Apokryfy je název používaný pro mimobiblické spisy obsažené v katolické bibli. Sama katolická církev tyto knihy označuje jako „deuterokanonické knihy“. Jsou to knihy Tobiáš, Judit, I a II Makabejská, Kniha moudrosti, Sírachovec a Báruk. Nesou s sebou také odchylky v knize Daniel: 13. kapitola – příběh „Zuzana“, 14. kapitola – „Bél a Drak“, a také vsuvku ve 3. kapitole nazvanou „Tři muži v rozpálené peci“. Kniha Ester je o 107 veršů delší. Přestože jsou tyto knihy a dodatky zajímavé, neboť čtenáři poskytují vzhled do období čtyř století mezi knihou Malachiáš a Matoušovým evangeliem, nejsou součástí psaného Božího Slova – jak vysvětlím níže.

Jak se apokryfy dotkly mého života

Po velkou část života jsem si neuvědomoval, že apokryfy v běžných křesťanských biblích nejsou. Některé z těchto knih měly na můj život velký vliv. Když mi bylo asi osm let, učil jsem se zpaměti slova z II Makabejské 12:45. Tento verš říká: „To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“

Dělal jsem to, protože to byla součást The Penny Catechism, který jsme se ve škole učili nazpaměť. Mé dětství to velice ovlivnilo. Každý rok 2. listopadu – na Dušičky – jsem tento verš uváděl do praxe. V jezuitské škole mě učili, že když se při každé návštěvě kostela pomodlím za duše v očistci šestkrát „Otče náš“, šestkrát „Zdrávas Maria“ a šestkrát „Sláva Otci“, bude vždy jedna duše vysvobozena z očistce. Pamatuji, jak jsem jednou na Dušičky chodil do kostela a z kostela sedmačtyřicetkrát domnívaje se, že z očistce dostanu čtyřicet sedm duší!

V prvním roce mého noviciátu u dominikánů jsem se setkal se třináctou kapitolou knihy Daniel. Byl jsem pohoršen hrubým a nemorálním chováním dvou starců k Zuzaně. Od ostatních kapitol proroka Daniele se tato kapitola velice liší – slovy i morálním obsahem. Až o mnoho let později jsem zjistil, že tato kapitola skutečně není součástí knihy Daniel. Jako student na kněze jsem také věnoval velkou pozornost knize Tobiáš. Přišlo mi zvláštní, že Tóbit byl oslepen trusem vrabců. Ještě podivnější byl fakt, že anděl Rafael ho vyléčil odstraněním bílého zákalu a též představil Tobiášovi jeho budoucí nevěstu Sáru, dceru Reúelovu. To bylo také zvláštní, jelikož Sára měla před tím již sedm ženichů, ale každý zemřel dříve, než mohlo být manželství dovršeno. Co se mi přesto líbilo, bylo učení anděla Rafaela, že modlitba a almužny mohou zachránit duši! To výborně odpovídalo mým snahám o získání zásluh skrze modlitby a pokání.

Jelikož apokryfní knihy a oddíly obsahují chyby, pokládám je za nášlapné miny katolické bible. Upřímní katolíci mohou na tyto knihy narazit a být jimi poškozeni, když nerozpoznají, že je Duch svatý neinspiroval. Právě kvůli tomu je velice důležité prozkoumat, co o nich katolická církev říká a jak se dostaly do katolického Písma.

Řím apokryfy oficiálně schvaluje

Toto je oficiální Vatikánské prohlášení:

„Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih. Tento úplný seznam se nazývá „kánon“ Písma svatého. Zahrnuje 46 knih Starého zákona (45, považuje-li se Jeremiáš a Nářky za jediný text) a 27 knih Nového zákona. Starý zákon: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium (nebo: 1. až 5. kniha Mojžíšova), kniha Jozue, kniha Soudců, kniha Rút, dvě knihy Samuelovy, dvě knihy Královské, dvě knihy Kronik, kniha Ezdrášova, kniha Nehemiášova, kniha Tobiáš, Kniha Judit, kniha Ester, dvě knihy Makabejské, kniha Job, kniha Žalmů, kniha Přísloví, kniha Kazatel, Píseň písní, kniha Moudrosti, kniha Sirachovcova, kniha proroka Izaiáše, kniha proroka Jeremiáše, kniha Žalozpěvů, kniha proroka Báruka, kniha proroka Ezechiela, kniha proroka Daniela, kniha proroka Ozeáše, kniha proroka Joela, kniha proroka Amosa, kniha proroka Abdiáše, kniha proroka Jonáše, kniha proroka Micheáše, kniha proroka Nahuma, kniha proroka Habakuka, kniha proroka Sofoniáše, kniha proroka Aggea, kniha proroka Zachariáše, kniha proroka Malachiáše.“

Toto prohlášení ukazuje, že kánon Starého zákona katolická církev nepřijímá podle Ježíše Krista, Židů, apoštolů nebo rané církve. Vniknutí apokryfů do inspirovaného a neomylného Božího Slova má dalekosáhlé následky. Tyto přidané texty svým rozsahem dohromady činí čtvrtinu starého zákona katolických biblí. Boží Slovo jako celek je tím znečištěno. Boží dar věřícím je jako Pán Sám – Slovo, ve kterém není ani nejistota, ani stín klamu: „Všechno dobré a dokonalé je dar shůry od Otce světel, u něhož není žádná změna, žádný proměnlivý stín.“ Římské znečištěné „písmo“ je jasným důkazem, že mezi apoštolskou církví a Římem není žádná spojitost.

Augustin a apokryfy

Augustin a dva místní koncily v Severní Africe byly neobvyklou výjimkou oproti běžnému odmítání apokryfů v rané církvi. Přesto je Tridentský koncil roku 1546 přijal a plně schválil jako součást svatého Božího Slova.

Důvody proč apokryfy nemohou být přijaty

Čtyři hlavní důvody pro nepřijetí apokryfů jako součásti Písma:

1. Pán Ježíš Kristus a pisatelé Nového zákona se nikdy neodvolávali na žádnou z apokryfních knih charakteristickým „je psáno“ nebo ekvivalenty jako „to praví Pán“. Je velice pozoruhodné, že přestože je většina z kanonických knih Starého zákona takto ověřena Novým zákonem, Pán ani pisatelé Nového zákona apokryfy jako Písmo nikdy nepotvrzují.

2. Bůh dal Starý zákon židovskému lidu: „Především jim (tj. Židům) byla svěřena Boží slova.“ Židé nikdy nepřijali nic víc než kanonické knihy Starého zákona. Například roku 90 po Kristu židovští učenci v Jamnii uznali stejné knihy Starého zákona shodně, jako tomu učinili raní křesťané i křesťané v dnešní době. Neuznali apokryfy. Židovský historik Josephus (30-100 po Kr.) apokryfy výslovně vylučoval.

3. Prohlášení o inspiraci v apokryfních knihách očividně chybí, některé z nich spíše uvádějí, že v té době Bůh skrze proroky nemluvil, např. I Makabejská 9:27: „ Nastalo veliké soužení v Izraeli, nejhorší ode dne, kdy se objevil poslední prorok.“

4. Apokryfy obsahují chyby, pověsti, báje, pověry, magii, klamy a mylné doktríny jako je modlitba za mrtvé. Všechny tyto věci jsou v naprostém rozporu s čistým Božím Slovem v kanonických knihách. Například v Knize moudrosti 8:19 má Šalamoun říci: „Narodil jsem se jako nadaný hoch a byl jsem obdařen citlivou duší.“ To je v rozporu s Římany 3:23:„všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.“ Další příklad je ve 2. Makabejské 12:45. Na tento verš se odvolává Katechismus Katolické církve, když chce ospravedlnit společenství se zemřelými a modlitby za mrtvé. Oficiální učení založené na lži z II Makabejské 12:45 zní takto:
„Společenství se zemřelými. „Putující církev uznala bez váhání toto společenství celého tajemného Těla Ježíše Krista, a proto už od prvních dob křesťanského náboženství konala
památku zesnulých s velkou úctou a obětovala za ně modlitby, neboť ‘svatá a spasitelná je
myšlenka modlit se za zemřelé, aby byli osvobozeni od hříchu’ (2 Mak 12,46).“ Naše modlitba jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná.“

Písmo tuto pohanskou praxi společenství se zemřelými zakazuje: „Ať se u tebe nenajde, kdo by svého syna či dceru provedl ohněm! Stejně tak žádný věštec, jasnovidec, hadač, čaroděj, zaříkávač, vyvolávač duchů, vědma ani ten, kdo se doptává mrtvých.“

Kniha Sírachovec 15:14 chybně vyučuje, že člověk je v otázce spasení ponechán svým vlastním prostředkům. Tento zásadní omyl citují i dokumenty druhého vatikánského koncilu:

„Avšak člověk se může přiklonit k dobrému jedině svobodně… Bůh totiž člověku „ponechal možnost rozhodnout se“ (Sírachovec 15:14), aby dobrovolně hledal svého Stvořitele a, svobodně se ho přidržuje, dosáhl plnou a blaženou dokonalost.“

Katolické bible nestydatě obsahují tento druh učení, který ničí duši. Je to v přímém rozporu s pojetím Písma, podle kterého je člověk před spasením duchovně mrtvý. Efezským 2:1 jasně ukazuje morální stav člověka před obrácením: „Také vy jste byli mrtví ve vinách a hříších“. Koloským 2:13 též zřetelně uvádí, jaký je morální stav lidstva: „… vás, mrtvé v hříších…“ Kvůli Adamovu hříchu se lidé rodí duchovně mrtví. Římanům 3:10-11 jasně popisuje stav člověka: „Jak je psáno: „Nikdo není spravedlivý, není ani jediný; nikdo nechce porozumět, Bůh nikomu nechybí.“ Další strašné chyby se nacházejí v Tobiášovi 12:9: „Dobročinnost [český překlad mylně vkládá slovo „milosrdenství“ místo „dobročinnost – dávání almužen“ – pozn. překladatele] vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu. Ti, kdo prokazují dobrodiní, budou nasyceni životem,“ a také v Júdit 10:11-13 a Bárukovi 3:4: „Všemohoucí Hospodine, Bože Izraele, vyslyš prosbu zemřelých Izraelců i jejich synů, kteří proti tobě zhřešili.“ [přeloženo podle Septuaginty – běžně dostupný český překlad apokryfů nahradil text za: „.. vyslyš prosbu potomků zemřelých Izraelců, synů těch, kteří…“ i další texty jsou v české verzi pozměněny či uhlazeny. – pozn. překladatele].

Otrávený pramen života

Pro klamné příběhy, lži a falešné doktríny není v čistém prameni psaného Božího Slova místo. Fakt, že římskokatolická církev přidala knihy obsahující takové falešné doktríny, ukazuje, že Řím nevěří v úplnost a stoprocentnost Písma, ale jde mu spíše lásku k vlastní tradici. Rozšíření bible o apokryfy byl historický podvod uskutečněný na Tridentském koncilu roku 1546. Výsledkem bylo zmenšení vnitřní jednotnosti Písma svatého. Když se apokryfy přijaly do kánonu, mohla katolická hierarchie efektivněji podemlívat spoléhání se jednotlivců na práci svatého Ducha při osvětlování Jeho Slova. Přítomnost lidské chyby začleněné do psaného Božího Slova je pokusem o jeho zneplatnění. Když katolická církev důrazně prohlašuje, že to je ona, kdo zaručuje autoritu knih, jako je druhá Makabejská, vyzdvihuje tak svůj záměr o udržení tradic jako je komunikace se zemřelými a modlitba za mrtvé. Toto zaručení se má být údajně důvodem pro schválení druhé Makabejské.

V naprostém kontrastu k výše uvedeným tvrzením je otevřenost autora druhé Makabejské, co se týče jeho záměru a schopností. Na konci knihy prohlašuje: „…zde končím vyprávění. Je-li sepsáno dobře a výstižně, je to podle mého přání. Je-li obyčejné a průměrné, udělal jsem, co jsem uměl.“ Kéž by Bůh dal a my všichni jsme měli pokoru a čestnost tohoto muže! Pravý věřící touží po čistém Božím Slově, aby tak mohl růst a sílit v milosti a znalosti svého Pána a Spasitele. Slovy apoštola Petra: „Se dožadujte neředěného mléka Božího slova, abyste jím rostli – pokud jste ovšem okusili, jak laskavý je Pán.“ Toto mléko Slova musí být neznečištěné a nesmíšené s lidskými příměsemi. Neboť „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo.“ Slovo Hospodinovo je dokonalé a dokonale učiní to, k čemu bylo určeno. Boží Slovo nám skrze Ducha Svatého ukazuje naši hříšnost a bídu, když jsme vzdáleni od Boha, a také nezbytnost našeho obrácení k Němu. Písmo je jistou a neporušitelnou pravdou. Ti, kdo jsou před ním pokorně upřímní, se stávají moudrými nyní i na věky.

Zdroj: Prokřestany.cz