A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.

Co je peklo a kde se nachází? Patří jen do pohádek, nebo je skutečné? Je jeho vládcem ďábel? Pro koho je peklo přichystáno? Jak se mu lze vyhnout? Kdy budou bezbožní vrženi do pekelného ohně? Bude je milující Bůh mučit po celou věčnost nebo někdy jejich utrpení skončí? Co je to “druhá smrt“?

Pravda o pekle

Peklo je obestřeno spoustou tajemství, mýtů a pověr. Falešné představy o tomto místě nepocházejí jen z pohádek pro děti, ale jejich pravým zdrojem je nebiblické učení mnohých církví. Množí se také svědectví lidí, kteří údajně měli vidění pekla a ve svých knihách barvitě a do detailů popisují kruté mučení zavržených, ke kterému tam prý dochází a jejich nepředstavitelné nekončící utrpení. Jsou jejich hrůzné vize pravdivé? Otázky týkající se pekla a věčného osudu bezbožných si zcela jistě zaslouží odpovědi. Je ale třeba, aby to byly pravdivé odpovědi – odpovědi, které nám může dát jedině Bible.

Mimochodem, samotný pojem „peklo“ není dnešními lidmi chápán tak, jako v biblických dobách. Slova, která překládáme jako „peklo“ se v Bibli vyskytují na 54 místech a jejich původní význam je různý. Ve Starém zákoně je výrazem „peklo“ překládáno hebrejské slovo „Šeol“ (31x), které znamená „hrob“. V Novém zákoně jsou jako „peklo“ přeložena řecká slova „Hades“ (10x), které také znamená „hrob“, „Gehenna“ (12x), což znamená „místo hoření (spalování)“ a „Tartarus“ (1x), „místo temnoty“.

Než začneme zkoumat biblické pravdy o pekle, je třeba, abychom pochopili, že existují pouze dvě alternativy – nebe pro vítěze a peklo (přesněji ohnivé jezero) pro zavržené.

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš! (Mt 13:41-43)

Ježíš učil, že každá duše bude buď zachráněná nebo ztracená. Neexistuje neutrální místo, něco mezi nebem a peklem, neexistuje očistec. (Učení o očistci nemá naprosto žádný biblický základ. Pochází z pohanského náboženství starověkého Babylóna.) Vezmeme-li v úvahu tyto dva definitivní osudy pro všechny, kdo se narodili, je jasné, že bychom měli s největší vážností hledat tu správnou cestu – cestu k záchraně, cestu do nebeského království. Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta, pravda a život“. Pokud chceme jít po cestě života, musíme jít za Ježíšem. Pokud chceme poznat pravdu o pekle, měli bychom přijmout přesně to, co o něm učil Ježíš. Jeho učení je jediné, které je plně spolehlivé a pravdivé.

Mnoho křesťanských církví učí, že při smrti vylétne z těla nesmrtelná duše, která putuje buď do nebe nebo do pekla. Nic takového však Ježíš neučil. (Více informací o stavu mrtvých najdete ve článku Smrt… Co bude potom?) A nikdy také netvrdil, že bezbožné čeká ihned po smrti věčné utrpení. Co přesně tedy Ježíš učil o pekle?

Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. (Mk 9:43)

Tato Kristova slova dokazují bez sebemenšího stínu pochybností, že je to tělo, které jde do ohně a ne nějaká mystická duše. V Mt 5:30 mluví o „celém těle“ vrženém do pekla. Přes tato Ježíšova slova zaznívají z kazatelen dramatické promluvy o duši, která opouští tělo při smrti, o duši, která nemá hmotu ani tvar. Ačkoliv je tento názor v mnoha církvích populární, nemá naprosto nic společného s tím, co učil Ježíš. V evangeliích můžeme číst, že Kristus opakovaně mluvil o tom, že ti, co budou vrženi do ohně, budou tam vrženi s rukama, nohama, očima a s dalšími částmi fyzického těla. Nepůjdou tam v žádném nehmotném stavu ani jako beztvarý duch či duše.

Nyní se podívejme na velké biblické pravdy, které nám osvětlí většinu otázek, týkajících se osudu bezbožných a podstaty pekla.

Nejdříve soud, potom trest

První důležitý fakt o pekle je tento: Ti, kteří odmítli dar spasení, nepřijdou na místo trestu ihned po smrti, ale jsou uchováni v hrobě, dokud nenastane den soudu. Tuto pravdu můžeme pochopit ze známého Ježíšova podobenství o pšenici a koukolu. Poté, co člověk zasel pšenici na pole, přišel jeho služebník se zprávou, že mezi obilím roste koukol. Ptal se, jestli má vytrhat plevel, dokud je malý. Pán mu odpověděl:

Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. (Mt 13,29-30)

Teď se podívejme, jak Ježíš vysvětluje smysl tohoto podobenství:

Rozsévač dobrého semene je Syn člověka a pole je tento svět, dobré semeno jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, žeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se ohněm, tak to bude při konci tohoto světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující i ty, kdo konají nepravost, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 13,37-42 NBK)

To, co Ježíš řekl je tak jasné, že to může pochopit i dítě. Řekl, že koukol představuje zlé lidi a že budou vrženi do ohně „na konci světa“. Oddělení mělo nastat při žni a Kristus jasně řekl, že „žeň je konec světa“. Jak si někdo může špatně vyložit tato Ježíšova slova? Představa o tom, že hříšníci budou vhozeni do ohně ihned po smrti je v naprostém rozporu s Ježíšovým učením.

Jelikož soud má také nastat po Ježíšově návratu, je nemožné, aby byl někdo trestán před touto dobou. Spravedlnost vyžaduje, aby byl člověk postaven před soud dříve, než bude potrestán. Petr řekl:

Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu. (2Pt 2,9)

Nezní to logicky? Dejme tomu, že by byl někdo obviněn z krádeže a přiveden před soud. Soudce řekne: zavřete ho na 10 let, pak se budu tomuto případu věnovat a rozhodnu, zda je vinen či ne. Ani lidský soudce by nebyl tak nespravedlivý, natož Bůh.

Pokud přijmeme to, co říká Písmo, nemůžeme o této věci pochybovat. Bezbožní jsou „uchováni“. Do kdy? Až do „dne soudu“. Proč? Aby byli „potrestáni“. To znamená, že nemůžou být potrestáni před soudným dnem. Bible odpovídá i na otázku, kde budou zachováni:

Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,28-29)

Ježíš říká, že dobří i zlí vyjdou ze svých hrobů aby obdrželi život nebo zatracení. To dokazuje, že od doby smrti až do vzkříšení neobdrží žádnou odměnu ani trest. Svou odplatu obdrží, až vyjdou z hrobů, ve kterých jsou uchováni.

Pokud potřebujete další důkazy pro toto tvrzení, přečtěte si následující Ježíšova slova:

Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých. (Luk 14,14)

Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,27)

Ježíš odplatí každému podle jeho jednání tehdy, až přijde se svými anděly. Žádná odměna ani trest se nekoná, dokud nebude vzkříšení spravedlivých při Ježíšově návratu. Tyto verše jsou natolik jasné, že nemůže být pochybnost. Pokud je čteme v kontextu, zjistíme, že nejsou dvojsmyslné ani neobsahují žádný skrytý význam.

Ježíš je citován i v poslední kapitole Bible:

Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. (Zj 22,12)

Jan nám připomíná, že „každý“ člověk obdrží svou spravedlivou odměnu při Kristově návratu na Zemi. Daniel psal, že ti, kteří „spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.“ (Dan 12,2 kral.)

Mohou být nějaké pochyby o tom, kdy budou bezbožní souzeni a kdy obdrží svůj trest? Nebo o tom, kde jsou uchováni před svým vzkříšením? Máme svědectví Petra, Daniele i samotného Ježíše. Prostor pro dohady není.

Před vzkříšením nebude druhá smrt

Jan popsal trest bezbožných těmito slovy:

Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,8)

Zde jsou ztracení ukázáni v pekelném ohni, kde nesou odplatu za své hříchy. Podle Jana je touto odplatou „druhá smrt“. To je další důkaz toho, že bezbožní nebudou vrženi do ohnivého jezera, dokud nedojde ke vzkříšení z mrtvých. Tito lidé zemřou druhou smrtí v ohnivém jezeře. Jak by ale mohli zemřít druhou smrtí, dokud nedostanou druhý život? Svůj první život žili na tomto světě, zemřeli první smrtí a byli dáni do hrobu. Předtím, než budou moci zemřít druhou smrtí, musí být vzkříšeni – musí jim být dán druhý život. K tomu dojde na konci světa, kdy „všichni, kteří jsou v hrobech, vyjdou“ (J 5,28).

Trest v pekelném ohni tedy nepřichází v čase první smrti, jak mnozí věří, ale po vzkříšení z mrtvých na konci dějin tohoto světa. Druhá smrt je definitivní, věčná smrt, ze které už není žádné vzkříšení.

Poté, co Jan popsal vzkříšení spravedlivých a jejich tisíciletou vládu s Kristem, pokračuje následujícími slovy:

Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. (Zj 20,5)

„Ostatní mrtví“ samozřejmě představují všechny bezbožné lidi, kteří kdy žili. Po jejich vzkříšení na konci tisíciletí naberou události opět dramatický spád…

Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. (Zj 20,7-9)

Vzkříšení bezbožných poskytne satanovi příležitost, aby pokračoval v boji proti Bohu a svatým. Postaví se do čela zástupu ztracených, kteří vstali z mrtvých. Ještě jednou svede tyto lidi a přesvědčí je, že mohou zaútočit proti Novému Jeruzalému, který sestoupil od Boha z nebe (Zj 21,2). Když obklíčí svaté město, budou bezbožní náhle pohlceni ohněm přicházejícím z nebe. Toto je onen pekelný oheň, který představuje konečný trest za hříchy.

Umístění pekla

Petr zřetelně označuje místo trestu bezbožných, když píše, že naše Země je připravena na oheň, který přinese soud a zahynutí zlým.

Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. (2 Pt 3,7)

O několik veršů dále Petr pokračuje popisem dne Páně, kdy bude vše roztaveno v ohnivém žáru (2Pt 3,10).Ve Starém zákoně můžeme najít například tento obraz:

Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou. (Iz 34,8-9)

Prorok Izajáš zde ukazuje naši planetu celou pokrytou spalujícím ohněm. Dokonce potoky a prach budou sálat zničujícím žárem. Podle Izajáše bude takto vypadat Boží odplata na konci soudního sporu. Když David popisuje osud bezbožných, používá podobná slova:

Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr. (Ž 11,6)

Dalším důležitým biblickým faktem tedy je, že peklem, tj. místem trestu, bude naše Země proměněná v ohnivé jezero (viz. Zjevení 20).

Utrpení v pekelném ohni není bez konce

Další otázky, které před námi vyvstávají, se týkají především délky trvání trestu bezbožných. Jak dlouho budou žít a trpět v pekelném ohni?

Na to ani Bible nedává přesnou odpověď. I když je pravda, že přirovnání svévolníků ke strništi (Mal 3,19) nebo ke slámě (Iz 47,14) něco naznačuje. Každopádně je naprosto jisté, že bezbožní nebudou v ohnivém jezeře žít věčně. Existuje několik důvodů, proč si v této otázce můžeme být jisti.

Zaprvé, tato Země má být nejen místem trestu, ale má se také stát konečným domovem pro spravedlivé. Ježíš řekl:

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5,5)

Poté, co popsal tuto Zemi explodující a hořící, uviděl Petr novou Zemi naplněnou spravedlností.

Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. (2 Pt 3,13)

Bezbožní nemohou věčně žít v utrpení na této planetě, protože ta byla celá zaslíbena Abrahamovu duchovnímu potomstvu (Ř 4,13). Poté, co bude očištěna od prokletí hříchu, bude navrácena ke svému původnímu stavu – podle Božího plánu. Stane se tím, pro co ji Bůh stvořil – dokonalým domovem pro dokonalé lidi.

Zadruhé, bezbožní nemohou bez konce žít na Zemi, protože nikdy nepřijali Krista a věčný život. Pouze spravedliví mohou získat dar věčného života.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Ale co ti, kteří v něj nevěří? Ti zcela jistě zahynou. Bible říká, že „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 6,23). Nepřehlédněme jasná slova těchto veršů. Bezbožným nebyl nikdy zaslíben život. Těm byla zaslíbena smrt – věčná smrt. Věčný život je zaslíben pouze spravedlivým.

Existuje jediná cesta, jak získat život bez konce a to skrze víru v Ježíše Krista. Jan tuto cestu popisuje takto:

A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1 J 5,11-12)

Mají snad ti, kteří budou v ohnivém jezeře Syna Božího? Samozřejmě, že ne. Tak jak by potom mohli mít život? Jan říká, že „Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě“ (1 J 3,15). Budou vrazi žít v pekelném ohni celou věčnost? Podle Písma ani náhodou.

Z biblického pohledu je naprostý nesmysl věřit tomu, že by mohl být věčný život získán z jiného zdroje než od Ježíše. Jak by jej tedy mohli obdržet bezbožní? Pavel říká, že Ježíš Kristus „zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“ (2 Tim 1,10). Duchem svatým inspirované Písmo zná jedinou cestu k nesmrtelnosti – Krista. Nebo je snad někde v Bibli verš, který mluví o nesmrtelnosti vložené na ty, kdo Ježíše odmítli? V Písmu můžeme mnohokrát číst o tom, že spravedliví obdrží nesmrtelnost, ale nikde o tom, že by ji obdrželi nevěřící.

Pavel píše ve svém listu do Korintu následující slova:

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. (1 Kor 15,51-53)

Tento text hovoří o určitém bodě v čase, kdy budou spravedliví proměněni v nesmrtelné bytosti. K tomu stále ještě nedošlo. Tato událost nastane, až se vrátí Ježíš, až zazní poslední troubení, až dojde ke vzkříšení. Nikde v Bibli se nedočteme, že by podobným způsobem byli proměněni i bezbožní. A právě proto, že ztracení nikdy neobdrží tento dar věčného života, nemohou věčně žít v ohnivém jezeře. Jan 3,16 hovoří jasně. Ti, kdo nevěří v jediného Božího Syna, zahynou. Zemřou „druhou smrtí“ – věčnou smrtí, ze které není vzkříšení. Je to věčný trest bez konce, protože z druhé smrti není probuzení.

Je neopodstatněné a nesmyslné věřit ve věčné utrpení ztracených v ohnivém jezeře. Je to v rozporu s Biblí a odporující rozumu. Ezechiel řekl, že „zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4). Ať už pod pojmem duše rozumíme cokoliv, přijměme jednoduchý biblický fakt, že může zemřít a v důsledku hříchu také zemře.

Neuhasitelný oheň a věčná muka

Ale co neuhasitelný oheň, který podle Písma pohltí bezbožné? Neznamená to snad, že tento oheň nebude mít konce.

Pekelný oheň skutečně nebude nikdo schopen uhasit a tak z něj uniknout. Není to obyčejný oheň, ale zvláštní oheň od Boha. Izajáš o něm říká:

Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. Nezbude ani žhavé uhlí pro ohřátí ani oheň, u něhož by bylo možno sedět. (Iz 47,14)

Poté, co ukončí své dílo zničení, oheň uhasne. Nakonec z něj nezůstane ani žhavý uhlík. To říká Písmo.

Jeremiáš předpověděl, že pro neposlušnost Izraelců bude Jeruzalém hořet ohněm, který nebude moci být uhašen (Jer 17,27). Přesto ale toto město shořelo na popel (2 Par 36,19-21). Slovo „neuhasitelný“ neznamená, že oheň bude hořet věčně. Znamená pouze to, co říká – tento oheň nemůže nikdo uhasit.

A co slovo „věčný“, které je v Bibli použito při popisu pekelného ohně? Pokud dovolíme Písmu, aby samo tento termín definovalo, nemusíme být zmatení nebo vidět v Biblickém popisu pekla rozpory. Mnozí dělají tu chybu, že na toto biblické slovo aplikují moderní význam, aniž by hledali jeho starověké užití v kontextu. To je v rozporu s jedním z nejdůležitějších principů výkladů Bible.

Faktem je, že i označení „věčný oheň“ neznamená, že by tento oheň nikdy neuhasl. Stejné vyjádření je použito u Judy 7 v souvislosti se zničením Sodomy a Gomory.

Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně. (Jud 7)

Je úplně jasné, že Sodoma ani Gomora už dnes nehoří. V místech, kde tato města stála, je dnes Mrtvé moře a poušť. Přesto ale podle Písma hořely „věčným ohněm“ . Dokonce nám slouží jako výstražný příklad „trestu věčného ohně“.

Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel. Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům. (2 Pt 2,6)

„Věčný oheň“, který spálil Sodomu a Gomoru na prach, je příkladem toho, co se stane bezbožným. Stejný druh ohně, který zničil tato města, zničí také ztracené v ohnivém jezeře. I je tento „věčný oheň“ spálí na popel. Bible to potvrzuje.

Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev… …rozšlapete svévolníky, že budou jako popel pod chodidly vašich nohou v ten den, který připravuji, praví Hospodin zástupů. (Mal 4,1.3)

Tato slova jsou zcela jasná. Dokonce i kořen – satan bude tímto věčným ohněm naprosto pohlcen a nezůstane z něj vůbec nic. Když dovolíme Bibli, aby sama vysvětlila použité termíny, celý obraz je mnohem jasnější. Jak by musela být tato slova překroucena, aby byl jejich zřejmý význam změněn? Jen ti, kteří věří tradici, ve které byli vyučeni, více než Božímu slovu, mohou číst slova „sežehne… …nezůstane po nich… …budou jako popel“ a stále trvat na tom, že bezbožní budou žít a trpět věčně. Připouštím, že pokud jde o peklo, můžeme najít i nejednoznačné verše, ale jak jsme zjistili, jsou všechny v souladu, pokud dovolíme Bibli, aby se vykládala sama.

Ani Ježíšova slova v Mt 25,46 nejsou matoucí, pokud poznáme, co skutečně říkají.

A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. (Mt 25,46)

Mnozí jsou zmateni slovy „věčná muka“, „věčné trápení“ (kral.). Muka (trápení) jsou překladem řeckého slova „kolasis“, které podle slovníku na www.blueletterbible.org znamená „trest“. Čili ne věčná muka a trápení, ale věčný trest. „Věčný trest“ ukazuje na fakt, že důsledky tohoto trestu jsou věčné. Říká nám Písmo, co je tímto trestem? Samozřejmě.

odplatou za hřích je smrt… (Ř 6,23 NBK)

Ježíš tedy ve verši Mt 25,46 jednoduše říká, že druhá smrt bude mít věčné trvání. Nikdy neskončí. Nebude překonána vzkříšením.

I apoštol Pavel srozumitelně říká, co bude trestem pro ty, kdo nepřijali dar spasení:

…aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba `daleko od Pána a slávy jeho moci´… (2 Tes 1,8-9)

Trestem je věčná záhuba – zničení navždy. Z tohoto trestu nebude vzkříšení, nebude naděje života. Následující verš říká, kdy k tomuto trestu dojde. Ne ihned po smrti, ale „až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili“ (2 Tes 1,10).

Červ, který neumírá a navěky vystupující dým

A kdyby tě sváděla tvá noha, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít chromý do života, než mít obě nohy a být uvržen do pekla, do toho neuhasitelného ohně, kde `jejich červ neumírá a oheň nehasne´. (Mk 9,45-46 NBK)

A co tento červ, který neumírá? Někteří lidé jej interpretují jako duši. Myslel to takto Ježíš? Určitě ne. Nikde v Bibli totiž nenajdeme ani náznak toho, že by byla duše přirovnána k červu.

V tomto případě Ježíš použil pro označení pekla slovo „Gehenna“. Gehenna bylo skutečné místo za branami Jeruzaléma, které neustále hořelo a kde byla spalována mrtvá těla a odpad. Kristovi posluchači mohli vidět kouř vystupující z tohoto údolí. Pokud něco uniklo ničivým plamenům, bylo to rychle zkonzumováno larvami a červy. Tento obraz naprosté zkázy použil Ježíš jako příklad úplného zničení pekelným ohněm. Oheň Gehenny nebyl hašen a červi bez přestání pracovali na naprostém zničení mrtvých těl. Stejně tak ani pekelný oheň neuhasne, dokud nedokoná svou práci.

Další snadno chybně vyložitelný text o pekle je Janova zmínka o dýmu, který bude z hořícího města vystupovat „na věky věků“ (Zj 19,3). Pro ty, kdo neznají použití této fráze na jiných místech Bible, to může být skutečně matoucí. Když ale porovnáme verše ze Starého i Nového zákona, zjistíme, že slova „na věky“ (respektive „navždy“) jsou v Písmu použita na 57 místech, která se vztahují k událostem, které už skončily. Jinými slovy, „na věky“ („navždy“) ne vždy znamená bez konce.

Několik příkladů: V Exodu 21 jsou stanoveny předpisy týkající se otroctví. Když si otrok zvolil pokračování ve službě svému pánu, kterého miloval více než svou svobodu, jeho ucho bylo probodnuto jehlou a Písmo říká, že zůstane jeho otrokem „provždy“ („navěky“ – kral.) (Ex 21,6). Ale jak dlouho bude tento otrok sloužit svému lidskému pánu? Samozřejmě jen tak dlouho, jak bude naživu. Takže slovo „provždy“ („navěky“) neznamená bez konce. Anna vzala svého syna Samuele do Božího chrámu, kde měl být „navždy“ („navěky“ – kral.) (1 Sam 1,22) . Ve verši 28 je nám jasně řečeno:

Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ.

Původní smysl slova „navěky“ („navždy“) ukazuje na nedefinované časové období. Obecně označuje čas, po který může něco existovat za běžných podmínek. Dokonce Jonášův pobyt v břiše velké ryby je jím popsán jako trvající „navěky“ („na věčnost“ – kral.) (Jon 2,7), i když trval jen 3 dny.

Je pravda, že délka života spravedlivých v nebi je popisována stejnými slovy. Spasení budou Boha „navždy“ oslavovat, budou s ním „navěky“ žít. Tyto termíny jsou stejné pro spasené i zatracené, je tu ale zásadní rozdíl v okolnostech. Svatí obdrželi dar nesmrtelnosti, jejich život se tedy nyní měří životem Božím. Nesmrtelnost znamená, že nepodléhají smrti. Slova „navěky“ nebo „navždy“ použitá v souvislosti s nimi mohou znamenat pouze „bez konce“, protože už jsou nesmrtelnými bytostmi. Když se ale slova „navěky“ nebo „navždy“ týkají bezbožných, musíme mít na paměti, že mluvíme o smrtelných bytostech, které mohou a musí zemřít. Jejich „navěky“ („navždy“) znamená pouze tak dlouho, jak jejich smrtelná přirozenost bude moci přežít v ohni, který je odplatou za jejich skutky.

Duše a tělo zničeny

To nás přivádí k poslednímu faktu týkajícímu se osudu ztracených. Poté, co oheň dokoná své dílo, budou vymazáni z existence. Jejich tělo i jejich duše budou zničeny. Ježíš to říká jasně:

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. (Mt 10,28)

Jak může někdo ve světle tohoto konstatování stále tvrdit, že bezbožní budou mít nesmrtelnost? Ježíš, jediný, kdo může dát dar života, odmítá možnost, že by ti, kteří budou v pekle, mohli v jakékoliv formě žít věčně. Jejich život navždy zanikne a jejich tělo bude zničeno v plamenech.

Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v dýmu. … Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. (Ž 37,20.10)

Nejsilnější konečná lidská slova jsou použitá při popisu zničení ztracených v pekle, ale lidé stále trvají na tom, že pisatelé ve skutečnosti nemysleli to, co jejich slova vyjadřovala. „Zničí“, „pohltí“, „spálí“, „pozře“, „smrt“ – mají snad tato slova nějaký mysteriózní opačný smysl, než v jiných knihách? Nemáme žádný důvod, abychom si to mysleli. Faktem je, že teologie se svým věčným utrpením v pekle udělala z našeho milujícího Boha stvůru, krutější, než byl kterýkoliv ze sadistických tyranů, kteří kdy žili. I ti nechají své oběti nakonec zemřít. Teologové však tvrdí, že Bůh bude držet nesmrtelné duše naživu jen proto, aby je viděl trpět, svíjet se a křičet po celou věčnost. To je naprostý nesmysl, který je v rozporu s Božím charakterem lásky.

Boží spravedlnost obhájena

Nejen, že učení o věčně hořícím pekle ničí obraz milujícího Boha, ale pokřivuje také pohled na jeho spravedlnost. Vezměme na okamžik v úvahu následky učení, které tvrdí, že každá ztracená duše je ihned v okamžiku smrti poslána do nikdy nekončících pekelných muk. Dejme tomu, že před 5000 lety zemřel člověk s jediným nevyznaným hříchem. Podle populárního učení by jeho duše šla okamžitě po smrti do pekelného ohně, kde bude navždy mučena. Teď si vezměme například Adolfa Hitlera, který nese zodpovědnost za smrt milionů lidí. Podle učení o věčných pekelných mukách, i jeho duše byla ihned vržena do pekelného ohně a je tam týrána po celou věčnost. Muž, který zemřel před 5000 lety tak bude mučen o 5000 let déle než Hitler. Je to spravedlivé? Jednal by Bůh takovým způsobem? Bylo by to proti biblickému konstatování, že každý ponese odplatu za své činy.

Existují dva extrémní pohledy na trest pro bezbožné. Jeden z nich, tzv. universalismus učí, že Bůh je příliš dobrý na to, aby dovolil, že by byl někdo ztracen. Druhým extrémem je učení o nikdy nekončících mukách v pekle. Oba pohledy jsou chybné, pravda leží mezi nimi. Bůh dopustí, aby bezbožní nesli následky své vzpoury, ale nedovolí, aby zlo a utrpení existovalo věčně.

Mnozí lidé odešli od Boha právě kvůli hroznému učení o věčných pekelných mukách, které pokřivuje Boží milující a spravedlivý charakter. Nemohli milovat Boha, který udržuje bezbožné při životě, aby mohli trpět nepředstavitelnými mukami, aniž by měli před sebou jinou budoucnost nebo jakoukoliv možnost úniku. Bible nás ujišťuje, že Bůh není žádný tyran. Je to milující Otec, který za možnost záchrany pro své vzbouřené, vzdorovité a neposlušné děti zaplatil nevyčíslitelnou cenu.

Již žádná bolest ani smrt

Už brzy bude vesmír očištěn. Všechny důsledky vzpoury proti Bohu budou navždy odstraněny. Nebude hřích, nebudou hříšníci, nebude ďábel, který by pokoušel. Vše bude přesně takové, jaké to Bůh plánoval na počátku. Jan popisuje náš budoucí domov těmito slovy:

A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: “Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.” (Zj 21,3-4)

Nacházíte v těchto slovech prostor pro nějaké utrpení ve znovustvořeném vesmíru? Bůh řekl, že pláč a bolest už nebudou. Věříte jeho slovům nebo lidským výmyslům? Jen čtyři verše před tím, než napsal toto zaslíbení, Jan popisuje, jak budou bezbožní vrženi do ohnivého jezera:

A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly… (Zj 20,15-21,1)

Ohnivé jezero má být podle Zjevení 20,9 přímo na naší planetě. Když z nebe sestoupí Nový Jeruzalém, bezbožní budou pozřeni (zničeni) ohněm a potom už nebude žádný smutek, bolest, pláč nebo smrt (Zj 21,4). A jelikož nebude žádná bolest, nemůže existovat ani věčné peklo. Boží plán přináší konec veškerého utrpení. Satan zahyne v ohnivém jezeře a Bůh zaslíbil, že v jeho novém království nebude ani stín zla.

Peklo není určeno pro nás

Nepochybně dobrou zprávou je, že peklo nebylo určeno pro nás. Ježíš řekl, že pekelný oheň je připraven pro ďábla a jeho anděly (Mt 25,41). Satan nebude vládcem pekla, jak to známe z pohádek pro děti. Ohnivé jezero pro něj znamená naprostý zánik, stejně jako pro jeho přisluhovače a následovníky.

Pokud v pekelném ohni skončíme i my, bude to nejhorší chyba, kterou vůbec můžeme udělat. Museli bychom se tam dostat navzdory oběti Ježíše Krista, navzdory Boží lásce, působení Ducha svatého a navzdory vlivu milionů nebeských andělů. Pokud odmítneme úžasnou nabídku spasení, pokud odmítneme Ježíšovu oběť, kterou přinesl na golgotském kříži za naše hříchy, pokud odmítneme jeho prolitou krev, není pro nás úniku. Spasení je možné pouze v Kristu.

Nikdo nebude ztracen, protože hřešil. Kdyby to tak bylo, nebylo by zachráněných, protože „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Řím 3,23). Před nikým nebude uzavřen přístup do nebe, protože lhal, kradl nebo se dopouštěl cizoložství. Jediný důvod, pro který můžeme být ztraceni je naše odmítnutí odvrátit se od našich hříchů do náruče milujícího Spasitele, který je připraven odpustit nám a očistit nás od každé nepravosti.

Pán … si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,18)

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Zdroj: Neuvěřitelná odhalení