„Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.“ (1Kor 7,19)

Tvoří desatero přikázání a Mojžíšův zákon nedílný celek, nebo je možné biblicky doložit, že jde o dva odlišné zákony? V čem jejich odlišnost spočívá? Existoval morální zákon už v ráji? Zůstává v platnosti i dnes? Bylo desatero přibito na kříž, nebo budeme na jeho základě souzeni? Jak vážně máme brát Boží zákon?

Dvojí zákon – bylo desatero skutečně přibito na kříž?

„Hřích“ nepatří zrovna mezi nejmodernější pojmy. Pokud však věříme, že je Bible inspirovaným Božím slovem, rozhodně bychom ho neměli brát na lehkou váhu. V Písmu se totiž na mnoha místech můžeme dočíst, že přímým následkem hříchu je smrt (např. Řím 6,23), že hřích se Bohu hnusí. Silná slova. Jak ale můžeme poznat, co je a co není hříchem?

Jednu z biblických definic hříchu podává Jan, jeden z nejbližších Ježíšových učedníků:

Každý, kdož činí hřích, činíť proti zákonu; nebo hřích jest přestoupení zákona. (1J 3,4 kral.)

Apoštol Pavel se k němu připojuje:

…hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. (Řím 7,7)

V Písmu je tedy hřích definován jako „přestoupení zákona“. Jelikož je podle Bible důsledkem hříchu smrt, myslím, že je krajně důležité zjistit, o přestoupení jakého zákona je tu řeč. Když se zabýváme touto otázkou, většině lidí vytane na mysli desatero přikázání. Ale je vůbec v dnešní době desatero ještě aktuální? Nebyl náhodou Boží zákon přibit na kříž? Neskončila už jeho platnost?

Skutečností je, že díky Ježíšově oběti je nám nabízeno odpuštění a vykoupení z hříchů. Před více než 2000 lety řekl anděl Josefovi, že jeho snoubenka Marie „porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ (Mt 1,21) Ježíš přišel na tento svět, aby nás zachránil z přestoupení zákona. Pro nás prolil svou krev, svým životem zaplatil za naše hříchy. Zkrátka – „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 6,23). Nový zákon nás ujišťuje, že náš Velekněz a Prostředník se v nebeské svatyni, před trůnem svého Otce, přimlouvá za ty, kdo zhřešili, tedy za ty, kdo porušili jeho zákon (1J 2,1).

To všechno je pravda. Rozhodně to však neznamená, že můžeme s klidným srdcem přestupovat Boží zákon. Ježíš spojuje zachovávání přikázání s láskou k němu a k nebeskému Otci. Říká:

Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání. (J 14,15 NBK)

V 1. listu Janově 5,3 pak můžeme číst:

V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká…

V knize Zjevení je Boží lid charakterizován jako ti, kdo „zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ (Zj 14,12). Tak byl Boží zákon zrušen, nebo zůstává v platnosti? Bylo desatero přibito na kříž nebo ne?

Mnozí lidé se snaží vypořádat se s desaterem tím, že je zahrnou mezi ustanovení Mojžíšova zákona, který skutečně skončil na kříži. Na základě toho tvrdí, že nejsme povinni poslušností desateru přikázání o nic více, než obětovat beránky jako oběť smíření. Proč ta radikální snaha zeslabit sílu jediných slov Písma, která Bůh napsal svou vlastní rukou? Odpověď je jednoduchá: „Hřích se nezapočítává, pokud není zákon“. (Řím 5,13)

Bez zákona není hříchu, bez hříchu není odsouzení. Není-li odsouzení, nepotřebujeme vlastně ani Spasitele – vždyť bez odsouzení nehrozí věčná smrt. Jak bychom se mohli dopustit hříchu, pokud není zákon, který bychom mohli přestoupit?

Dvojí zákon

Můžeme v Bibli najít důkaz, že desatero není součástí Mojžíšova zákona? Že nedošlo ke smísení ceremoniálního a morálního zákona do jednoho? Může být doloženo, že desatero přikázání je trvalé a stálé povahy, zatímco ceremoniální zákon řádů a nařízení dospěl ke konci, když Ježíš zemřel?

Samotný Bůh dal poznat svému služebníku Mojžíšovi rozdíl mezi morálním a ceremoniálním zákonem. Když Mojžíš promluvil na hoře Choreb k Izraelskému národu, mimo jiné řekl:

Oznámil vám (Hospodin) svou smlouvu, kterou vám přikázal dodržovat, desatero přikázání, a napsal je na dvě kamenné desky. A mně Hospodin v oné době přikázal učit vás nařízením a právům, abyste je dodržovali v zemi, do které táhnete a kterou máte obsadit. (Dt 4,13)

Všimněte si prosím, jak Mojžíš jasně oddělil desatero přikázání, která Bůh přikázal lidu, od nařízení, která Bůh oznámil jemu, aby je předal lidu. Nyní je před námi důležitá otázka. Byla tato nařízení a práva, která Mojžíš předal lidu, myšlena jako oddělený a odlišný „zákon“?

Bůh na tuto otázku odpovídá takovým způsobem, že není prostor pro žádné pochyby.

Aniž více dopustím, aby se pohnula noha Izraele z země, kterouž jsem dal otcům jejich, jen toliko budou-li skutečně ostříhati všeho, což jsem jim přikázal, a všeho zákona, kterýž jim vydal Mojžíš služebník můj. (2Kr 21,8 kral.)

Zde jsme ujištěni o tom, že nařízení, která dal Mojžíš lidu, byla nazývána „zákon“. A i dítě dokáže rozeznat, že jsou v tomto verši popsány dva různé zákony. Bůh mluví o zákonu, který On přikázal a o zákonu, který vydal Mojžíš. Pokud správně nepochopíme tuto skutečnost, výsledkem bude naprostý zmatek.

Když se prorok Daniel v babylónském zajetí modlil za zničenou svatyni a svůj lid, byl inspirován, aby udělal stejně pečlivé rozdělení zákona:

Celý Izrael přestoupil tvůj zákon a odchýlil se a neposlouchal tebe. Na nás je vylita kletba a zlořečení, jak je o tom psáno v zákoně Mojžíše, Božího služebníka, protože jsme proti tobě hřešili. (Dan 9,11)

Znovu vidíme „tvůj zákon“ (Boží) a „zákon Mojžíšův“. Tentokrát je poukázáno na to, že se od sebe liší svým obsahem. V desateru přikázání, které napsal Bůh, nejsou zaznamenány žádné kletby, ale zákon, který napsal Mojžíš, obsahuje spoustu takovýchto kleteb a soudů.

Nicméně, hlavní rozdíl mezi Božím zákonem a zákonem Mojžíšovým spočívá ve způsobu, jakým byly zaznamenány a uchovávány. Už jsem citoval Mojžíšovo konstatování, že Bůh „napsal je (desatero přikázání) na dvě kamenné desky“ (Dt 4,13). Porovnejme to s Ex 31,18, kde je napsáno, že to byly „kamenné desky psané Božím prstem“. Jasně hovoří i Ex 32,16 (NBK):

Ty desky byly Boží dílo a to písmo bylo Boží písmo, vyryté na deskách.

Desatero přikázání mělo v Božích očích takovou důležitost, že se rozhodl napsat je svým vlastním prstem. Nikdo si nemůže splést toto psaní se způsobem, jakým byl napsán Mojžíšův zákon.

I napsal Mojžíš tento zákon… …Když Mojžíš dokončil zápis slov tohoto zákona do knihy, přikázal lévijcům nosícím schránu Hospodinovy smlouvy: “Vezměte knihu tohoto zákona a uložte ji po straně schrány smlouvy Hospodina, vašeho Boha. Tam bude proti tobě svědkem. (Dt 31,9.24-26)

Z uvedených veršů se dovídáme, že kniha, do které Mojžíš napsal nařízení a řády, byla uložena po straně truhly smlouvy. Naproti tomu, zákon napsaný Bohem na kamenné desky byl vložen přímo do truhly smlouvy. Bůh řekl Mojžíšovi:

Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. (Ex 25,16)

Tyto dva zákony měly různé autory, byly napsány na různý materiál, byly uloženy na různých místech a měly naprosto odlišný obsah.

Ceremoniální zákon je proti nám

Podívejme se blíže na ceremoniální předpisy, které napsal Mojžíš do knihy. Měly spočívat „po straně schrány smlouvy…“ a být „proti tobě svědkem“. Jak už jsem zmínil, kletby a soudy tohoto zákona, které vynášejí tresty za přestoupení, naprosto chybí v desateru přikázání. Z tohoto důvodu byl Mojžíšův zákon považován za zákon, který byl „proti“ lidem. Dokonce i v Novém zákoně je tento zákon popisován stejnými slovy.

…a vymazal rukou psaný záznam, který svědčil proti nám svými ustanoveními a který nám byl nepřátelský; odstranil jej z našeho středu tím, že jej přibil ke kříži. (Kol 2,14 KMS)

Je jisté, že v desateru přikázání nebylo nic, co by mohlo být definováno jako „nepřátelské“ k Pavlovi a k církvi, které psal. Nebylo „proti“ těmto prvním křesťanům, když se měli vyhnout smilstvu, krádežím, lhaní, vraždám atd. Naopak, morální zákon byl pro ně úžasnou ochranou a podporou všech oblastí jejich života. Abychom bezpečně poznali, že tyto věčné principy nikdy nebyly vymazány nebo přibity na kříž, stačí, když si přečteme Pavlův vzletný popis desatera přikázání. Poté, co citoval desáté přikázání desatera v Římanům 7,7, napsal Pavel tato slova:

Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. (Řím 7,12)

Pavel označuje Zákon za svatý. Je-li tedy Zákon stejně svatý jako jeho Autor, jak bychom k němu měli přistupovat? Když je něco „svaté“, je to posvěceno Boží přítomností, náleží to Bohu. To tedy platí i o Božím zákonu.

Pavel pokračuje ve verši 14:

Víme zajisté, že Zákon jest duchovní… (kral.)

Pokud by bylo desatero přibito na kříž, mluvil by Pavel takovým vřelým jazykem o jeho dokonalosti a duchovnosti? Nemluvil o zákonu, jehož platnost skončila. Řekl, že „zákon JE svatý… …zákon JE duchovní“. Jinými slovy, tento zákon byl velice živý a naprosto funkční v době, kdy Pavel psal římské církvi. Naproti tomu rukou psaná ustanovení popisoval minulým časem – „BYL proti nám… …BYL nám nepřátelský“. Je jisté, že nemluvil o stejném zákonu. Jeden se týká současnosti, druhý minulosti.

Je jistě také zajímavé, že když psal Pavel do Efezu, zmiňoval páté přikázání jako platné:

Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. `Cti otce svého i matku svou´ je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: `aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.´ (Ef 6,1-3)

Znovu se můžeme přesvědčit, že tento velký apoštol čtenáře svého dopisu ujišťuje, že toto přikázání JE a ne BYLO. Pokud by to byla součást nařízení, o kterých stejný pisatel psal v listu Koloským, napsal by, že to „BYLO jediné přikázání, které MĚLO zaslíbení“.

V novozákonní církvi byly velké spory v otázce obřízky, která byla hlavním požadavkem ceremoniálního zákona. Ve Skutcích 15,5 čteme:

Tu povstali někteří bratří z farizeů a prohlásili: “Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.”

Snad je všem jasné, že tento požadavek se v žádném smyslu nemohl vztahovat k desateru přikázání. Dekalog se o obřízce dokonce ani nezmiňuje. Pavel jasně napsal, že „Obřízka nic není a neobřízka nic není. Záleží přece na zachovávání Božích přikázání.“ (1 Kor 7,19 NBK) Pokud se zákon, který stanovil obřízku, stal NIČÍM (byl zrušen), tak jaká přikázání vyzdvihuje Pavel jako stále závazná? Ten, kdo nevidí, že tu je řeč o dvou zákonech, musí být slepý. Morální zákon zůstává, zatímco zákon obřízky (ceremoniální zákon) byl zrušen.

Je pravdou, že v Bibli jsou mnohá místa, která dokazují, že tento zákon předobrazů a stínů nebyl nikdy díky omezené době platnosti pokládán za rovnocenný s věčným morálním zákonem. Jeho systém obětí, lidského kněžství a svátečních dnů byl ustanoven poté, co hřích vstoupil na svět a vždy ukazoval vpřed k osvobození od hříchu, které mělo být přineseno pravým Beránkem a Knězem, který měl přijít – Ježíšem Kristem.

Pisatel listu Židům strávil hodně času dokazováním, že zákon levirátního kněžství musel být změněn, aby mohl být ustanoven pravý Velekněz. Ten nevzešel z rodu Levi, ale z pokolení Juda. Máme tu poukázáno na Ježíše, „kterýžto učiněn jest knězem ne podle zákona přikázaní tělesného, ale podle moci života neporušitelného.“ (Žid 7,16 kral.)

Tato „tělesná přikázání“ upravující lidské kněžství, nacházíme v rukou psaném Mojžíšově zákoně. Je tu ostrý kontrast s Pavlovým popisem desatera jako „duchovního“, „svatého“ a „dobrého“ zákona. Nic nemůže být zároveň tělesné a duchovní. A nic také nemůže být současně „dobré“ a „nedobré“. U proroka Ezechiele můžeme číst tato slova:

Proto že… soboty mé poškvrnili, a že k ukydaným bohům otců svých zření měli. Pročež já také dal jsem jim ustanovení nedobrá, a soudy, skrze něž nebudou živi. (Ez 20,24-25 kral.)

Sledujte pozorně, jak prorok identifikuje sobotní zákon, ukazuje na jeho přestoupení a vzápětí říká „já také dal jsem jim ustanovení nedobrá…“ Pamatujte, že přikázání desatera byla označena jako „svatá, spravedlivá a dobrá“ (Řím 7,12). Kvůli jeho kletbám a soudům trestajícím jejich trvající neposlušnost, byl Mojžíšův zákon „proti“ nim a byl „nedobrý“.

Morální zákon existoval už v ráji

Mojžíšův zákon není nikdy přirovnáván k věčnému morálnímu zákonu, který byl v platnosti od samého počátku lidské historie. Ačkoliv bylo zapsáno až na hoře Sinaj, bylo desatero chápáno a ctěno nejdávnějšími patriarchy. Dokonce Kain (prvorozený syn Adama a Evy) věděl, že zabití je hřích. Když se chystal ke svému činu, Bůh mu řekl, že „hřích ve dveřích leží“ (Gn 4,7).

Jak už jsem zmínil, je nemožné, aby hřích existoval tam, kde není zákon. Bible učí, že „kde však není Zákon, tam není ani přestoupení.“ (Řím 4,15 KMS). A znovu je nám řečeno: „Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti zákonu Božímu, neboť hřích je porušení zákona.“ (1J 3,4) . Tento princip je dále zesílen Pavlovým konstatováním, že „hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: `Nepožádáš!´“ (Řím 7,7)

Tyto verše ukazují pravdu, že tam, kde není v platnosti desatero přikázání, nemůže být řeč ani o hříchu. Boží hlas promluvil ke Kainovi o hříchu ležícím ve dveřích kvůli jeho plánu zabít Ábela, což je přestoupení jednoho z těchto přikázání. To je absolutní důkaz toho, že morální zákon byl v platnosti už v tak dávné minulosti. Později Josef ukázal, že si byl vědom závaznosti téhož zákona. Řekl Potífarově ženě: „Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ (Gn 39,9 NBK) Věděl, že cizoložství je hřích, i když vydání desatera na hoře Sinaj bylo hudbou vzdálené budoucnosti.

Bůh mluvil o Abrahamovi těmito slovy: „To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ (Gn 26,5) Je zcela zřejmé, že onen zákon, který Abraham věrně zachovával, nebyl zákon Mojžíšův, protože ten byl vydán až o 430 let později. Naproti tomu jsme došli k závěru, že desatero existovalo dávno před tím, než se Abraham narodil, protože obviňovalo Kaina z vraždy. Taky se nezdá možné, aby bohabojný Abraham nebyl obeznámený se základními výnosy o dobrém a zlém obsaženými v desateru přikázání.

O 430 let později byl přidán jiný zákon, který byl dodatkem k tomu, který Abraham tak věrně zachovával.

Říkám tedy toto: Smlouvu, předem schválenou Bohem vůči Kristu, nemůže Zákon, který byl zaveden po čtyřech stech třiceti letech, zrušit, aby obrátil zaslíbení vniveč. (Gal 3,17 NBK)

Kontext tohoto verše ukazuje, že Pavel mluví spíše o ceremoniálním než o morálním zákonu desatera. Ve verši 10 se odvolává na prokletí, která jsou napsána v knize zákona. Víme, že musí jít o Mojžíšův zákon, protože zákon psaný na kamenných deskách žádné kletby neobsahuje.

Můžeme najít další potvrzení pro to, že tento pozdější zákon byl skutečně zákon Mojžíšův? Odpověď je v Gal 3,19 (KMS):

K čemu tedy Zákon? Byl přidán kvůli přestoupením, dokud by nepřišel potomek, kterému bylo dáno zaslíbení…

Zde máme předloženy dva závažné fakty, týkající se tohoto přidaného zákona. Je nám řečeno proč byl dán a také jak dlouho má zůstat v platnosti. Nad těmito dvěma informacemi bychom se měli pečlivě zamyslet, protože obsahují přesvědčivé důkazy v našem případě.

1. Proč byl dán? Zmíněný verš jasně konstatuje, že „byl přidán kvůli přestoupením“. Myslím, že to odhaluje mnohé, protože jsme právě četli, že „kde však není Zákon, tam není ani přestoupení.“ (Řím 4,15 KMS). Nikdo nemůže být vinen přestoupením zákona, který neexistuje. V tomto případě jeden zákon zřejmě existoval a byl „přestupován“. Kvůli tomu musel být 430 let po ustanovení Boží smlouvy s Abrahamem přidán nový zákon. A jelikož je zaznamenáno, že Abraham dbal na Boží přikázání a zákon (viz. Gn 26,5), věřím, že tento dřívější zákon, který Abraham zachovával, byl zákon desatera přikázání. Mojžíš se ještě nenarodil, takže to nemohl být jeho zákon.

Přestupování desatera přikázání tedy bylo důvodem pro přidání ceremoniálního zákona. Když se na to podíváme blíže, je to logické. Pokud existuje zákon zakazující vraždu a je přestoupen, musí být ustanoven jiný zákon, který stanoví trest za porušení prvního zákona. Znovu opakuji, že desatero neobsahovalo žádné kletby ani soudy (trest), ale Mojžíšův zákon byl charakteristický právě těmito věcmi.

2. Jak dlouho zůstane tento „přidaný“ zákon v platnosti? Písmo říká: „dokud by nepřišel potomek“. Není sporu o identitě tohoto „potomka“ – nepochybně je to Ježíš. Máme nějaký další důkaz, že zákon, který byl zrušen a přibit na kříž, byl skutečně ten Mojžíšův? Ať to byl kterýkoliv zákon, byl označen jako „rukou psaný záznam, který svědčil proti nám svými ustanoveními“ (Kol 2,14 KMS). O desateru se nikde nemluví jako o ustanoveních. Tento termín ukazuje spíše na místní právní úpravy, které jsou konkrétní a omezené, něco jako obecní vyhlášky, které mají svou působnost pouze na území města. Naproti tomu desatero by se dalo přirovnat k ústavě.

Který zákon byl vymazán?

Podívejme se blíže na text v Koloským 2,14-16, abychom dostali reálný obraz. Poté, co popsal „vymazání“, „přibití“ a odstranění ručně psaných ustanovení, Pavel napsal: „Protož žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj“ (Kol 2,16 kral.). Slovo „protož“, znamená „na základě toho, co bylo právě řečeno, musíme dojít k tomuto závěru“. Jinými slovy říká: „Vzhledem k faktu, že tato ustanovení byla vymazána, žádný vás nesmí soudit pro pokrm nebo nápoj.“

Nyní začínáme jasně vidět, o kterém zákoně je řeč. Je v desateru něco o pokrmech nebo nápojích? Samozřejmě že ne. Ale podívejme se na celý verš:

Ať vás tedy nikdo nesoudí kvůli jídlu či pití, nebo kvůli svátku, novoluní či sobotám. Ty věci jsou stínem toho, co mělo přijít, ale skutečnost je v Kristu. (Kol 2,16-17 NBK)

Je jisté, že desatero přikázání neřeší pokrmy a nápoje. Ale co ty „soboty“? Mohou být tyto „soboty“ sobotami sedmého dne, o kterých hovoří čtvrté přikázání desatera? Ne, nemohou. Jsou totiž jasně definovány jako „stín toho, co mělo přijít“. Pamatujte prosím na to, že týdenní sobota byla ustanovena Bohem před tím, než hřích vstoupil na náš svět. Nemohly existovat žádné předobrazy nebo stíny, dokud neexistoval hřích. Všechny tyto stíny byly zavedeny KVŮLI hříchu a ukazovali na vysvobození z hříchu prostřednictvím Krista. Například – všichni obětovaní beránci představovaly Ježíše, pravého Beránka, který měl zemřít za hříchy světa. Pokud by hřích nevstoupil na svět, nebylo by třeba Spasitele a tím pádem ani žádných beránků (stínů) ukazujících na Spasitele.

Takže tyto „soboty, které jsou stínem“ se nemohly vztahovat k sobotě sedmého dne. Ale o jakých jiných sobotách by zde mohla být řeč? Existovaly nějaké jiné „soboty“, než ty týdenní? Ano. Po vyjití z Egypta byly ustanoveny výroční soboty, které neměly absolutně nic do činění se sobotou čtvrtého přikázání desatera. Tyto soboty byly součástí systému „ustanovení“, který skončil na kříži.

Abychom to dokázali, vraťme se zpátky k Mojžíšovu zákonu a přečtěme si o těchto výročních svátečních dnech, které jsou „stínovými sobotami“.

Mluv k synům Izraele: Prvního dne sedmého měsíce budete mít den odpočinku (sobotu), svaté shromáždění s památným troubením. (Lv 23,24 NBK)

Desátého dne téhož sedmého měsíce bude den smíření… …Sobotu odpočinutí míti budete. (Lv 23,27.32 kral.)

Jak můžeme jasně vidět, tyto výroční soboty připadají každý rok na jiný den v týdnu. Bůh zdůraznil, že neměly být zaměňovány s týdenními sobotami:

Toto jsou Hospodinovy slavnosti, jež budete vyhlašovat jako svatá shromáždění. Při nich budete Hospodinu přinášet ohnivé oběti – zápalnou i moučnou oběť, oběť pokojnou i úlitbu, každou z nich v příslušný den. To vše kromě Hospodinových sobot… (v. 37,38 NBK)

Teď tedy můžeme porozumět tomu, co mínil Pavel, když v listu Koloským psal o jídle, pití a sobotách, které jsou stínem. Pro každý z těchto výročních svátečních dní byly předepsány jisté oběti, které byly stínem poukazujícím k budoucí oběti Ježíše Krista. Ale Bible říká, že tyto dny byly „kromě Hospodinových sobot“, tedy sobot sedmého dne.

Už je snad zcela jasné, který zákon byl vymazán a přibit na kříž. V okamžiku Kristovy smrti byla chrámová opona roztržena od vrchu dolů (Mt 27,51). Bylo odhaleno nejsvatější místo svatyně, místo kde byla rozstřikována krev za hříchy lidu. Ale teď už nebylo třeba, aby byla stříkána další krev, nebyly třeba oběti dalších beránků. Přišel pravý Beránek, na kterého všechny tyto oběti ukazovaly. Bylo by tedy odmítnutím Spasitele, kdyby byla přinášena další zvířata. Bylo by odmítnuto, že On byl naplněním všech stínů a předobrazů. Proto by bylo „proti nám“ nebo „nám nepřátelské“ pokračovat v dodržování Mojžíšova zákona.

Abychom dále objasnili tuto záležitost, položme si jednu nebo dvě jednoduché otázky. Byl by to hřích, kdyby den před Ježíšovou smrtí člověk odmítl přinést beránka, aby mu byly odpuštěny hříchy? Odpověď je samozřejmě ano. Byl by to hřích, protože toto byla jediná cesta k odpuštění. Druhá otázka: Byl by to hřích, kdyby někdo odmítl přinést beránka den po Ježíšově smrti? Ne, protože pravý Beránek zemřel, opona byla roztržena a ustanovení vymazána. A zákon (ceremoniální Mojžíšův zákon) byl zrušen přibitím na kříž. Pavel mluví o stejném zákonu v listu Efezským 2,15 (NBK):

Svým tělem zrušil nepřátelství, totiž Zákon přikázání spočívající v ustanoveních…

Položme si další otázku: Byl to hřích, když den před Ježíšovou smrtí někdo něco ukradl? Nepochybně byl. A byl to hřích, když někdo něco ukradl den po Ježíšově smrti? Odpověď je ano, bylo to stejně špatné jako den před jeho ukřižováním. Je zřejmé, že všechna ta vymazaná ustanovení, předobrazy a stíny se ani v nejmenším nedotkly svatého morálního zákona – desatera přikázání. Celé desatero bylo v platnosti jak před Ježíšovou smrtí, tak po ní.

I dnes jsou křesťané, kteří zastávají názor, že výroční soboty by měly být dodržovány spolu s týdenními sobotami. Kdyby tomu tak bylo, co by to tedy bylo za soboty, které byly vymazány a přibity na kříž? A co byly ony „svátky“, které zmiňoval Pavel a které byly zrušeny společně se „sobotami, které byly stínem toho, co mělo přijít“? Řecké slovo pro „svátek“ je „heorte“. Toto slovo je také použito při zmínce o jednom z výročních svátků židů:

Potom byl židovský svátek (heorte) a Ježíš přišel do Jeruzaléma. (J 5,1 NBK)

Toto je nepochybně jeden ze svátečních dnů, které Pavel označuje za zrušené. Naproti tomu, týdenní sobota není nikdy označována jako „svátek“, ani není nikdy spojena se židy, například termínem „sobota židů“. Je popisována pouze jako „sobota Hospodinova“.

Desatero přikázání v nebi

Jak už jsem zmínil, desky Božího zákona byly vloženy do truhly smlouvy, tedy na nejsvatější místo na Zemi, místo, které představovalo Boží trůn. Bůh řekl:

Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit… (Ex 25:22)

Pod Boží slávou „šekinach“ symbolizující Boží přítomnost, ležel onen svatý zákon, kterým byl definován hřích. Pozemská svatyně, ve které byla truhla smlouvy i s desaterem umístěna, byla kopií vzoru, který je v nebesích.. Všechny její kněžské služby byly předobrazem a stínem práce Ježíše, skutečného Nejvyššího Kněze, na svatém a nejsvatějším místě nebeské svatyně.

Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. (Žd 9,24)

Apoštol Jan spatřil ve svém vidění nebeskou svatyni, kde nyní Ježíš Kristus slouží jako náš Velekněz.

Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy… (Zj 11,9)

Přemýšlejte o tom chvíli. Jan tu píše o reálném místě, které bylo vzorem pro starozákonní systém. Tady je skutečný Kněz, skutečný Prostředník a v truhle smlouvy skutečné desatero přikázání. Zamysleme se nad tím. Pokud byl zákon, který je v truhle smlouvy, zrušen, Ježíš se přimlouvá za přestoupení neplatného zákona! Pamatujte, že Jan viděl tuto nebeskou scénu mnoho let po Ježíšově ukřižování. Ta truhla je tam i teď! Je v trůní místnosti samotného Boha, nad ní je trůn milosti, kde Ježíš slouží svou krví, aby mohly být vymazány naše hříchy. Hřích je stále tím, čím byl vždy (přestoupením zákona). Není divu, že trůn milosti je umístěn právě nad porušeným zákonem. Pokud odstraníme truhlu smlouvy obsahující Boží zákon, odejmeme základ Božího trůnu, Boží vlády. Odňali bychom i zákon, kterým je definován a souzen hřích. Pokud by nebyl zákon, nebylo by přestoupení a nebyla by tedy ani potřeba Spasitele.

Pokud je truhla smlouvy obsahující desatero v nebeské svatyni, pokud se právě nad ní klene trůn milosti, nezbývá ani kousek důkazu proti platnosti Božího zákona. Pravda je, že každý člověk bude souzen na základě tohoto věčného zákona, který tvoří základ Boží vlády.

Jakub napsal:

Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš,´ řekl také: `Nezabiješ.´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. (Jk 2,10-12)

Ať se nám neztratí ze zřetele jasná pravda, která je obsažená v těchto verších. Toto je ten zákon, podle kterého budeme souzeni! Jakub nezanechává prostor pro pochybnosti o tom, o jaký zákon se jedná. Cituje dvě z desatera přikázání. A všimněte si, jak definuje tento zákon jako celek. Konstatuje, že jsme odpovědní za zachovávání celého zákona. A kolik přikázání je obsaženo v „celém zákoně“? Deset! Čeho se dopustíme, když porušíme jediné z těchto deseti? Jakub jasně odpovídá – přestoupíme zákon. A právě tak je hřích charakterizován v Bibli.

…hřích jest přestoupení zákona. (1J 3,4 kral.)

Je jisté, že desatero přikázání bylo a je v jiné kategorii než dočasný Mojžíšův zákon. Shrňme si rozdíly mezi těmito dvěma zákony:

Obřízka nic není a neobřízka nic není. Záleží přece na zachovávání Božích přikázání. (1 Kor 7,19 NBK)

Mojžíšův ceremoniální zákon už nemusíme zachovávat. Jeho platnost byla ukončena na kříži. Desatero je však ustanoveno jako nepohnutelný a neměnitelný Boží zákon. Mějme to na paměti a snažme se žít v souladu s ním. Přinese nám to jen dobré.

Kéž by jen měli takové srdce, aby mne po všechny dny ctili a zachovávali všechna má přikázání, aby se jim i jejich dětem navěky vedlo dobře! (Dt 5,29 NBK)

Kdo však nahlédl do dokonalého zákona svobody a zůstává v něm – kdo není zapomnětlivý posluchač, ale vykonavatel skutku – ten bude blažený v tom, co dělá. (Jk 1,25 NBK)

Šalomoun, nejmoudřejší král, jaký kdy žil, shrnuje své poselství lidem takto:

Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,13-14)

Zdroj: Neuvěřitelná odhalení