Přicházející válka proti náboženskému duchu

„Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu.“ (Řím 7:22-25)

„Ale pravímť: Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte. Nebo tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné, tak abyste ne hned, což byste chtěli, to činili. Jestliže pak Duchem vedeni býváte, nejste pod Zákonem.“ (Gal 5:16-18)

„Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“ (Jan 3:6)

Ačkoli jsme již mnoho slyšeli o strategické úrovni válečnictví, je zde daleko intenzivnější válka, která odhalí a naučí nás boji, kdy předchozí bitvy, kterých jsme byli účastníky, budou vypadat jen jako pouhé šarvátky. Tato válka se bude týkat osobně každého znovuzrozeného věřícího a nakonec úplně každý věřící se bude muset sám rozhodnout, na kterou stranu se přidá. V této válce, najdeme nepřátele v naší blízkosti, v našem středu, a dokonce v nás. Duch Svatý již teď vede církev do konfliktu věků, války proti duchu falešného náboženství. Duch Svatý a náboženský duch jsou ve válce nepřetržitě od stvoření člověka, ale jak se blíží čas pro návrat Božího Syna, tato válka se začíná dramaticky stupňovat.

Jedna věc je v této zvláštní válce jistá – jestli se především sami nenaučíme rozpoznávat a vzdorovat vlivu falešného náboženství v nás, nebudeme schopni vystoupit proti němu, když se bude projevovat ve světě.

Pro vítěství v této válce, je především naprosto nezbytné, abychom uznali, že v tělesné přirozenosti každého z nás přebývá určitá dávka falešného náboženství. Když toto tvrdíme, neznamená to nutně, že jsou věřící pod vlivem nějakého démonického ducha. Je zde specifická démonická bytost, nazývaná náboženský duch, která dnes aktivně pracuje ve světě a v církvi, stejně tak jako tomu bylo v době Pána Ježíše. Existuje rovněž určitá míra falešného náboženství uvnitř každého jednoho z nás, protože jsme semenem toho prvního Adama. Jsme vysvobozeni z tohoto falešného náboženství pokud se podrobíme kříži v našich každodenních životech, a když “se považujeme za mrtvé” (Řím 6:11).

Tak tedy, co je původem falešného náboženství, a kdy vstoupilo do člověka? V podstatě pochází z ovoce stromu poznání dobrého a zlého a do člověka to vstoupilo, když Adam a Eva jedli z toho zvláštního stromu.

Kořenem falešného náboženství je strach ze smrti. Způsobuje, že se člověk pokouší zasloužit si spasení, a falešné náboženství brání člověku přijmout zjevení o milosti, která je člověku dána v prolité Kristově Krvi. Vysvobození od ovoce stromu poznání dobrého a zlého, je ve Stromu Života – v Kristu samotném.

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Gen 3:7)

Potom, co Adam a Eva jedli ze stromu poznání dobrého a zlého, náhle si povšimli něčeho jiného co se zrodilo v každém z nich – hříšné přirozenosti. Stali se stydlivými, protože hřích se uzavřel přímo do jejich těla.

Součástí následného Božího soudu nad hadem v zahradě bylo, že bude “nepřátelství mezi ním a semenem ženy” (Gen 3:15). Víme, že semeno ženy je Ježíš. Co pak je tedy to semeno hada? V Janově evangeliu 8:41 a 44 Ježíš farizeům řekl: “Vy konáte skutky svého otce….“ a „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá…”. Sledujeme-li kontext této kapitoly, zjistíme, že Ježíš se této rozmluvy s farizeji účasnil, když učil v chrámě. On označil náboženského ducha za semeno hada. Byl to náboženský duch, duch antikrista v lidech, který plánoval vydat Ježíše na smrt. To vyvěrá z ďábla samotného a je jeho semenem.

V tomto článku, se podíváme jak Ježíš jednal s náboženským duchem představeným nám ve farizejích, saducejích, písařích a zákonících.
Při hledání pochopení díla náboženského ducha, budeme porovnávat jeho motivy s učením Toho, kterého tento duch podvodu napodobuje, to je s Duchem svatým. Nejprve je třeba se trochu seznámit s kulturním pozadím lidí, se kterými Ježíš jednal v písmech, která zkoumáme.

Farizejové byli náboženskou sektou, která usilovala o svatost skrze Mojžíšův zákon, a která také pozvedla učení židovských rabínů na stejnou, nebo často ještě vyšší hodnotu než měla Přikázání Boží. Milovali tradici a řídili se propracovanými obřady aby se tak udrželi v čistotě a “oddělení”. Skutečně, slovo farizej opravdu znamená „oddělený“. Saduceové byla mocná náboženská sekta která popírala, že by byl život po smrti, nebo že by v člověku byl nějaký duch. V Ježíšově době byli velekněz a jeho rodina saduceové. Písaři a zákoníci byli zodpovědní za výklad písem Starého zákona. Byli to akademici a sami se považovali za intelektuálně nadřazené farizeům a Saduceům. Svůj čas trávili diskutováním a vyučováním v synagogách, a jen zřídka se stýkali s obyčejnými lidmi. Kladli důraz na vzdělání, studium a učené diskuse. Očekávali nejlepší místa při oslavách a v synagogách. Nosili typické oblečení, které je od ostatních oddělovalo jako nábožensky „nadřazené“.

Náboženský duch v Matoušově evangeliu

Podívejme se do Matoušova evangelia a hledejte odpověď na způsob, jakým v člověku působí náboženský duch ve srovnání s prací Ducha Svatého.

Jan Křtitel varoval farizeje a saduceje:

„Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ (Mat 3:9)
Náboženský duch si zakládá na tělesném dědictví a rodokmenech, což je strach z lidí. Naopak Duch svatý říká, že máme duchovní dědictví, které je pro nás připraveno v nebi, a že ho máme výhradně skrze milost našeho Otce v Ježíši Kristu.

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích (1Petr. 1:3-4)

V Matouši 9:2:7 někteří zákoníci obvinili Ježíše z rouhání, protože odpustil hříšníku. Náboženský duch se spíše zaměřuje na moc hříchu, než na moc Boží. Avšak, duch Svatý říká: “A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost.“ (Řím 5:20)

Další věc, kterou v této pasáži vidíme je, že zákoníci byli pohotoví obvinit Ježíše z rouhání a to bez ohledu na zázraky, které Jej viděli konat. Náboženský duch má často velkou starost o ochranu Boží cti. (Mat. 9:3) Skutečně, obvykle se stará o Boží čest více, než Bůh sám.

V Matouši 9:10-13 čteme, že farizeové se uráželi nad tím, že Ježíš seděl u stolu s celníky a hříšníky. Náboženský duch má sklon k exkluzivismu a oddělování se a je uspokojován svými dobrými skutky. Odděluje se postojem: “Já jsem dobrý, vy jste špatní, a proto byste mohli znečistit moji dobrost.“ Avšak Duch Svatý říká: “Nikdo není dobrý, všichni zhřešili”. Náboženský duch se sám fyzicky odděluje od světa z obavy před poskvrněním. Duch Svatý odděluje Boží lid od světa skrze proces posvěcení, ale nevezme nás ze světa. („Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ 1Tes 5:23. „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa“. Jan 17:15-16)

Dále ve stejné kapitole Mat 9:32-34 vidíme, jak Ježíš vyhnal démona z muže, který byl němý. Bible říká: “Zástupy v údivu říkaly: “Něco takového nebylo v Izraeli nikdy vídáno.” Ale Farizeové řekli: “Ve jménu knížete démonů vyhání démony”. Náboženský duch se bude stavět proti každé nové věci pocházející od Boha, která nezapadá do dřívějších zkušeností. To, že se to nikdy dříve nestalo, bylo pro farizeje zdůvodněním, že Bůh by to takhle neudělal, a proto to musí být od ďábla. Všimněte si, že náboženský duch velice často věnuje ďáblu příliš mnoho pozornosti, ale Bohu jen velmi málo slávy. Duch Svatý nám naopak říká, abychom rozeznávali svaté od démonického podle ovoce, které se projevuje. (Mat. 12:33)

Mat 12:1-8 Když Ježíšovi hladoví učedníci trhali a jedli klasy obilí v sobotu, farizejové znovu hledali příležitost, jak Ho obvinit z „porušení zákona“. Přitom, farizeové ve skutečnosti překroutili zákon, který stanovil, že je povoleno utrhnout sousedovi obilí, ale nesmí se použít srp. (Deut. 23:25) Náboženský duch miluje obviňování pomocí citátů z Bible, ale nemá lásku pravdy. Duch Svatý, Duch Pravdy, používá Boží slovo usvědčení k osvobození, spíše než k odsouzení. “Protože Syn člověka je Pánem dokonce i nad sobotou.”

V Matoušovi 15:2 zákoníci a farizeové udělali další chybu: „Proč učedlníci tvoji přestupují ustanovení starších? Nebo neumývají rukou svých, když mají jísti chléb.” Náboženský duch míchá lidské tradice s Boží svatostí. To je naprostý podvod! Jak napsal apoštol Pavel, Duch svatý je pro nás ochoten zrušit všechnu lidskou tradici, která by nám bránila v hlubším vztahu s Kristem. “Ačkoli i já mohl bych doufati v těle. Zdá-liť se komu jinému, že by mohl doufati v těle, já mnohem více, Obřezán jsa osmého dne, jsa z rodu Izraelského, pokolení Beniaminova, Žid z Židů, podle zákona farizeus, A z strany horlivosti protivník církve, z strany pak spravedlnosti zákonní jsa bez úhony. Ale to, což mi bylo jako zisk, položil jsem sobě pro Krista za škodu. Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána mého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za smetí, jedné abych Krista získal, (Filip. 3:4-8)

Náboženský duch říká: “Já mám svatou tradici”, ale Duch svatý říká: “Já požaduji svaté ovoce.” (Gal 5:22)

“Přišli saduceové a farizeové a pokoušeli ho; žádali na něm, aby jim ukázal znamení z nebe.“ (Mat 16:1) Oni chtěli znamení, ne od Ježíše, ale z nebe. V židovské pověrčivosti se věřilo že démoni a falešní bohové mohli dát znamení na zemi, ale jen pravý Bůh mohl dát znamení “z nebe”. Náboženský duch upřednostňuje zkušenost před společenstvím s Bohem. To Boha hodnotí podle “nadšení a pocitů” raději než podle jeho Svaté přirozenosti. Dožaduje se buď pocitů a emocí nebo je odmítá. Obojí je extrém. My máme sklon charakterizovat náboženského ducha, že je konzervativní, skličující a krutý. Náboženský duch se však také může projevovat tak, že raději hledá ustavičné duchovní “zkušenosti”, než být zakořeněn v Božím Slově a růst v poznání Krista. Duch Svatý říká: “Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat 6:33) (Prosím, nepište mi a neobviňujte mě z anticharismatizmu. Nikdo nemiluje více projevy Ducha Svatého než já, ale já zde mluvím o „víře“, která je zcela závislá na viditelných projevech.)

Potom, u Mat 21:23-27 jsme si řekli, že přední kněží (saduceové) a starší lidu konfrontovali Ježíše s tím, co učil a řekli: “Jakou mocí tyto věci činíš? A kdo jest tobě tu moc dal?” Když náboženský duch neuspěl a selhalo zničit dílo Boží diskusí a obviněním, zkusil použít konfrontaci a pohrdání. Tento duch vyzdvihuje autoritu člověka a neuznává autoritu udělenou Bohem. Naproti tomu, Duch Svatý podporuje a potvrzuje Otcovu udělenou autoritu v lidské nádobě, ať je tato autorita lidmi rozpoznána nebo ne! “Křest Janův odkud jest byl? S nebe-li, čili z lidí? (Mat 21:25)

Mat 22:15-22. Když konfrontace neuspěje, náboženský duch začne působit na tělo (ego). Toto byla další taktika farizejů, kterou proti Ježíši použili. „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. Pověz nám tedy, co myslíš? …” Toto nebylo nic jiného než pokus o lichocení. Ježíš se nenechal podvést a řekl: “Co mne pokoušíte, pokrytci!” Duch Svatý vyučuje jasné: “Chvály od lidí já nepřijímám. (Jan 5:41)

Další lest přišla od saduceů. Oni konfrontovali Ježíše s určitým “předpokladem” a domnívali se, že to bude nad Jeho duchovní znalosti. (Mat 22:29) Saduceové byli naprosto přesvědčení, že neexistuje žádné zmrtvýchvstání a popírali nadpřirozenou moc. Náboženský duch bude buď popírat nebo se posmívat věcem jako jsou zázraky, uzdravování a vysvobozování a nebo půjde do opačného extrému a zneužije nadpřirozenou moc pro svůj vlastní zisk. Vzpomínáte si na Jakuba a Jana kteří na samaritánskou vesnici chtěli přivolat oheň z nebe? Ježíš je ale napomenul: “Obrátil se a pokáral je: “Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit…” Jinými slovy: „Toto není Duch Svatý, kdo vás motivuje, to je náboženský duch! (Luk 9:52-56) Náboženský duch často vypadá jako hluboce duchovní, ale ve skutečnosti popírá nadpřirozenou moc Boží, a místo toho doufá ve vlastní sílu a svou spravedlnost. (2Tim 3:1)

Mat 22:34. Po tom co Ježíš umlčel saduceje, Farizejové se vrátili, aby Ho ještě jednou pokoušeli. Náboženský duch je často tak přesvědčený o své vlastní spravedlnosti, že je nepoučitelný. Je rozdělující a sektářský. Farizeové se vůbec nepoučili z Ježíšova jednání se saduceji. Místo toho se stali nafoukanými na svoji vlastní zemskou moudrost a hledali příležitost jak ukázat svoji převahu nad jejich náboženskými soupeři. Avšak Duch Svatý promlouvá Otcovou moudrostí spíše než moudrostí lidskou: “Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost. Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě. To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská.“ (Jakub 3:13-15)

Tělesná moudrost nemůže soutěžit s moudrostí Ducha Svatého, a proto je nám pak napsáno, že: “A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.“ (Mat 22:46)

Náboženský duch je duch antikrista

Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který již nyní je na světě. (1Jan 4:2-3)

Náboženský duch je skutečně spojený s duchem antikrista, protože POPÍRÁ Ježíše KRISTA. Kristus je hebrejské slovo pro “pomazaný”. Duch antikrista se staví proti “Kristu, tomu Pomazanému”. Odmítá se podrobit “Pomazání”, Duchu Svatému. Krista může vyznávat ústy, ale nebude Jej vyznávat poddaným a svatým životem.

Antikristovský, náboženský duch vyzdvihuje tělo, a proto je to modlářství. Jedním ze způsobů, jak se to děje je přísné zapírání potřeb těla, které Bible nazývá “náboženské sebeponižování” a říká o něm, že je k ničemu. “Poněvadž tedy zemřevše s Kristem osvobozeni jste od živlů světa, pročež tak jako byste živi byli světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovati? Když říkáte: Nedotýkej se, ani okoušej, aniž se s tím obírej! Kteréžto všecky věci samým užíváním jich přicházejí k zkáze, a toť vše není než podle přikázání a učení lidských. Ačkoli pak ty věci mají tvárnost moudrosti, v způsobu té nábožnosti pošmourné a v povrchní pokoře i v neodpouštění tělu, avšak nejsou v žádné platnosti, když přináležejí toliko k nasycení těla. (Kol 2:20-23)

Náboženský duch rovněž uvítá kompromisy, aby se vyhnul pronásledování. “Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše.“ (Gal 6:12) Náboženský duch nemůže přijmout Kristův Kříž z obavy před smrtí. Místo toho se drží dobrých skutků, “zákona”, protože věří v systém trestu a odměny. Bojí se trestu, a žebrá o odměnu. Před tím než farizeové dali peníze na chudé, nechali to nejdřív vytrubovat. Museli lidi seznámit s tím že se postí, protože tělo touží po uznání a odměně. Tělo křičí: “chci svou odměnu HNED!” Ježíš říká: “… mají svou odplatu.“ (Mat 6:2) Mínil tím, že už NYNÍ obdrželi svou odměnu skrze uspokojení svého těla. Ale na těch, kteří jsou vedeni a podřízení Duchu svatému bude zjevena odměna slávy, která stojí za trpělivé očekávání. (Řím 8:17)

Návrat k bázni Boží

Počátek moudrosti jest bázeň Hospodinova, a umění svatých rozumnost. (Př 9:10)

Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní. (Gal 4:29)

Ti, kdo vcházejí do svobody od tělesného náboženství, budou vždy pronásledováni náboženským duchem. Náboženský duch prezentuje padělanou svatost a tělesný strach z Boha. Avšak duch Svatý v nás působí opravdovou, biblickou bázeň Boží, jejímž ovocem je hluboká touha po svatosti. (2Kor 7:1) Nemůžete opravdově chodit ve svatosti bez vzrůstající hluboké bázně Boží. Bázeň Boží je víc než jen úcta k Němu. Je to poznání Jeho, kým On je a svatosti Jeho charakteru. Jak v nás Duch svatý postupně zvětšuje známost Boha, tak si stále více uvědomujeme Jeho naprostou svrchovanost a autoritu, která nás opět vede k úžasu nad tím, jak je k nám milosrdný. Bez zjevení Ducha svatého si neuvědomujeme svoji potřebu spasení a nemůže mít bázeň Boží bez trvalého posvěcování Ducha svatého.

Církev v období Skutků žila v bázni před Pánem (Sk 9:31), ale církev do velké míry ztratila vědomou bázeň Hospodinovu, takže jsme se postupně stali víc a více ustrašenými z lidí. Jakmile budeme vysvobozeni z falešného náboženství, vrátí se nám opět bázeň Hospodinova.

Ananiáš a Safira (Sk 5:1-11)

Náboženský duch se zabývá tím co UDĚLAT aby byl Bůh šťastný. Toto přináší zrod pobožných skutků, pro uspokojení Boha ze strachu z trestu nebo touhy po uznání a odměně. Náboženský duch věří že za hřích může zaplatit oběťí. V oddíle o Ananiáši a jeho ženě Safiře, byla obětí “určitá část”, kterou Ananiáš přinesl apoštolům. Tak to bylo podle starého nařízení zákona. Ananiášova zbožnost však byla napodobenina a pocházela z tělesného náboženství, a ne z Ducha Svatého. Na Ananiáše a Safiru nebyl činěn žádný nátlak, aby svůj majetek prodali, nebo aby výtěžek darovali církvi. Jiní tak učinili pod vedením Ducha Svatého, ale mysleli si, že bude dobré když je napodobí. Falešné náboženství v nás působí, abychom jednali v tělesné “dobrotě” a ne v Kristově spravedlnosti. To je jiný duch!

Ananiášův hřích byl v tom, že toužil vypadat jako svatý, než skutečně BÝT svatým! Hřích Safiry byl v tom, že s ním souhlasila! Je nemožné chodit v bázni Boží a vědomě urážet Ducha Svatého! Apoštol Petr odhalil to, co bylo v jejich srdcích – oni pokoušeli Ducha Páně, tak jak to falešné náboženství dělá vždy, protože nezná opravdovou bázeň Hospodinovu. Následky jejich jednání byly ovšem smrtelně vážné jak pro Ananiáše tak pro Safiru. Nicméně, výsledkem pro církev byl nárůst bázně před Pánem. I byla bázeň veliká po vší církvi, i mezi všemi, kteří to slyšeli. (Sk 5:11)

Jeden z nejtragičtějších příkladů náboženského ducha, který dnes působí, je duch v sebevražedných islámských útočnících. V jejich případě pracuje náboženský duch vedle ducha podvodu, který zakrývá strach ze smrti slibováním okamžité odměny pro tělo. (Žel, mnoho z nich věří, že důsledkem jejich akcí, bude, že budou přepraveni přímo do ráje, a že tam budou naplněny jejich tělesné touhy.) Kristovi mučedníci nejsou motivováni odměnou nebo pomstou. Nejčastěji jsou mučedníky proto, protože oni již zemřeli své tělesnosti. Oni již čelili strachu ze smrti a překonali ho, protože mají zjevení Ducha svatého, protože již byli ukřižováni spolu s Kristem.

S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýžto zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. (Gal 2:20)

Když se poddáme falešnému náboženství, veřejně tím oznámíme že Kristus zemřel zbytečně. Je na čase, abychom bojovali proti duchu náboženství uvnitř nás samotných a kdekoli ho najdeme ve světě nebo v církvi.

Zdroj článku: Veverka