Dobrý den. Jmenuji se Jarmila Paťhová a chci se s vámi podělit o to, co Bůh v mém životě udělal…

Do svých čtyřiceti let jsem žila bez Boha a nedržela Bibli v ruce .. Nikdy mě ani nenapadlo se k Bohu modlit.
Od nikoho z lidí, jsem do té doby nikdy neslyšela vyprávět o tom, co osobně prožil s Bohem.

Proto, když jsem uvěřila, slíbila jsem Pánu Bohu, že budu o životě s ním lidem říkat. Proto vznikly tyto řádky. Když mi bylo 10 let, slyšela jsem vyučovat pana učitele o Mistru Janu Husovi pátou tříduy . Říkal, že Mistr Jan Hus umíral za pravdu. Jak šly léta, tak jsem často přemýšlela, za jakou pravdu mohl vůbec někdo umírat? A proč ji Jan Hus neodvolal. Chtěla jsem poznat pravdu . Pročítala jsem se životem a rozhlížela se, jak by ta pravda měla vůbec vypadat!

Nakonec mi připadalo, že to, co se jako pravda tváří, není nikdy absolutní. Ve 33 letech jsem onemocněla. Bylo to vleklých a těžkých 10 let. Pro mě i celou rodinu. Postupně mi docházela fyzická, a později i duševní síla. Myslela jsem si, že budu muset zemřít. Že už to nevydržím. A pak jsem v jeden den byla sama v Německu. Stála jsem na okraji města Selb. Kolem žádný člověk. Trápily mě poryvy bolesti a už mi došla všechna síla. Znovu jsem myslela na to, že budu muset zemřít, že už to prostě nevydržím.. Jak jsem tam tak stála, napadlo mě promluvit k Bohu. Rozmýšlela jsem, co mu mám říct. A vyšly ze mě tyhle slova:

Bože, prosím tě, jestli existuješ, odejmi ode mě tohle trápení.

Čekala jsem, jestli se něco stane. Ale nic se nestalo. Stála jsem tam a znovu si pomyslela, že opravdu budu muset zemřít. .

Za chvíli jsem ještě jednou zkusila k Bohu promluvit :

Bože, prosím tě, jestli existuješ, dej mi sílu to vydržet.

Znovu jsem vyčkávala , jestli se něco stane. A ono stalo se:

Jako by někdo vzal konvičku na květiny a začal do mě pozvolna lít sílu. Nepřestaly mi ty hrozné bolesti, ale dostala jsem sílu to vydržet a pozvolna v mém srdci rostla naděje, že je řešení pro můj život. Prozatím jsem odložila myšlenku na smrt. Cítila jsem i určitý pokoj. Všechno mi to ale připadalo takové křehké.
Pár týdnů nato mi dcera nabídla schůzku s člověkem, kolem kterého se scházelo hodně mladých lidí. A všichni pořád mluvili o Ježíši, i naše dítě. Řekla mi, ať prý si jdu poslechnout něco jiného o životě, než co jsem slyšela doteď. Šla jsem.

Schůzka byla krátká a věcná.

Poprvé v životě mi někdo řekl, že Ježíš Kristus je živý syn Boží. Nikdy jsem to neslyšela. Že přišel na tuhle zem, aby činil lidem dobře. – A ještě mi oznámil, že jsem hříšná. Tak to jsem opravdu nevěděla! Žila jsem stejně jako lidé kolem mě. Pak už jen následovala informace, že Ježíš umřel za moje hříchy, nemoci, trápení, samotu. A když za to zemřel on, tak už to nemusím životem nosit já. Bůh že miluje člověka a má řešení pro každý lidský život.

Ještě ten pán zalistoval v bibli a přečetl mi následující:

Blízko tebe je slovo, ve tvých ústech a tvém srdci, abys je dodržoval. To ti dá život, to napřímí tvoje stezky, a dá zdraví celému tvému tělu i tvým kostem..

Pak ten pán řekl Ámen, zřejmě se i pomodlil. I já jsem řekla Ámen a šla domů.

Doma jsem si se smíšenýma pocitama klekla a řekla nahlas Bohu:

Bože to, že jsi ty, tomu věřím.. … Dnes ti odevzdávám trosky svého života. Máš prý řešení pro každý lidský život. Já už si nechci svůj život spravovat řídit sama. Ten člověk mi dnes řekl ,že Ježíš je tvůj syn a je živý. Já to nepoznám. Je pro mě jen hystoricky doloženou osobou. Ale jest-li to tak je, tak mi to prosím tě, ukaž. ukaž mi to, prosím.

Jako bych sepsala platnou smlouvu u notáře. Řekla jsem Ámen. Stoupla si. Nic se nedělo, šla jsem spát.

Tak nějak jsem věděla, že to bylo nejdůležitější rozhodnutí v mém životě.

V noci jsem s nikým nemluvila a do té doby jsem neměla v ruce bibli. Byla jsem netknutá náboženstvím. Ale přesto, když jsem se ráno probudila , věděla jsem – moje srdce to vědělo:

– že Bůh není jen Hospodin zástupů, ale je i mým otcem.

– věděla jsem, že jsem Boží dítě,

– že jsem byla ztracená a Bůh si mě našel v Selbu na chodníku.

– ten kus prázdného místa v srdci, který jsem celý život vnímala, byl zaplněný,

– pociťovala jsem obrovskou radost a lásku,

– jako kdyby mě Bůh napojil na kapačky lásky… :-)

A tím ránem se naprosto změnil můj život.

Uvědomila jsem si, co je hřích, jak jsem hříšná. Začla jsem toužit po čistotě. Uvědomila jsem si, že hřích můj život ničil a myslím, že měl souvislost i s mým zdravotním stavem. Jak jsem byla vděčná, že Bůh hříchy odpouští. A pak, po pár dnech , v momentě, kdy jsem přecházela silnici, se ve mě stala PRAVDA. Celým člověkem jsem najednou věděla, že Ježíš Kristus je Pravda…… Není to myšlenka člověka, není to filozofický pojem. Je to syn Boha živého.V tu chvíli jsem pochopila, proč se Mistr Jan Hus nechal upálit. On umíral za Ježíše ,za jeho slovo! To síla Pravdy byla s ním, i v tom ohni. Živý syn Boží.

A současně už navždycky vím, že každé slovo Boží je pravda. ………. A upřímná prosba před Bohem: Pane, ne moje, ale tvoje vůle se staň.

Ano, bylo to nejdůležitější a nejlepší rozhodnutí v mém životě. Bůh se mnou vyměnil špínu mého hříchu za věčný život s ním.
Můžu osobně dosvědčit pravdivost slov Pána Ježíše:  Vy poznáte Pravdu a ta vás učiní svobodnými.
Nikdy dřív bych nevěřila, že Boží slovo může přinášet světla a radost do života člověka, který otevře srdce Pánu Ježíši.

Jsem vděčná Pánu Ježíši, za svatou krev, která se vylila i za mě. Amen

Zdroj: http://zivotvjezisi.webnode.cz