Nestačí v Boha “pouze” věřit, ale člověk by se měl snažit z víry žít. Není správné se smířit s tím, že je “svět” špatný, že jsou mnozí lidé zkorumpováni, že je obtížné v “běžném životě” prosadit právo a spravedlnost, nestačí si pouze stěžovat na “poměry ve společnosti”, ale…

 
Jmenuji se Petr Kaňovský, jsem z Brna, vystudoval jsem Přírodovědeckou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně, zaměření odborná matematika.

Chtěl bych se s vámi podělit o mém vztahu víry k okolnímu světu, zejména k podnikání, práci a spravování financí a abych vám tímto způsobem předal osobní zkušenost.

Přestože jsem byl rodiči vychováván spíše k pasivnímu přístupu k životu, v duchu tehdejší doby, během studia na vysoké škole jsem se díky několika okolnostem dostal do prostředí jedné velké ekonomické kauzy. Zprvu jsem vůbec netušil její rozsah, pouze jsem nakoupil akcie jedné společnosti v očekávání slušného zhodnocení formou výplaty likvidačního zůstatku. Naneštěstí ale tato společnost byla “vytunelována” a k výplatě slíbeného likvidačního zůstatku nedošlo. Postupně jsem také zjistil, že lidé, kteří se vydávali za ochránce menších akcionářů, tuto činnost provozovali téměř výhradně za účelem vlastního prospěchu, takže inkasovali desetimiliónové kompenzace za to, když vzali své žaloby zpět. Zjistil jsem, že přestože se jedná o společnost mající téměř 250 tisíc akcionářů, jsem jedním z mála lidí, kteří jsou schopni bojovat, přestože jsem tehdy s podáváním žalob nebo trestních oznámení neměl žádné zkušenosti (navíc jsem matematik, nikoliv právník). Byl jsem také velmi naivní, takže jsem věřil, že právo a spravedlnost jsou “jednoduše” vymahatelné a že stačí pouze mít odvahu ho uplatnit.

V průběhu několika měsíců od podání prvních žalob a od aktivního vystupování v kauze jsem se setkal s velmi silným tlakem, s očerňováním, vydíráním akcionářů, kteří mne tehdy podporovali, s pokusy o uplácení nebo zastrašování a podobně. Kdybych tehdy tomuto tlaku podlehl, mohl jsem být finančně zajištěn do konce života, nicméně by mi to téměř jistě štěstí nepřineslo.

Postupně jsem zjistil skutečný rozsah kauzy, poznal jsem ekonomické i personální propojení osob, které společnost vytunelovaly, na některé soudce, policisty, notáře, novináře atd., čímž jsem byl velmi rozčarován. Původně jsem věřil, že soudy a Policie vyřeší mé podněty za několik měsíců, skutečnost byla zcela jiná. Na základě podvodných pohledávek byl dokonce na majetek společnosti prohlášen konkurs, který byl jen díky našemu velkému úsilí vrchním soudem zrušen. Díky našemu úsilí a vytrvalosti se podařilo dosáhnout několika dílčích vítězství, nicméně kauza zdaleka nebyla u svého konce.

Přestože jsem zažil poměrně výrazné rozčarování a přestože mi kauza hodně vzala – vedla mimo jiné i k finančním a určitým psychickým problémům – cítil jsem Boží podporu, bez které bych tomu obrovskému tlaku podlehl. Nevím, jak kauza nakonec dopadne, nicméně cítím, že jsem se svým přístupem a jednáním stal pro mnohé příkladem člověka, pro kterého peníze nejsou vším, člověka, pro kterého jsou duchovní hodnoty důležitější, než materiální prospěch, člověka, který ke svým oponentům necítí nenávist (přestože bych důvody k tomu mohl mít), člověka, který má odvahu snažit se v životě bojovat proti zlu i tam, kde to vypadá zbytečně a beznadějně. Těší mne, že se s takovými reakcemi nesetkávám jen od akcionářů, ale že v podstatě i mí oponenti se podivují nad takovým jednáním.

Nicméně velmi dobře vím, že to není má zásluha, velmi dobře vím, že všechny schopnosti, které mám, pocházejí od Boha a velmi dobře vím, že bez Boží podpory bych nedokázal vůbec nic.

Velmi dobře si uvědomuji, že jsem velmi slabý, nedokonalý a hříšný člověk. Zároveň si ale uvědomuji také schopnosti, kterými mne Pán obdaroval, a uvědomuji si, že pokud jsem takové schopnosti získal, měl bych je využívat k dobrému.

Vím, že v oblasti velkých ekonomických kauz není jednání dle křesťanských hodnot obvyklé, a dobře vím, že není snadné nesmířit se s tím, že proti moci peněz a korupce nemá smysl se postavit, protože je to beznadějné, přesto bych vás ale chtěl povzbudit.

Jsem Bohu vděčný, že si vybral právě mne, abych se pokusil v rámci svého nejlepšího vědomí a svědomí bojovat, abych mohl být příkladem toho človíčka, který se nevzdává, který se nenechá zastrašit ani uplatit a který se snaží prosazovat křesťanské hodnoty i tehdy, když to vypadá zbytečně a beznadějně. Vím, že nic z toho, co jsem dokázal, není má zásluha, pouze jsem plnil to, k čemu mne Bůh povolal a v čem mi pomáhal.

Vím, že jsem člověk slabý, nedokonalý, hříšný, který ve svém životě i v této kauze učinil spoustu chyb, nicméně věřím, že i přesto mé působení mělo smysl a že právě skrze něho jsem mohl přispět k “evangelizaci” i tam, kde jiná forma v podstatě není možná.

Přestože kauza není zdaleka u konce, jsem rád, že se i díky mému jednání podařilo vyhrát některé dílčí spory, podařilo se získat kontrolu nad společností a podařilo se získat prostor pro další vymáhání majetku a pro to, aby se kauza v případě úspěchu mohla stát příkladem, že má smysl bojovat i tam, kde to vypadá zdánlivě beznadějně. Jsem velmi rád, že mi Bůh dal sílu takto jednat, neboť bez Boha bych nedosáhl vůbec, avšak s jeho pomocí mohu dosáhnout mnohé.

V této kauze jsem působil 10 let, z toho 5 let velmi aktivně. Věřím, že přestože jsem udělal různé chyby, měla má činnost smysl a přispěla k takové stabilizaci společnosti, že už mé další angažování není nezbytné. V posledních měsících cítím velmi silné Boží oslovení a cítím, že Bůh zřejmě chce, abych se vydal jinou životní cestou. Přestože se této změny bojím, věřím, že budu schopen i nyní Bohu říci: “Buď vůle Tvá” a slovy písničky ze zpěvníku Hosana (číslo 191): “Věřím že voláš mne, ó Pane můj, slyším, slyším hlas Tvůj, věřím, že voláš mne, o Pane můj, dávám Ti celý život svůj”.

Závěrem bych vám rád uvedl několik myšlenek, ke kterým jsem během uplynulých let a měsíců dospěl. Uvědomuji si, že mi nepřísluší radit vám, kteří máte mnohem více životních i lidských zkušeností, než já, vám, kteří prožíváte mnohem hlouběji vztah k Bohu, než já, vám, jejichž život je mnohem naplněnějśí, než můj, přesto dovolte, abych to při vědomí své vlastní nedokonalosti a hříšnosti zkusil:

Dospěl jsem k tomu, že nestačí v Boha “pouze” věřit, ale člověk by se měl snažit z víry žít. Není správné se smířit s tím, že je “svět” špatný, že jsou mnozí lidé zkorumpováni, že je obtížné v “běžném životě” prosadit právo a spravedlnost, nestačí si pouze stěžovat na “poměry ve společnosti”, ale je potřebné pokusit se osobně a zcela konkrétně přispět ke změně, například svým aktivním přístupem, podporou dobrého a osobní modlitbou. I tam, kde to na první pohled vypadá zbytečně a beznadějně, má smysl se snažit takto jednat a přinášet do věci alespoň malé světélko víry, lásky, síly, naděje a pokory. Pokud se člověk snaží jednat v souladu s Bohem a svým svědomím, Bůh mu dá sílu i odvahu vytrvat i v nejtěžších chvílích i tehdy, kde by mnozí podlehli tomu, že je vše zbytečné a marné.

Cítím, že akceptovat zlo v té které konkrétní situaci, nebo se mu dokonce přizpůsobovat svým jednáním, není správné. Cítím, že pokud k tomu člověk cítí povolání, neměl by svou víru prožívat pouze v kostele, ale měl by prosit o odvahu šířit křesťanské hodnoty i tam, kde to není obvyklé, i tam, kde jsou tyto hodnoty dle “lidských měřítek” spíše překážkou k úspěchu.

Věřím, že tam, kde se člověk snaží žít opravdově z víry, mu Bůh dá potřebou odvahu, sílu a často i potřebné schopnosti a takový člověk může i při vědomí vlastní nedokonalosti mít “takovou víru, která pohne skálou, takovou víru, která po vodě jde”.

Při vědomí skutečnosti, že jsem člověk stále hledající, nedokonalý, slabý a hříšný si dovolím svůj příspěvek uzavřít myšlenkou, abychom se nebáli žít z víry a vztahu k Bohu 24 hodin denně, abychom dokázali přispět k prozáření světa, ve kterém žijeme a tím i jeho změně. Věřím, že to má smysl.

Zdroj: Jesus.sk