Překvapení nebo zmatek jsou slabá slova. Zděšení. Šok. Jedině tak se dá popsat stav, ve kterém se nacházeli Ježíšovi posluchači poté, co uslyšeli toto jeho prohlášení. Nepřeslechli se? Opravdu Ježíš řekl, že pokud nebude jejich spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdou do království nebeského? (My máme tu výhodu, že máme Ježíšova slova z kázání na hoře zaznamenána – a v Matoušově evangeliu 5,20 si můžete ověřit, že tento výrok skutečně pronesl.) Myslel to vážně? V zástupu Ježíšových posluchačů to šumělo. Vždyť zákoníci a farizeové věnují veškerý svůj čas a veškerou svou energii, doslova celý svůj život snaze dosáhnout spravedlnosti. Mají dopodrobna prostudovaná Písma a nejen že do puntíku zachovávají zákon, ale dokonce k němu přidali i množství doplňků, které jim mají v dosažení spravedlnosti pomoci. Mají dokonale propracovaný systém.

Pokud spravedlnost těchto vážených znalců zákona, náboženských vůdců Izraele, nepostačuje pro vstup do nebeského království, kdo by mohl být spasen? Copak lze žít ještě spravedlivějším životem než zákoníci a farizeové? Dokonce “o mnoho” spravedlivějším životem? Lidé naslouchající Ježíšovu kázání byli zmateni. Šokováni. „Co máme dělat, abychom si zajistili spasení? Vždyť naše spravedlnost se spravedlnosti zákoníků a farizeů ani nepřibližuje, natož aby ji přesahovala… Co máme dělat? Co máme dělat?“

***

Nějakou dobu před začátkem Ježíšovy veřejné služby mluvil Jan Křtitel k davu, který se k němu shromáždil z širokého okolí. Volal lid k pokání a ke křtu na odpuštění hříchů, neboť se přiblížilo království Boží. Byl hlasem volajícím na poušti. Připravoval cestu Páně.

V Lukášovi 3,7-9 můžeme číst:

Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: “Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‘Náš otec jest Abraham!’ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.”

To nejsou zrovna příjemná slova. Podle Matouše 3,7 je Jan pronesl poté, co spatřil, že v zástupu jeho posluchačů jsou i farizeové a saduceové. Jeho tvrdá slova tedy byla určena náboženskému a společenskému výkvětu národa. Jim Jan říká – „plemeno zmijí, váš původ od Abrahama je vám k ničemu. To, že jste se narodili v pokolení Izraele vám nezaručuje spasení.“ Šok. Janovo kázání se dotklo srdcí jeho posluchačů. Duch svatý na nich pracoval. Pochopili, že jejich život není v souladu s Boží vůlí, cítili, že Jan mluví k nim. V Lukášovi 3,10 pak můžeme číst reakci lidu na pronesená slova:

Zástupy se Jana ptaly: “Co jen máme dělat?”

***

Padesát dní po Ježíšově ukřižování vyšli jeho učedníci z místnosti, kde se ukrývali ze strachu před židy. Teď byli naplněni odvahou, touhou zvěstovat ukřižovaného a přesto živého Mesiáše. Byli naplněni Duchem svatým, přesně jak jim Ježíš slíbil. Petr vystoupil před židy, kteří z různých částí světa přišli do Jeruzaléma, aby slavili svátek Letnic a nebojácně k nim promluvil.

Jeho kázání si můžete přečíst ve Skutcích 2 od 14. verše. Pod vedením Ducha svatého Petr dokazoval z Písem, že zaslíbený Mesiáš už přišel. Poukazoval na Ježíšovy mocné činy, na to, že jeho smrt i vzkříšení byly předem předpovězeny Božími proroky. Závěr Petrova kázání pak můžeme najít ve verši 36:

Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.

Teď si představte, že jste židé, kteří přišli do Jeruzaléma na svátek Letnic. Petr právě řekl, že zástup který je před ním a do kterého patříte i vy, je osobně zodpovědný za smrt Mesiáše poslaného od Boha. Jste židé. Váš lid už víc než tisíc let čeká na příchod zaslíbeného Mesiáše a vám je teď na základě Písem a pod usvědčujícím působením Ducha svatého doloženo, že vy jste dlouho a toužebně očekávaného Mesiáše před 50 dny ukřižovali…

Tím Petrovo kázání končí.

Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.

Konec kázání. Jak byste na to odpověděli? Jak byste reagovali, když byste pochopili, když byste byli Duchem svatým usvědčeni, že jste osobně zodpovědní za smrt Mesiáše, za smrt Božího Syna?

Verš 37:

Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: “Co máme dělat, bratří?”

***

Uběhlo několik let. Saul pokračoval ve své misi, ve své věrné službě Bohu. Toužil naplnit Boží vůli a vyhladit tu ohavnou sektu následovníků Ježíše. Od velekněze si zajistil doporučující listy pro synagogu v Damašku, aby i tam mohl vyhledávat muže a ženy, kteří se hlásí k tomu směru a přivést je v poutech do Jeruzaléma.

Když byl na cestě do Damašku, kde chtěl splnit své poslání, obklopilo ho oslňující světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas:

‘Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?’ (Sk 22,7)

Roztřesený a nebeským světlem oslepený Saul poznal, že mluví s Bohem. Pociťoval Boží přítomnost. Zeptal se „Kdo jsi, Pane?“ – a dostal odpověď, na kterou absolutně nebyl připraven. Odpověď, která pro něj byla naprosto šokující, odpověď, která převrátila jeho život, jeho chápání Boha a Boží vůle vzhůru nohama.

‘Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.’ (Sk 22,8)

Kdo? Ježíš? Cože? Ježíš? Dovedete si představit, jak hrozným šokem pro něj muselo být to, co slyšel? Saul se domníval, že plní Boží vůli, že dělá Bohu radost, když pronásleduje Ježíšovy stoupence. Ježíše považoval za falešného mesiáše, za svůdce části Izraelského lidu a chápal jako svou svatou povinnost pronásledovat jeho následovníky, třeba až na smrt. Považoval za jisté, že je to Boží vůle, aby tito sektáři byli vyhlazeni. Vždyť dokonce i velekněz měl stejný názor…

A teď se na cestě do Damašku Saul setkává s Bohem. Uslyšel Boží hlas, Bůh k němu promluvil. A tím Bohem je Ježíš…

Abych vám přiblížil, jak naprosto neuvěřitelné, šokující a nepochopitelné setkání to bylo pro Saula, představte si tuto situaci. Jsem na cestě na přednášku o malém rohu nebo o šelmě vystupující z moře, přemýšlím o bludech a pohanských praktikách, které pronikly do církve, když mě najednou obklopí veliké světlo z nebe. Jsem oslepen, padám na zem a je mi jasné, že jsem se setkal s Bohem. Jsem v Boží přítomnosti, cítím to, vím to. Slyším jeho hlas. Ptám se: „Kdo jsi, Pane?“ A z nepřistupitelného světla slyším Boží odpověď: „Já jsem papež, kterého ty neuznáváš.“ Cože? Kdo? Papež? Opravdu? Odpověď na kterou naprosto nejsem připraven – podobně jako Saul nebyl připraven na odpověď, kterou dostal on. Papež že je Bůh? Zmatek. Šok. Zhroucení všeho, čemu jsem doteď věřil…

Samozřejmě, že papež není Bohem, dokonce ani jeho zástupcem na Zemi, ať už jsou prohlášení Vatikánu jakákoliv. Chtěl jsem jen ilustrovat, v jak obrovském šoku musel Saul být, když se osobně setkal s Bohem a pochopil, že oním Bohem je Ježíš – Ježíš, kterého on považoval za podvodníka, falešného mesiáše a svůdce. Ježíš, kterého on pronásledoval.

„Kdo jsi, Pane?“

„Já jsem Ježíš“

„Kdo?“

„Já jsem Ježíš, Saule. Ten Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“

Saul pochopil, že když si myslel, že jedná v souladu s Boží vůlí, ve skutečnosti jednal proti ní. Jednal proti Bohu. Jak zareagoval, když se mu jeho náboženské přesvědčení během okamžiku sesypalo jako domeček z karet?

Najděte si Skutky 22,10. Třesoucí se, vyděšený a oslepený Saul se ptá: ‘Co mám dělat, Pane?’

***

Není jeho odpověď zajímavá? Není zvláštní, že úplně stejně reagovaly zástupy naslouchající Janu Křtiteli na březích Jordánu? Když lidé pochopili, že to, že jsou potomky Abrahamovými je nijak nezvýhodňuje, že to, že patří k Izraelskému národu automaticky neznamená jejich spasení, ptali se úplně stejně – „Co jen máme dělat?“ Stejná otázka vyjádřila i zoufalství židů, kteří o letnicích slyšeli Petrovo kázání a pochopili, že zabili Mesiáše, na kterého tolik staletí čekali – „Co máme dělat, bratří?“ Stejně se tedy ptá i Saul, který pochopil, že ve svatém nadšení pronásledoval Boha a jeho následovníky – „Co mám dělat, Pane?“

Když lidé zjistí, že jejich postoje, jejich přesvědčení a hlavně jejich srdce není v souladu s Bohem a jeho zjevenou vůlí, můžou u nich nastat dvě základní reakce. Jedné skupině je to jedno, nepociťuje potřebu dát si věci s Bohem do pořádku. U druhé skupiny, u které poznání jejich skutečného stavu vede k pokání, se naprosto pudově, instinktivně vynořuje otázka – „Co mám dělat? Jak mám napravit svůj vztah s Bohem? Jak se s ním mám smířit? Jak ho přesvědčit, aby mě přijal?“

Tito lidé zjistili, že v jejich životě je něco špatně. Pochopili, že jsou hříšníci, že jsou vzdálení od Boha. Pochopili, že v tomto stavu nemají šanci získat spasení. Pochopili, že potřebují smíření s Bohem. Proto otázka „Co máme dělat?“

Když si svůj skutečný stav uvědomili, když si ho přiznali, začalo jejich hledání cesty k napravení vztahu s Bohem. Proto se nás Bůh snaží dovést k pokání. Proto Bůh chce, abychom všichni dospěli k pokání (2 Pt 3,9), protože teprve až když si uvědomíme svůj skutečný stav, svou nehodnost, nedostatečnost a špínu, ve které se nacházíme, začneme opravdově toužit po smíření s ním.

Abych poznal svůj skutečný stav, úroveň mé spravedlnosti, nesmím se porovnávat s lidmi. Abych poznal pravdu, musím pohlédnout do zrcadla Božího slova. A to k nám není příliš milosrdné.

Římanům 3 od 10. verše:

jak je psáno: ‘Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden…’ (Řím 3,10-12)

Není to moc příjemné čtení. Všichni jsme hříšníci, jsme vzdálení od Boha. Naše spravedlnost je jako poskvrněný šat. Tuto realitu potvrzují i další texty v Bibli. Žádný z nás není výjimkou. Jsme na tom úplně stejně. Co s tím budeme dělat? Jak to můžeme změnit? Jak můžeme získat věčný život? Co máme dělat?

***

V Janově evangeliu 6. kapitole můžeme číst o tom, jak Ježíš nasytil několikatisícový zástup pěti chleby a dvěma rybami. K večeru Ježíšovi učedníci vstoupili na loď, aby se přeplavili na druhou stranu jezera, ale Ježíš s nimi nejel. Následoval je později a velice je vyděsil, když ho viděli kráčet po vodě. Když ráno lidé zjistili, že Ježíš i jeho učedníci jsou pryč, někteří nastoupili do člunů a vydali se ho hledat. Jiní se za ním vydali po břehu. Když ho nalezli, Ježíš k nim promluvil.

Janovo evangelium 6,26-27:

Ježíš jim odpověděl: “Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.”

Ježíš ví, proč jdou za ním. Byli nasyceni chlebem a chtěli by další. Říká jim: „Neměli byste mě následovat pro chléb nebo pro jiné pomíjivé věci. Mám pro vás něco mnohem lepšího, zasahujícího do věčnosti. Po tom byste měli toužit. Můžu vám dát pokrm zůstávající pro život věčný.“

Lidé byli zasaženi. Poznali, že jejich motivace, důvod, proč šli za Ježíšem není v pořádku. Měli by ho následovat kvůli něčemu úplně jinému, než kvůli naplnění svého břicha. Jak tito lidé reagovali na Ježíšova slova? Můžete hádat.

Verš 28 (B21):

„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“

„Co máme dělat? Co máme dělat, abychom byli v souladu s Bohem a jeho vůlí? Co máme dělat, abychom s ním měli vztah jako ty? Chceme něco udělat, ukaž nám co.“

Lidé na březích Jordánu, kteří z kázání Jana Křtitele poznali, že pro spasení nestačí narodit se ve správném národě: „Co jen máme dělat?“

Židé zasaženi Petrovým kázáním o Letnicích, když poznali, že nesou vinu na smrti zaslíbeného Mesiáše: „Co máme dělat, bratří?“

Saul oslepený světlem Boží přítomnosti, když poznal, že pronásledoval Boha a jeho lid: „Co mám dělat, Pane?“

A když Ježíš odhalil nesprávnou motivaci zástupů v Janovi 6, pokládají mu lidé stejnou otázku. „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“

Jste připraveni na Ježíšovu odpověď? Na odpověď toho nejpovolanějšího?

Co máme dělat, abychom byli smíření s Bohem? Co máme dělat, abychom získali spasení?

Ježíš to určitě ví a konečně se to tedy můžeme dozvědět i my.

Jan 6,29:

Ježíš jim odpověděl: “Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.”

Co máme dělat? – “Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.” To, co po nás Bůh chce, je, abychom věřili v toho, koho On poslal. Abychom věřili v Ježíše.

Cože? A to je jako všechno? Vždyť to zní jako nejznámější verš Bible – Jan 3,16:

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Nebo jako Římanům 1,16, kde Pavel píše, že evangelium je „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří…“

Lidé se ptají Ježíše „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ – a jaká je jeho odpověď? “Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.”

Zdá se nám to málo. Je to až příliš jednoduché. Jsme přesvědčení, že pro své ospravedlnění, pro získání Boží přízně je třeba udělat mnohem víc.

Odpověď na otázku, jak dosáhnout smíření s Bohem, případně s bůžky, hledali lidé odnepaměti. Vždy se nějak snažili ukonejšit rozhněvané božstvo, udělat něco, co by jim zajistilo přízeň jejich bohů.

Víte, co je společné všem pohanským náboženstvím a v čem se od nich naprosto liší křesťanství? Víte, v čem je zásadní, obrovský rozdíl?

Pohanská náboženství se vyznačují sebetrýzněním, nejrůznějšími oběťmi, kterými se věřící pokoušejí přesvědčit své bohy, aby je přijali. Snaží se je přesvědčit, že to myslí vážně, snaží se dělat něco, čím by získali jejich náklonnost. Touží po tom, aby na ně jejich bůh shlédl z výšin, aby pohlédl na jejich sebetrýznění, na jejich bolest, oběti a řekl: „Jsem potěšen, toto přijímám. Přijímám tě pro to, co jsi vykonal, tvou obětí jsem uspokojen. Svými skutky jsi dosáhl mé přízně.“

Pohanská náboženství jsou založená na zásluhách, na skutcích, které mají naklonit božstvo na naši stranu. V těchto náboženstvích mě bůh přijímá, pokud jsem já něco vykonal. Pokud jsem já udělal něco co ho přesvědčilo, něco co ho uspokojilo.

A právě v tomto spočívá základní rozdíl mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími.

Po celé věky odváděl satan prostřednictvím pohanství lidi od Boha, ale jeho největším úspěchem bylo, když převrátil víru Izraele. Koncept, že se člověk může zachránit svými skutky, pronikl také do židovského náboženství. I když Bůh svůj lid vyučoval prostřednictvím obětního systému, že spasení není závislé na lidských činech, ale na oběti nevinného, přesto postupem času začali Izraelci spoléhat pouze na formální dodržování Božích nařízení, na formální poslušnost. Z jejich náboženství se začala vytrácet láska k Bohu i k lidem.

O Božím postoji k této vnější zbožnosti můžeme číst např. v Izaiáši 1,11-14:

K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů. Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.

Bohu jde v první řadě o naše srdce. Chce, abychom mu důvěřovali, milovali ho a milovali také své bližní. A z toho by měla vyplývat poslušnost jeho přikázání…

Co myslíte, když koncept spasení ze skutků pronikl do náboženství Izraele, není pravděpodobné, že se ho satan pokusí vpašovat také do křesťanství?

Podívejme se třeba na systém odpustků v Katolické církvi. Stále funguje. Možná už v něm tolik nefigurují peníze (alespoň na první pohled), ale abyste odpustky dostali, musíte splnit podmínky stanovené papežem. A podle toho, do jaké míry je splníte, dostanete buď plné nebo částečné odpustky. Chcete, aby vám bylo odpuštěno? Musíte dělat. Odpuštění, spasení si musíte zasloužit.

Učení o ospravedlnění založeném na víře a skutcích vede k nejistotě v otázce spasení – jsem dostatečně dobrý, abych mohl být spasen? Přijímá Bůh mou poslušnost, moje skutky?

Pokud věřím tomu, co je napsáno v Bibli, pokud věřím Bohu, pak se nemusím strachovat, jestli jsem dostatečně dobrý. Ježíš je dostatečně dobrý.

Pohanská náboženství jsou založená na tom, že já musím něco udělat a pro můj skutek je bůh usmířen a přijímá mě. V křesťanství mě Bůh přijímá pro skutek, který vykonal jeho Syn. Křesťanství není o tom, co já dělám, ale o tom, co Bůh udělal. Bůh poslal svého Syna! Boží Syn zemřel na kříži! Za tebe a za mě!

Ježíš dokonale zachoval Boží zákon, žil dokonale svatým životem, sloužil lidem a projevoval jim svou lásku. Potom se dobrovolně vydal jako zástupná oběť za všechny, kdo to přijmou. Tuto dokonalou, neposkvrněnou oběť Bůh přijal. Svatý Bůh, všemohoucí Stvořitel vesmíru se stal člověkem, žil na této Zemi, chodil, mluvil s lidmi, pomáhal jim… A nakonec podstoupil smrt na kříži, aby nás zachránil.

K Ježíšově oběti nelze nic přidat. Nebo si myslíte, že Bůh shlédl z nebe, viděl svého Syna, opovrženého, zbitého a přibitého na kříž, a říká si – „hm, je to sice obrovská oběť, ale ještě by to něco chtělo… Třeba desátky. Nebo zachovávání soboty. Nebo zdravé stravovací návyky…“? Nemůžeme nic přidat k oběti našeho Spasitele. Ježíšova oběť je naprosto dostatečná.

V 2. listu Korintským 5,19.21 můžeme číst:

Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. … Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

V listu Římanům 3,21-25.28 je psáno:

Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky, Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. … Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.

Díky tomu, co Ježíš vykonal, můžeme být smířeni s Bohem. Toto smíření, naše ospravedlnění, je nám nabízeno zdarma. Je to dar. Nemusíme za něj platit, protože už byla zaplacena neuvěřitelně vysoká cena. Dar spasení je tak velký, že cítíme, že něco musíme udělat. Křesťanství je ale založeno na tom, co Bůh udělal. Spasení je nám nabízeno zdarma. Má jedinou podmínku – musíme ho přijmout.

Četli jsme, že v Římanům 3,28 je psáno, že „se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona“. Jsme spaseni milostí skrze víru. Znamená to tedy, že můžeme Boží zákon, desatero přikázání, pustit z hlavy? Znamená to, že požadavky Božího zákona jsou minulostí, že se nás netýkají?

V listu Efezským 2,8-9 se píše:

Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Získání spasení není vázané na podmínku dodržování Božího zákona. Naše spasení nezávisí na poslušnosti desatera, nezávisí na našich skutcích, ale na Ježíši Kristu.

V 10. verši je však napsáno:

Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Spasení není z našich skutků, přesto však v Kristu máme konat dobré skutky, které nám Bůh připravil. Jak to tedy je? Jaký je vztah mezi spasením z milosti a skutky?

Jen stručně – desatero není nástrojem ke spáse, ale k rozpoznání hříchu (Řím 3,20). Ukazuje nám hranice, ve kterých bychom se měli držet – už pro naše vlastní dobro. Budeme-li žít v souladu s Božími přikázáními, můžeme se vyhnout mnoha problémům a bolestným zkušenostem.

Desatero přikázání slouží také jako ochrana lásky k Bohu a k lidem. Když nežiju v souladu s Božími přikázáními, je s mou láskou něco špatně. Pokud opravdu miluju Boha a lidi, nemám s desaterem problém. Ježíš řekl, že jestliže ho milujeme, budeme zachovávat jeho přikázání (J 14,15). Bůh dokázal svou lásku k lidem na golgotském kříži, my dokazujeme svou lásku k Bohu poslušností jeho zákona. V 1. Janově listu 5,3 je to napsáno jasně – „v tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání…“

Život v souladu s desaterem je znakem pravého Božího lidu. Ujistit se o tom můžeme například v 1. listu Janově 2,3-4:

Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‘Poznal jsem ho’, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.

O tom, že se pravý Boží lid v době konce bude vyznačovat zachováváním Božího zákona, se můžeme dočíst i v knize Zjevení (Zj 12,17; 14,12; 22,14 kral.).

Dodržování desatera nás nezachrání, přesto však má život v souladu s desaterem smysl – je znakem Božího lidu. Je znakem toho, že naše víra, naše láska k Bohu i k lidem je opravdová. Je znakem toho, že skutečně věříme v toho, koho Bůh poslal, že jsme mu odevzdali své srdce.

Pohanství je založeno na systému víry a skutků. Křesťanství je systémem víry, která se projevuje skutky. Jak píše Jakub ve svém listu, víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,26).

Pamatujete si na Ježíšova slova, když ve svém kázání na hoře mluvil o tom, že nebude-li spravedlnost jeho posluchačů o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdou do království nebeského? Ti lidé byli opravdu zděšení, nechápali, jak by mohli tak vysoké mety dosáhnout. Mysleli si, že nemají šanci. Byli o tom přesvědčeni.

Farizeové svou spravedlnost zakládali na svých skutcích, na co nejdokonalejším zachovávání Božích i lidských přikázání. Můžeme to vidět například na příběhu farizeje a celníka, kteří se modlili v chrámu. Když se farizeus sám u sebe modlil, hodnotil se jako dobrý člověk, mnohem lepší, než většina lidí, mnohem lepší než opodál stojící celník. Ve své modlitbě neopomenul poukázat na své skutky, na to, že se dvakrát týdně postí, že odevzdává desátky ze všeho, co získá.

Celník stál někde vzadu se sklopeným pohledem. Cítil, že nemá Bohu co nabídnout, že nemá před Bohem žádné zásluhy. Spoléhal pouze na Boží milost. Bušil se do prsou a prosil: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ (Luk 18,13)

Víte, který z těchto dvou mužů odešel z chrámu ospravedlněn? Nebyl to farizeus, který se mohl vykázat spoustou chvályhodných činů, který toho pro své spasení mnoho udělal. Ospravedlněný odešel celník, který činil pokání a spoléhal pouze na Boha, na jeho milost.

Chcete se dostat do nebeského království? Pak potřebujete, aby vaše spravedlnost o mnoho přesahovala spravedlnost zákoníků a farizeů. Na to je jediný recept – přijmout Ježíšovu spravedlnost.

Na čem zakládáme svou jistotu spasení? Na víře a poslušnosti nebo na víře, která plodí poslušnost? Dobré skutky musí pramenit z toho, že jsme uvěřili v Ježíše, jinak tyto skutky nemají smysl.

Chceme být smířeni s Bohem, očištěni od našich hříchů, ospravedlněni. Chceme mít jistotu spasení. Co máme dělat? “Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.”

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Amen

Zdroj: Neuvěřitelná odhalení