GALILEJSKÉ MOŘE bylo svědkem významných okamžiků Ježíšovy služby. Právě zde Boží Syn kráčel po vodě a uklidnil rozbouřené živly. Na jeho březích zázračně nasytil tisíce lidí a uzdravoval nemocné.

V roce 1986 jezero vydalo nečekaný poklad. Nedaleko od místa, kde leželo starověké město Kafarnaum, byla na dně Galilejského moře objevena loď, která zde brázdila vody v době Ježíšovy služby. Jak se podařilo loď najít? Co se z tohoto objevu můžeme dozvědět?

K objevu přispělo sucho

V oblasti Galileje byly po několik let podprůměrné srážky a v roce 1985 přišlo mimořádně suché léto. Z Galilejského moře, které je vlastně sladkovodním jezerem, se navíc čerpá voda k zavlažování zemědělských plodin. Tyto faktory vedly ke katastrofální situaci. Hladina silně poklesla a rozsáhlé plochy bahnitého dna se ocitly na vzduchu. Dva bratři z nedalekého kibucu to však považovali za skvělou příležitost k hledání skrytých pokladů. Jak prohledávali kdysi zaplavené bahnité dno, našli několik měděných mincí a pár starých hřebíků. A pak si najednou všimli, že v bahně je oválný obrys lodi. Ležel tam pohřben starověký člun. Oba muži našli skutečný poklad.

Archeology nikdy nenapadlo, že by v Galilejském moři mohli najít dva tisíce let starý člun. Předpokládali, že jakékoli dřevo by bylo za tu dobu už dávno zničeno mikroorganismy. Pomocí uhlíkové metody datování a také na základě nalezených mincí však odborníci dospěli k závěru, že člun pochází z prvního století př. n. l. nebo z prvního století n. l. Trup člunu se přesto uchoval v poměrně dobrém stavu. Jak je to možné?

Zdá se, že člun zůstal v klidné části jezera, takže celá spodní část trupu zapadla do jemného bahna, které časem ztvrdlo. Člun tak byl po dvacet století chráněn před vlivy okolí.

Zpráva o nálezu se rychle rozšířila a lodi se začalo říkat „Ježíšův člun“. Nikdo tím samozřejmě nechtěl říct, že právě toto konkrétní plavidlo používal Ježíš nebo jeho učedníci. Nicméně stáří lodi i to, jak odpovídá popisům lodí v evangeliích, vyvolává zájem historiků i učenců zabývajících se Biblí.

Člun je dlouhý 8,2 metru a široký 2,3 metru. Jeho stavitel použil metodu, při které nepřipevňoval plaňky ke kostře lodi, ale přímo ke kýlu. Postupně tak udělal dno a boky člunu, čímž vytvořil trup. Tento způsob stavby byl běžný u lodí používaných ve Středozemním moři. Galilejský člun však byl nejspíš upraven tak, aby se mohl plavit po jezeře.

Je zřejmé, že loď byla vybavena jedinou čtverhrannou plachtou. Měla také čtyři vesla, z čehož je patrné, že osádku tvořilo nejméně pět lidí — čtyři veslaři a jeden kormidelník. Člun však byl dost velký na to, aby v něm mohl být i více než dvojnásobný počet osob. Není těžké si představit, že podobně velkou loď mohlo použít sedm učedníků, kteří vyjeli na lov ryb a na břehu pak spatřili vzkříšeného Ježíše. (Jan 21:2–8)

Je pravděpodobné, že nalezený galilejský člun měl zadní palubu pro uložení velkých rybářských sítí. Pod prkny zadní paluby bylo do určité míry chráněné místo, kde si unavení rybáři mohli odpočinout. Právě tento prostor možná využil k odpočinku Ježíš. Biblická zpráva totiž uvádí, že při větrné bouři „byl na zádi a spal na polštáři“. (Marek 4:38) Předpokládá se, že slovem ‚polštář‘ mohl být míněn pytel s pískem, který se ve člunu používal jako zátěž.*

Rybáři na Galilejském moři

Zkuste se v duchu přenést zpátky do prvního století a představte si, že jste pasažéry právě na takovém člunu. Když se rozhlédnete po Galilejském moři, co vidíte? Všude jsou rybáři — někteří v malých loďkách, jiní se brodí mělkou vodou a rozhazují sítě. Jednou rukou dokáží s lehkostí hodit kruhovou síť o průměru 6 až 8 metrů. Síť se rozprostře po hladině, a jelikož má zatížené okraje, potopí se a uvězní ryby, které byly ve vodě pod ní. Rybář pak vytáhne síť i s úlovkem na břeh nebo se potopí, stáhne ústí sítě a vytáhne ji teprve potom. O Šimonovi a Ondřejovi se v Bibli píše, že ‚rozhazovali‘ své sítě, a je možné, že to dělali výše popsaným způsobem. (Marek 1:16)

Na jezeře si zřejmě všimnete skupiny rybářů, kteří jsou v družném hovoru a připravují vlečnou síť. Může být až 300 metrů dlouhá a uprostřed široká i 8 metrů. Na obou koncích je vlečné lano. Rybáři nejprve vyberou vhodné místo pro spuštění sítě. Polovina z nich pak jde na břeh a drží jedno vlečné lano. Loď pluje směrem na jezero, dokud nespustí celou síť do vody. Potom se obrátí a velkým obloukem táhne síť směrem ke břehu. Rybáři, kteří byli na lodi, nyní vystoupí na břeh s druhým tažným lanem. Obě skupiny se teď přibližují k sobě, a jak táhnou za vlečná lana, přitahují síť i s úlovkem ke břehu. (Matouš 13:47, 48)

V dálce vidíte osamělého rybáře, který loví pomocí háčku a udice. Ježíš jednou řekl Petrovi, aby hodil udici právě do Galilejského moře. Představte si, jak se Petr musel divit, když ulovil rybu a našel v její tlamě stříbrnou minci — přesně takovou, jaká byla potřebná na zaplacení chrámové daně. (Matouš 17:27)

Za soumraku se celé jezero ponoří do ticha. Najednou se však začne ozývat hlasité cákání, jak rybáři nohama i vesly plácají do vody a snaží se dělat co největší hluk. Co se to vlastně děje? Rybáři nastražili stavěcí neboli tenatové sítě tak, aby ryby vyplašené hlukem vpluly přímo do pasti. Tyto svislé sítě nejsou ve tmě vidět a jsou udělány tak, aby se do nich ryby snadno zamotaly. Sítě se spouštějí několikrát za noc. Ráno je pak rybáři vyperou a nechají uschnout na slunci. Možná vás napadne: ‚Nechytil se zázračný úlovek popsaný v Lukášovi 5:1–7 právě do takových stavěcích sítí?‘

Záchrana člunu

Vraťme se nyní do současnosti. Co se stalo s objeveným člunem? I když se zachoval, nebyl o nic pevnější než promáčená lepenka. Nebylo tedy možné ho jednoduše vyhrabat z bahna. Byla by to velká škoda, kdyby se teď rozpadl, když vydržel nepoškozený tak dlouho. Jelikož hrozilo, že hladina jezera opět stoupne, archeologové postavili kolem celého člunu hráz. Pod trupem vykopali tunely, do kterých zasunuli výztuže ze skleněných vláken. Potom postupně odstraňovali bahno a zevnitř i zvenku pokrývali člun polyuretanovou pěnou, která kolem něj vytvořila ochrannou vrstvu.

Dalším náročným úkolem byla přeprava tohoto křehkého předmětu na místo vzdálené asi 300 metrů, kde měly začít konzervační práce. Polyuretanový plášť byl odolný, ale křehké dřevo uvnitř by se při náhodném nárazu mohlo rozsypat. Tým archeologů se rozhodl pro důmyslné řešení. Odstranili hráz a pustili dovnitř vodu. Poprvé po mnoha staletích člun opět plul po vodách Galilejského moře, i když v moderním ochranném plášti.

Během konzervačního procesu, který trval 14 let, byl člun uložen v betonové nádrži, jež byla pro tento účel postavena. Problémy nastaly, když se voda v nádrži začala hemžit komářími larvami, které znepříjemňovaly život těm, kdo tam pracovali. Archeologové to vyřešili originálně a jednou provždy. Pozvali si na pomoc takzvanou rybu svatého Petra (Sarotherodon galilaeus). Ryby si na larvách pochutnaly a vyčistily vodu.

Nakonec přišel čas člun vysušit. Ten však byl stále příliš křehký na to, aby mohl vyschnout přirozenou cestou. Vodu, kterou bylo dřevo prosyceno, bylo potřeba něčím nahradit. Archeologové využili postup, při němž vodu nahradili syntetickým voskem, který je ve vodě rozpustný. Díky vosku pak dřevo vyschlo, aniž se zbortilo.

Když byly konzervační práce hotové, spatřil poměrně jednoduchý člun světlo světa. Byl postaven ze 12 různých druhů dřeva. Proč? Jedním důvodem mohlo být, že dřeva v té době nebylo mnoho. Pravděpodobnější však je, že majitel člunu nebyl žádný boháč. Člun byl proto mnohokrát opravován, až byl nakonec ponechán svému osudu a klesl na dno jezera.

Galilejský člun neměl s Ježíšem zřejmě nic společného. Přesto je pro mnoho lidí pokladem. Umožňuje pohlédnout mnoho století nazpět a představit si, jak se u Galilejského moře žilo v památné době Ježíšovy pozemské služby.

Zdroj: wol.jw.org