Narodila jsem se do nevěřící rodiny. Přes to jsem uvěřila v útlém dětství. V tak útlém, že si to ani nepamatuji. V Boha jsem uvěřila, když jsem o Něm poprvé slyšela v mých čtyřech letech. Vím to z maminčina vyprávění. Bylo to u návštěvy prababičky, která byla z celé rodiny jediná věřící. Když šla v neděli do kostela, zajímala jsem se, kam jde a proč. Tehdy mi maminka vysvětlila, že jsou lidé, kteří věří, že existuje Bůh, který stvořil svět a modlí se k němu. Myslím si, že to byl moment, kdy jsem v Boha uvěřila. Zahrnula jsem maminku tolika otázkami, na které neměla odpověď, že poprosila prababičku o pomoc a ta jí dala starý katechismus. Z něho mi potom čítávala a pokoušela se na moje otázky odpovídat. Kromě jiného jsme narazily na to, že křest je podmínkou spasení. Při zjištění, že nejsem pokřtěná, jsem se až rozplakala a vyčítala rodičům, že mne nemají rádi, když nechtějí, abych přišla do nebe. Tehdy otec zatrhl debaty o Bohu a čtení z katechismu skončilo. Jsem přesvědčená, že je to velká Boží milost, že si mne sám Bůh našel a vyvolil. Jinak si to neumím vysvětlit.

Kam mi moje paměť sahá, tak jsem v Něho věřila a chtěla jsem ho víc poznat. Asi od sedmi let jsem prosila maminku, abych mohla chodit do kostela, ale chtěla jsem jen katolický kostel. Maminka mi v tom nebránila. Od třetí třídy jsem začala chodit ve škole na náboženství a byla jsem šťastná, že se mohu o Bohu a o Ježíšovi dozvědět víc. Měla jsem také jednu věřící sousedku a při každé příležitosti jsem s ní probírala nějaké moje otázky. Jak moc jsem si přála, aby i moji rodiče věřili v Boha. Když jsem byla ve čtvrté třídě, dala jsem se pokřtít a za pár dní nato jsem měla první svaté přijímání s ostatními spolužáky. Nezapomenu, jak jsem se na to připravovala a prožívala velmi silnou touhu po Bohu a jeho blízkosti. Od křtu jsem se začala se vší silou své dětské víry modlit za obrácení mých rodičů. Necelé dva roky na to maminka onemocněla rakovinou. Tehdy jsem se rozhodla modlit speciálně za ni, aby poznala Boha co nejdříve. Choroba postupovala a Bůh mi byl oporou. Jemu jsem se svěřovala se vším, co jsem prožívala. V té době jsem začala chodit k salesiánům, kteří byli blízko našeho domu (salesiáni jsou katolický řeholní řád, který se věnuje mládeži). Zpívala jsem v pěveckém sboru a začala jsem se postupně zapojovat do společenství. Jsem nesmírně vděčná tomu, že jsem mládí prožila v tomto prostředí. Salesiáni se nás snažili vést k Bohu a vytvářeli nám prostor, kde jsme mohli trávit volný čas, vytvářet přátelství a růst ve víře. Bylo mi necelých 14 let, když jsem zažila silný Boží dotyk, střetnutí s Otcem, kdy mne jako marnotratnou dceru přijal a já jsem se k Němu přimkla celým srdcem. Upřímně jsem šla za Pánem tak, jak jsem věděla a jak jsem byla vedená. Byly roky, kdy jsem chodila na mši i každý den, modlila jsem se, četla jsem si Bibli, hlavně podle vybraných textů v liturgickém roku, ale snažila jsem si jí číst i postupně. Přečetla jsem desítky knih, chtěla jsem následovat svaté, milovala jsem Pannu Marii. Měla jsem zážitek, jak ke mně jednou Pán promluvil a volal mne k životu plně vydanému jemu. Chápala jsem to tak, že mám vést život zasvěcený Bohu, tedy že nemám vstoupit do manželství. Bližší mi byl zasvěcený život ve světě, ne v klášteře, ale nedokázala jsem se ztotožnit se žádnou společností, řádem ani institucí, které byly na Slovensku. Později jsem vedla skupinky dětí, připravovala jsem mládež na biřmování, měla jsem od biskupa povolení nosit eucharistii nemocným domů a podávat jim ji. I když jsem různě zápasila, za tím vším byl silný hlad po Bohu, který byl někdy až skličující.

Ale vrátím se ještě k mojí mamince. Po asi třech letech intenzivních modliteb se moje maminka rozhodla věřit v Boha, šla ke zpovědi, vyznala se z hříchů za celý svůj život a vzala si mého otce před Bohem. Byla jsem nesmírně šťastná, že moje modlitby byly vyslyšené a maminka bude spasená. Skákala jsem tehdy ve svém pokoji radostí a děkovala Bohu. Choroba ale postupovala dál. Nějaký čas jsme se modlily za uzdravení, ale já jsem po nějaké době pochopila, že Pán má s ní jiný plán a přijala jsem to. Když mně bylo 15 let, maminka rakovině podlehla. A i když všechno nebylo biblické a maminka měla po svém obrácení ještě různé zápasy, mám naději, že je u Pána.
Po její smrti to nebylo jednoduché. Zůstala jsem s otcem sama. Otec pracoval v noci a to každý den i o víkendech a svátcích. Viděli jsme se jen, když jsem se vrátila ze školy. V 16 letech jsem prožívala jistou krizi víry, kdy se mi zdálo, že se Bůh na mě vykašlal, tak jsem zkusila žít bez Něj. Trvalo mi to asi měsíc. Jeden měsíc mi stačil k tomu, abych si uvědomila, že bez Boha život nemá smysl. Na co ráno vstát, proč jít do školy, studovat, pracovat, lopotit se? Jaký smysl má shromažďovat vědomosti, peníze, majetek, zážitky? Proč se namáhat a budovat vztahy? Žádná filozofická odpověď mě neuspokojila. Jedině Bůh dává všemu smysl. Vrátila jsem se k Němu, a rozhodla se už nikdy se ho nepustit.

Po vysoké škole jsem odešla pracovat do Čech do malé okresní nemocnice na Vysočině. Pro mne to byla velká změna. Z poměrně živého společenství jsem se dostala do města, kde byla jedna farnost se starým panem farářem, se kterým jsem nesouhlasila v mnohých názorech. Kázání mě rozčilovala, kostel plný babiček a pár mladších lidí, se kterými jsem ale nedokázala navázat kontakt. Byla jsem zoufalá. Uvědomila jsem si, že toto naprosto pohanské prostředí bez živého společenství mě převálcuje a že i já, tak zbožná a hluboko věřící, tady velmi lehko přijdu o víru. A ještě k tomu jsem se zamilovala do jednoho muže z práce, nevěřícího. Změnila jsem práci a přestěhovali jsme se do malé vesničky. Najednou se ale moje víra dostala do slepé uličky. Vnímala jsem, že bez společenství skutečně moje víra zahyne a začala jsem volat k Bohu, aby mi nějaké dal. A zároveň jsem už nebyla schopná dál žít duchovně tak, jak jsem žila. Už jsem nebyla schopná se modlit, jako jsem se modlívala. A že jsem nebyla v modlitbě nezkušená. Vnímala jsem, že se něco musí změnit, že takto už dál nemůžu jít. Že tam, kam jdu, Bůh není. Přestala jsem se všemi duchovními praktikami, jen v neděli jsem chodila do kostela a prosila jsem Boha, aby se mi dal poznat takový, jaký skutečně je, a ne, jako já si myslím, že je. To byla moje jediná modlitba. A očekávala jsem, co Bůh udělá. Trvalo to více než rok. A Bůh se nade mnou smiloval a moji modlitbu vyslyšel. Ale nikdy by mi nenapadlo, že tímto způsobem.

Narodil se nám první syn, díky tomu jsem se dostala do světa internetu i různých mateřských diskuzí a dostala jsem se do skupiny matek, křesťanek. Jenom to nebyly katoličky. Když jsem si jim stěžovala, že potřebuji společenství a žádné tady v okolí nemám, jen samá tradiční mrtvá víra tak se jedna z nich odvážila napsat mi, jestli bych nebyla ochotná zkusit hledat společenství i mimo katolickou církev. No, upřímně, to by mi nikdy nenapadlo. Katolickou církev jsem milovala, brala jsem ji jako matku. Věřila jsem, že jediná má pravdu a ostatní církve odpadly. Hříchy církve jsem brala jako pochybení jednotlivců, kteří se budou před Bohem zpovídat, ale že věroučně má katolická církev pravé poznání a poklady víry. Jiná církev byla pro mne nepředstavitelná. Ale nakonec jsem se otevřela této možnosti a připustila diskuzi. Ptala jsem se jich, co jim vlastně na katolické církvi vadí. Nezapomenu na to. Napsali mi jen pár jednoduchých bodů: zobrazování Boha, uctívání svatých, křest nemluvňat apod. stačilo pár vět a mně jakoby tehdy spadly klapky z očí a já jsem to uviděla. Byl to pro mne nesmírný šok. To si umí málokdo představit. Několik dní jsem chodila s vytřeštěnýma očima, všechno okolo domácnosti a syna běželo jakoby automaticky a mně běžely hlavou tisíce myšlenek. Připustila jsem, že katolická církev je špatná v samotném učení. Byla jsem v šoku. Přišlo mi neskutečné, že je to samotný Bůh, který mě vyvádí z katolické církve. Já jsem Boha v katolické církvi poznala a poznávala, dotýkal se mi, hovořil ke mně, dokonce jsem přijala i dar jazyků a teď mne z této víry vyvádí? Rozhodla jsem se, že budu věřit jen tomu, co je v Bibli a že všechno, ale úplně všechno čemu věřím, i svoje na pohled neduchovní názory, musím podrobit optice Božího slova. Bylo to velmi náročné období. Cítila jsem se jako dům, ve kterém dělám podrobnou inventuru. Beru každou věc jednu po druhé do ruky a vyhazuju, co tam nemá být. Když chcete udělat generální úklid, nejjednodušší je všechno vyházet a postupně třídit, co tam dát a co ne a v jeden okamžik je všude víc nepořádku, než bylo předtím. Vyžaduje to trpělivost a práci, ale potom ta radost za to stojí. Duch Boží mi v tom byl ale velmi nápomocný. Některé věci mi totiž přicházely úplně samy. Byla jsem např. v koupelně a bum, napadla mě nějaká „pravda víry“ a k tomu místo z Božího slova, které hovořilo opak. Někdy jsem jen tak stála a samo se mi to ukazovalo před očima a já jsem jen žasla. Za necelý měsíc jsem hledala nějakou církev. Hledala jsem na internetu a zvolila jsem si apoštolskou církev. Možná i proto, že jedna z těch věřících maminek z internetové diskuze je z AC. Našla jsem si jejich webové stránky a přišla jsem v neděli na shromáždění. K překvapení všech na otázku, jak jsem se k nim dostala, jsem odpověděla: „Přes internet.“. Měla jsem množství otázek. Začala jsem chodit pravidelně, i na biblickou skupinku a postupně jsem se zapojovala do života sboru. Jsem vděčná pastorovi Radimu Fiedlerovi i ostatním, že se mnou měli trpělivost a pomáhali mi. Jednu z prvních knih, které jsem četla, byla Historie letničního hnutí. Jako katolička jsem si vůbec nedovedla představit, jak může vůbec taková církev vzniknout. Byla jsem překvapená, že to byla Boží práce. Ve změně pohledu mi ze začátku hodně pomohlo Rádio 7 (TWR), které jsem mívala puštěné někdy i od rána do večera. Poslouchala jsem kázání Bohouše Wojnara a Rudka Bubíka. Jednu internetovou křesťanku jsem měla na skype celé dny a probíraly jsme různé témata. A hlavně, četla jsem Boží slovo. Najednou mi známé verše začaly dávat smysl a nechápala jsem, jak jsem to tam ty roky nebyla schopná vidět. Byla jsem překvapená, jak doslova se Boží slovo bere, jak se jedno místo vysvětluje jiným, jak se dá z Božího slova žít. Musela jsem začít číst všechno od začátku a nanovo. Jako úplně první věc jsem se vypořádala s Marií. Byla jsem jí skutečně oddaná. Ale v momentě, když jsem pochopila, že moje uctívání Marie je pro Boha ohavností, že je to modloslužbou, přednesla jsem svou poslední modlitbu k ní: „Panno Marie, ty, ta skutečná, ty to pochopíš, ale končím s tebou a už nikdy k tobě nepromluvím. Odteď se obracím jen k Ježíši.“ Najednou mně to bylo úplně jasné. A argumentace katolíků, které jsem znala, že Marii neuctívám jako Boha, ale ona mne vede k Ježíšovi, jsem poznala jako podvod. Kolikrát jsem klečela před sochou Marie, kolikrát jsem volala dřív k ní, než k Ježíši. Jí jsem zasvětila své manželství, ne Bohu. Najednou jsem viděla, že Ježíš ji zas až tak nevyzdvihoval, dokonce uzemnil nějakou ženu v davu, která ji blahořečila, že: „Blahoslavení jsou ti, kteří plní Boží vůli.“ Takto jsem si postupně řešila neomylnost papeže, křest dětí, křest ponořením, eucharistii, mši, zpověď, pohled na těžký a lehký hřích, kněžstvo, vůbec na spasení a mnohé a mnohé. A začala svůj život postupně budovat na Božím slově. Znovuzrození, jistota spasení, spasení z milosti, celá eschatologie, to byly pro mne nové věci. Že je spása zadarmo díky milosti Pána Ježíše, že to nemusím oddřít sama a to ještě s nejistým výsledkem, to byla pro mne obrovská úleva.
Po půl roce jsem oficiálně vystoupila z katolické církve, což je mimochodem procesně velmi jednoduchý úkon (stačilo napsat žádost na farnost, kde jsem bylo pokřtěná, aby připsali do mé kolonky v matrice, že vystupuji z církve). Přijala jsem křest ponořením do vody. I když jsem už byla pokřtěná a to dobrovolně v 10 letech, chtěla jsem to udělat biblicky a na potvrzení úplně nového života v Kristu. Stala jsem se řádným členem sboru, kde jsem naplno zapojená. Po nějaké době jsem udělala doma čistku a vyházela katolickou literaturu, obrázky, medailonky, růžence i milovaný obraz, před kterým jsem se hodně modlívala.

Jsem nesmírně vděčná Bohu, že toto se mnou udělal. Odchod z katolické církve je největší překvapení mého života. Chci mu sloužit tak, jak se jemu líbí a za ty dva roky, co jsem se rozhodla mít bibli jako hlavní měřítko svého života, můžu říct, že jsem k osobnímu poznání Boha mnohem blíže než kdy předtím. Čeká mě ještě dlouhá cesta, ale věřím, že mě Bůh povede tak, jak mě vedl doteď. Slíbil, že mě nikdy neopustí a nikdy se mě nezřekne. Buď mu sláva!

Zdroj: http://www.cirkevjihlava.cz/