesně, jak bylo předpověděno prorokem Jeremiášem. Potvrzení najdeme například u proroka Daniela 9:1,2, který to osobně zažil.

V jednom z minulých příspěvků jsme se zmínili o radách a varováních, které poslal náš Pán Ježíš Kristus sedmi církvím a jsou zaznamenány v úvodních kapitolách knihy Zjevení. Jmenovitě církve v Pergamonu a Thyatirách varoval před velmi vážnými hříchy, které jsou typické pro nevěstku i Velký Babylón – před smilstvem a modlářstvím.

Ve Zjevení 2:14,15 můžeme číst Pánova slova těm v Pergamonu: „Mám proti tobě jen to, že u sebe máš přívržence učení Balaámova, který učil Baláka svádět syny Izraele k modlářským hodům a ke smilstvu. Podobně i ty máš přívržence učení nikolaitů.“

A Pan Ježíš pokračoval: „Proto čiň pokání. Jinak k tobě brzy přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.“

A ve 20. verši hovoří k Thyatirským: „Mám ale proti tobě, že necháváš ženu Jezábel, která si říká prorokyně, aby učila a sváděla mé služebníky ke smilstvu a k modlářským hodům.“

A pokračuje: „Dal jsem jí čas, aby činila pokání ze svého smilstva, ale ona nechce. Hle, uvrhnu ji na lůžko a ty, kteří s ní cizoloží, vydám velikému soužení, nebudou-li činit pokání ze svých skutků. Až zahubím její děti, všechny církve poznají, že já jsem Ten, který zkoumá mysl i srdce, a že každému z vás odplatím podle vašich skutků.“

Oba sbory Pan Ježíš důrazně varuje před modlářstvím a smilstvem, které už dokonce v 1. století, v době apoštolů, bylo do sborů zavlékáno a tolerováno. Jednalo se pravděpodobně o navazování a využívání kontaktů s vládnoucí mocí a zanášení způsobů pohanského uctívání, možná i jejich filozofií do učení a života sboru.

Nebylo to poprvé, kdy byl Boží lid varován před podobnými způsoby jednání. Vždyť Boží původní vyvolený lid Izrael byl po staletí prostřednictvím proroků důrazně upozorňován a varován před tvrdými následky kvůli tomu samému. A první zničení Jeruzaléma, ke kterému Bůh použil Babylóňany, bylo tím trestem. Ezechiel v 23. kapitole velmi barvitě a otevřeně líčí Boží odsouzení tehdejšího Izraele a Jeruzaléma, právě kvůli jejich modlářství a smilstvu s mocnostmi tehdejšího světa – od Egypta, přes Asýrii až po Babylón a přirovnává je k nevěstkám.

Jak bylo řečeno, když už v 1. století, v rané církvi, museli Kristovi následovníci dostat přímo od Pána důrazné varování, není až tak překvapivé, že se v pozdějších dobách toto modlářství a duchovní smilstvo tak rozšířilo a získalo navrch. Vždyť i apoštol Pavel byl velmi znepokojen tím, jaké vlivy se začaly projevovat například v Galatském sboru a v dopise, který jim napsal, v 1. kapitole, od 6. verše můžeme číst:

„Žasnu, jak rychle se uchylujete od Toho, který vás povolal Kristovou milostí, k jinému evangeliu. Žádné jiné evangelium ale není; to se vás jen snaží zmást ti, kdo chtějí převrátit evangelium Kristovo. Kdyby vám kdokoli – ať už my sami nebo třeba anděl z nebe – kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, ať je proklet!“

A bratry v dopise Efeským 4:14 varoval: „Nesmíme proto nadále zůstat nemluvňaty zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení, lidskou prohnaností a vychytralým sváděním k bludu.“

A podobně v dopise Koloským 2:4,8: „Toto říkám, aby vás nikdo neklamal přesvědčivými řečmi. Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu.“

A při svém loučení s Efeskými bratry předpověděl:

„Vím, že po mém odchodu mezi vás přijdou draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I z vás samotných povstanou lidé, kteří budou překrucovat pravdu, aby strhli učedníky za sebou.“ Tato slova jsou zapsána ve Skutcích 20:29,30.

Obraťme teď tedy pozornost přímo na popis nevěstky ve Zjevení, 17. kapitole a posuďme, jestli ten obraz odpovídá „říši“ dnešních křesťanských církví a organizací.

V 1. a 2. verši se dozvídáme o nevěstce tři věci: to, že sedí na mnohých vodách, že smilní s králi země a že obyvatelé země jsou opilí vínem jejího smilstva. To, co znamenají vody, na kterých sedí nevěstka, Janovi vysvětluje anděl v 15. verši: „Potom mi řekl: „Vody, které jsi viděl a kde ta nevěstka sedí, jsou lidé a zástupy, národy a jazyky.“ To ukazuje na celosvětový vliv a moc, které nevěstka má nad ohromným množstvím lidí.

Co znamená její smilstvo s králi země jsme si již vysvětlili – svými styky s vládnoucími autoritami získává prospěch – vliv, majetek, ochranu, ekonomické výhody a úlevy, a na oplátku jim nabízí podporu „vod, na kterých sedí“ – které ovládá.

To, že obyvatelé země jsou jakoby opilí vínem jejího smilstva, ukazuje, že si vůbec neuvědomují, že je to něco špatného a pro našeho Nebeského Otce, něco odporného. Že pravé uctívání má být úplně oddělené od státní správy, politika do něj nemá vůbec zasahovat – ani omezovat ani udělovat výhody. V ideálním případě, v tomto světě, by to byl vzájemný respekt, jak uvedl Ježíš u Marka 12:17: „,Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží,´ řekl jim Ježíš. Zůstali nad tím v úžasu.“

Dále se dozvídáme, že nevěstka sedí na šarlatově zbarvené šelmě. Touto i dalšími šelmami ze Zjevení se budeme zabývat později, neboť jejich rozbor potřebuje větší prostor. Snad jen předešleme, že členové církví jsou tak zvyklí na styky s králi země – na spolupráci s vládními institucemi, že si mnozí ani neuvědomí změnu svého postavení, když právě tyto politické moci způsobí pád nevěstky – Velkého Babylónu. Neuvědomí si, že byli svrženi z pozice „královny“, která jede na šelmě do ponížené role poslušné otrokyně, která se pohybuje jen v prostoru přesně určeném jejími pány a je vděčná za každý projev jejich laskavosti. O tom si více povíme v příštím příspěvku, protože to souvisí s vykonáním Božího trestu nad touto říší a „bědami“, které v tom mají zásadní úlohu.

Ve 4. – 6. verši se dozvídáme, že je přepychově oděná a ozdobená, že v ruce drží zlatý kalich, plný ohavnosti a nečistoty a z něho dává pít národům, že má na čele nápis VELIKÝ BABYLON, MATKA NEVĚSTEK A OHAVNOSTÍ ZEMĚ a že je opilá krví svatých a Ježíšových mučedníků.

Její oděv a luxusní ozdoby poukazují na bohatství a blahobyt. Platí to samozřejmě v hmotném a finančním ohledu (na rozdíl od svých oveček si vedení užívá skutečný luxus), celkový majetek těchto organizací – movitý i nemovitý je značný. Ale i v duchovním ohledu se na každé z dcer této „matky nevěstek“ plní slova Zjevení 18:7:

„Myslí si o sobě: ‚Trůním, jsem královna! Nejsem vdova a nevím, co je žal.‘“

Každá je přesvědčená, že je tou jedinou pravou církví, která má Boží požehnání a její sebevědomý pocit pramení také z množství vod, na kterých sedí – čili množství jejich členů a těch, pod jejím vlivem – včetně vládnoucích činitelů.

Kalich, který drží v ruce a z kterého dává pít obyvatelům země je zlatý. Na první pohled tedy cenný, přitažlivý, důvěryhodný – a neprůhledný. Není vidět, že uvnitř je nečistota a ohavnost. Tento kalich představuje to pěkné a hodnotné, čím se křesťanské organizace na první pohled vyznačují. Charita, tradice, svátky, oslavy, hezké vztahy mezi věřícími. Tedy všechno to, co působí na ostatní lákavě – bez ohledu na duchovní obsah (nápoj, který je uvnitř poháru). Tento nápoj není čistá voda – Jan 4:14 ani čisté víno – Matouš 26:28, který by znamenal způsob učení podle Krista – Jan 4:23,24. Je to míchaný nápoj z nečistoty a ohavnosti jejího smilstva. Již jsme si ukázali, co v tom poháru znamená ohavnost jejího smilstva. Další složka tohoto nápoje – nečistota – poukazuje na nečisté učení, které nevěstka podává svým ovečkám. Každá z jednotlivých dcer nevěstky si míchá svůj vlastní nápoj a vždy je tam nečistota a ohavnost v různém poměru. I když se jejich nauky a tradice liší, vždy obsahují

kromě určité míry pravdy i lež. Často je původní Biblické učení zředěno naukami a tradicemi, převzatými z pohanských filozofií a zvyků – 1.Kor. 10:20 a také vlastními názory a překroucenými interpretacemi Božího slova jejich učiteli – Marek 7:9,13, Zj. 22:18,19. A aby toho nebylo málo, mnohé církve praktikují okázalé modlářství i v podobě uctívání skutečných model – lidí, obrazů, soch, knih a jiných předmětů a provádění obřadů, zvyků, kde hrají hlavní roli.

Nápis, který má na čele ukazuje jednak shodu s říší Velkého Babylónu, o které se píše hodně v 18. kapitole Zjevení a také, že toto odsouzení se netýká jedné, konkrétní církve nebo organizace, ale i všech „dcer“, které mají tytéž rysy jako matka – smilstvo a modlářství. Své ovečky nevěstka opíjí nečistotou a ohavností svého smilstva. Ona sama je však opilá něčím jiným, za co si plně zaslouží všechnu trýzeň, která ji čeká. V 6. verši čteme:

„Takto jsem viděl tu ženu opilou krví svatých a krví Ježíšových mučedníků.“

Tito „křesťané“ se neřídí Ježíšovým přikázáním o lásce – Jan 13:35 a o tom, že mají dokonce milovat své nepřátele – Luk. 6:27, Mat. 5:43,44. Naopak, od doby, kdy získali díky svému smilstvu moc, začali zabíjet ty, kteří poukazovali na jejich nepravost. Nevěstka organizovala vraždění všech, kdo s ní nesouhlasili nebo byli proti ní – Zj.18:24, Mat.24:9. Dokonce vyvolávala nenávist mezi svými dcerami, takže jedna církev bojovala proti jiné, i když se všechny prohlašují za ty, které patří Kristu – Mat. 24:10,11.

V dobách, kdy vládnoucí moci nedovolují procesy a vraždění uvnitř církví, tak tyto své odpůrce zabíjí jinak – duchovně. Dělá z nich odpadlíky, kteří nemají právo na Boží milost a lásku, vyděděnce, s kterými se nemají ostatní stýkat a to často ani členové rodiny. Tímto novodobým „mučením“ je chce přinutit, aby „odvolali“ – tedy, aby se znovu stali poslušnými ovečkami v těchto organizacích. A ostatní věřící uvnitř jsou tak zastrašeni těmito praktikami a „opilí“ jejím učením, že ji v tom poslouchají – Mar.13:12,13.

A proč můžeme říct, že organizované křesťanství z podstaty nenaplňuje představy o pravém uctívání, které zavedl Ježíš?

Protože lidské vedení každé organizace si vytváří systém svých vlastních pravidel, který je pro všechny členy závazný a za jehož porušení přicházejí – opět vedoucími představiteli té, které organizace – určené sankce. Jsou tam tedy ti, kteří tato pravidla a tradice vytvářejí, pak ti, kteří dohlížejí na jejich dodržování a ti, kteří musí poslouchat. A jde o to, že to nejsou jen pravidla jasně určená Písmem a v ostatních záležitostech, že by se věřící mohli řídit „svým nejlepším vědomím a svědomím“, jak by je vedl Duch. Vždyť v 1. století, kdy se Kristovými následovníky stávali lidé všeho druhu – z různých národů, sociálního postavení, původního náboženství, morálky, tradic, jim bylo jako závazné vodítko pro život zdůrazněno jen toto:

„Shodli jsme se s Duchem svatým, že na vás nebudeme vkládat žádné další břemeno kromě těchto nezbytných věcí: vyhýbejte se modloslužbě, krvi, masu zardoušených zvířat a smilstvu. Uchráníte-li se těchto věcí, uděláte dobře. Buďte zdrávi.“ – Skutky 15:28,29.

Ve všem ostatním je měl vést Svatý Duch, kterého přijali na základě své lásky a víry v Ježíše Krista a pokání ze svých dřívějších bezbožných skutků.

Je smutnou skutečností, že v rámci křesťanských organizací je uplatňována a zneužívána moc a autorita nad jejich ovečkami. Takže tyto nakonec ani nemají možnost projevit svou osobní lásku k Bohu při rozhodování ve svých životech. Jsou permanentně tlačeni určitým směrem, k činění určených skutků a naplňování představ o „duchovním“ člověku. Zákonitě to vede k formálnímu plnění pravidel, které určil někdo jiný, k opomíjení a ztrátě svobodné vůle v mnoha osobních záležitostech jen proto, aby člověk těmto pravidlům a povinnostem dostál. Velmi to připomíná farizejský způsob uctívání, který ale Ježíš odsoudil – např. v Mat.23:22: „Běda vám, znalci Písma a farizeové! Pokrytci, dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale vynechali jste to nejdůležitější ze Zákona – spravedlnost, milosrdenství a věrnost! Tomuto jste se měli věnovat a tamto nevynechávat.“

Z celého Zákona, který Izraelitům poskytoval vedení v každé oblasti jejich života, byla podle Ježíše nejdůležitější láska. U Matouše, v 22. kapitole od 36. verše můžeme číst rozhovor Pana Ježíše a znalce Zákona: „Mistře, které je největší přikázání v Zákoně?“ Ježíš mu řekl: „‚Miluj svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Láska, aby mohla být projevována, potřebuje prostor a svobodu. A to Boží Duch poskytuje. 2.Kor.3:17 říká: „Pán je Duch, a kde je Pánův Duch, tam je svoboda.“

A ohledně uctívání, které Bůh vyžaduje, Pan Ježíš vyjádřil jednoduché, ale velmi hluboké pravidlo u Jana 4:24: „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě.“

Z toho vyplývá, že jedinými mantinely, které určují život a uctívání Kristových následovníků, jsou láska a pravda, při jejichž projevování a se nechávají vést Duchem. Nic víc a nic míň!

Nejsou ani potřebné speciální obřady a shromáždění. Vždyť Pán Ježíš řekl: „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ – Matouš 18:20

A jak je to s radami, které dostali Timoteus a Titus od apoštola Pavla ohledně ustavování mužů, kteří měli v rámci církví určitou zodpovědnost? Bylo to praktické opatření. Tito bratři měli nad církví bdít jako nad rodinou, jež se velmi početně rozrůstala, tak, aby se vše dělo spořádaně a způsobem, který zrcadlí Boží vedení a vlastnosti. Nikdy to nemělo vést k tomu, aby nad ostatními „panovali“ a prosazovali své vlastní zájmy a názory:

1. Timoteovi 4:11-13: „To jim předávej a uč. Nikdo ať tě nepodceňuje pro tvé mládí. Naopak, buď pro věřící příkladem ve slovu i skutku, v lásce, víře a čistotě. Než přijdu, věnuj se předčítání, kázání a vyučování.“

1. Timoteovi 5:1,2: „Staršího nekárej, ale domlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám, ve vší čistotě.“

1. Tesalonickým 2:7-12: „Byli jsme k vám vlídní jako matka, jež kojí své děti v náručí. Tolik nám na vás záleželo, že jsme vám chtěli dát nejen Boží evangelium, ale i své vlastní životy – tak moc jsme si vás zamilovali! Bratři, jistě si vzpomínáte na naši námahu a dřinu. Dnem i nocí jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž a mohli vám kázat Boží evangelium. Vy i Bůh jste svědkové, že jsme s vámi věřícími jednali zbožně, spravedlivě a

bezúhonně. Víte, že jsme se k jednomu každému z vás chovali jako otec ke svým dětem; napomínali jsme vás, povzbuzovali a zapřísahali, abyste svým životem dělali čest Bohu, který vás volá do slávy svého království.“

A nakonec můžeme zmínit ještě způsob organizování, o kterém už bylo pojednáno dřív a souvisí se „smilstvem“, které tyto organizace provozují. Jsou zaregistrovány jako společnosti u světských autorit a čerpají z toho výhody. Takže své činnosti neprovozují na základě pověření Boha a Jeho Syna, ale na základě povolení náboženské činnosti té, které země. Žádná z těchto církví nepotřebuje „jen“ vedení a podporu Nebeského Otce a Jeho Syna, které by dostávaly skrze Ducha, jako v době apoštolů.

Příště si, milí bratři a sestry, rozebereme, jakým způsobem se „bědy“, o kterých se píše v 9. kapitole Zjevení, podílejí na pádu Velkého Babylónu a co to znamená pro všechny upřímné Boží ctitele – Zj.18:2,4.

Přejeme vám, aby Boží svatý Duch působil na vaše srdce i mysl a vy byli povzbuzování a posilování v pravdě a naději.

S.D.